Trpělivost růže přináší

„Na kolena,“ zazněl Pánův hlas a já věděl, že je zle. Hlas byl klidný a tichý, ale varovný, respektive už spíš osudový. Věděl jsem, že nemůžu protestovat, protože trest by byl horší. Pán mě stále držel za obojek a když jsem zaváhal, surově s ním rukou zatlačil směrem dolů, čímž mě malinko přiškrtil.

            „Ne, Pane… prosím…“ hlesl jsem, jak se mi kožený obojek zařízl do krku, a radši šel rychle do kolen. Spíš jsem pocítil než uslyšel Pánův úsměšek, kterým dal jasně najevo, že se žádné milosti nedočkám.

            Ten trest jsem si zasloužil. Nevěděl jsem sice ještě přesně, co se mnou Pán zamýšlí, ovšem tušil jsem to velice dobře. Teď přijde bolest. Bolest za neuposlechnutí příkazu, velice jasného a jednoduchého příkazu, který jsem snad jakoby pouze čirou náhodou nesplnil. Dobře jsem věděl, že to byl Pánův zamýšlený plán. Chtěl mě seřezat, tak si k tomu našel úplně malicherný důvod.

            Postavil se za mě. Slyšel jsem přezku rozepínaného pásku, zavřel oči a připravoval se na první ránu, ale ta nepřišla. Dovolil jsem si lehce zvednout hlavu, ale toho si okamžitě všiml; jednou rukou mi pořád držel obojek, teď už zezadu, ne ze strany jako předtím. „Hlavu dolů,“ zasyčel a znovu mě přiškrtil. Tentokrát to znělo… naštvaně? Naštvaně, ale možná se v tom tónu objevila i jistá stopa po slasti. Nevěděl jsem.

            Okamžitě jsem hlavu sklonil. „Pane?“ začal jsem, když rána nepřišla ani potom. Viditelně vyčkával, s rukou stále na mém obojku. Ve mně se zatím mísily pocity.

            „Co bys mi chtěl, pse?“ Slyšel jsem v tom tónu jasný úsměv. Pohrával si s mými nervy, a to dost krutě.

            „Chtěl bych… chtěl bych…“ začal jsem, ale nedokázal jsem vyslovit, co bych chtěl. Vlastně jsem ani nevěděl, co bych chtěl. Chtěl bych být seřezán? Teď hned? Nebo bych ho chtěl uprosit, ať od toho ustoupí? To by stejně k ničemu nevedlo.

            „Tak co bys chtěl?“ Hlas zazněl nyní ostřeji a já se ho upřímně lekl. Trhnul jsem sebou. Znovu mě přiškrtil. „Nevrť sebou, když jsem s tebou ochoten mluvit,“ napomenul mě tónem, který už by se dal klasifikovat jako zlý.

            „Nic… nic bych nechtěl, Pane.“ odpověděl jsem nakonec třesoucím se hlasem, věděl jsem, že dokud jsem si neujasnil myšlenky, byla chyba začít mluvit. Teď mě vytrestá za zbytečnou ztrátu jeho času a navíc jsem ještě ztratil možnost nějaké příští žádosti… pokud by mě byl ochoten vyslechnout.

            „Mrháš mým časem.“ Přesně to jsem čekal. Řekl to ale klidně, zcela bez emocí. Dokázal změnit tón z věty na větu… a když už jsme u toho, tak i ze slova na slovo. Tuhle schopnost jsem mu upřímně záviděl, ač jsem věděl, že to má spíš zakódované ve svém dominantním postavení, ve kterém by to nejspíš nedělalo velký problém ani mně. Ne, mně dělalo problém vůbec být dominem; nikdy jsem to nechtěl. Vždycky jsem byl raději ten psík, který musí poslouchat svého jediného Pána.

            „Já… promiňte, Pane. Mrhám Vaším časem. Promiňte.“ Těch několik slov se ze mě vydralo takřka proti mé vůli. Kdybych je ale neřekl, mohl jsem si vysloužit krutější trest… případně rovnou uškrcení. Věděl jsem, že Pán ta slova po mně vždycky chce proto, aby mě ponížil. O nic jiného mu nejde.

            Za mými zády přikývl, věděl jsem to. Cítil jsem to. Nechápal jsem, jak to můžu vědět, prostě jsem to věděl. Dál vyčkával, pouze sundal ruku z mého obojku. Musel jsem čekat, ale po dobrých deseti minutách jsem to zkrátka nevydržel. Zachvěl jsem se.

            „Pane?“ dovolil jsem si ještě jednou promluvit, tentokrát jsem věděl, co chci. Chtěl jsem aspoň vědět, jak dlouho budu muset čekat. Ovšem i to byla chyba. Možná největší, jakou jsem toho dne udělal.

            Vyjeknul jsem, když na má záda dopadla první rána páskem. Pevně jsem zavřel oči. Dost to bolelo, Pán uměl být krutý a nemilosrdný. Současně s vyjeknutím jsem se napřímil v zádech a bolestně usykl. Syknout a vyjeknout zároveň se technicky nezdá jako možné, ale já se právě stal živým důkazem toho, že to lze.

            Další rána nepřišla. Místo toho se zešeřelou místností rozezněl jeho tichý rozkaz. „Ani zasyčení, ani slovo. Rozumíš?“

            Naprázdno jsem polkl a kývl, nakolik mi to sklopená pozice hlavy dovolovala. Při narovnání zad jsem ji jako zázrakem dokázal udržet tam, kde ji chtěl Pán mít. Vždycky jsem se snažil plnit bezchybně jeho příkazy, on si však vždycky našel nějakou maličkost, zrovna jako teď, za kterou mě krutě vytrestal. Až na to, že jedna rána a patnáct… dvacet… určitě už pětadvacet minut čekání se mi nezdálo jako příliš tvrdý trest.

            Po další chvíli, která mi připadala jako věčnost, mi Pán zatáhl za vlasy a tím mi zvrátil hlavu dozadu natolik, že jsem měl hlavu pár stupňů zakloněnou. Stále jsem držel víčka pevně zavřená. Pustil mi vlasy, ale já už se neodvážil sklonit hlavu dolů. Zůstal jsem v té pozici, v kleče, otlačená kolena pomalu vypovídala službu.

            „Trpělivost růže přináší,“ poučil mne Pán tiše. Nevěděl jsem, co si pod tím mám představit, jak to myslel ani jestli to souvisí s něčím, co mi provede. Otevřel jsem oči v naději, že na něj uvidím.

            Neviděl jsem přímo na něj. Nějak záhadně tiše přede mne na nízký konferenční stolek dokázal postavit skleněnou vázu se třemi krvavě rudými růžemi a až abnormálním množstvím trnů. Naopak listí jim úplně scházelo. V tu chvíli mi to docvaklo.

            „Máš rád růže?“ Pán pomalým krokem přešel zpoza mých zad až přede mě a pohlédl mi přímo do očí. Odpověděl jsem stejným pohledem, tak, jak se sluší a patří. Věděl jsem, že kdybych to neudělal, stihne mě pořádně krutý trest. Krutější, než ten, který představovaly nevinně se tvářící růže ve váze na lesklém černém stolku z lamina.

            Pamatoval jsem moc dobře na předchozí příkaz, a tak jsem mu odpověděl jen nejistým kývnutím hlavy. Protože přesně to chtěl. Kdybych zavrtěl hlavou, mám snad jistou i smrt. Vždycky jsem musel dělat, co chtěl on. Smrtí mi vyhrožoval téměř každodenně.

            „Já růže rád mám,“ odpověděl nevzrušeně na moje kývnutí a pomalým úkrokem se přesunul blíž ke stolku, z vázy pak vytáhl jednu z růží. Vzal ji mezi palec a ukazovák, držel ji těsně pod květem. „Jsou nádherné. Tak úchvatné. Téměř jako by měly duši…“ Poslední větu už zašeptal, zatímco k ní přivoněl a díval se mi přímo do očí. Pak rozhodným krokem přešel za má záda.

            Ve chvíli, kdy trnitou růži přitlačil na moji kůži, jsem explodoval bolestí. Trny se mi zařízly do kůže překvapivě lehce, tak snadno, jako nůž projíždí máslem. Zatnul jsem zuby ve snaze nevypustit ze sebe ani hlásku a zvrátil hlavu, jak nejvíc to šlo; sám jsem se přitom přiškrtil o pevně stažený obojek. To mu ale nestačilo, zdaleka ne.

            Pomalu jel s růží dolů. Bolestivě mi drásal kůži, s každou vteřinou zabodával trny víc a víc. Proti jeho příkazu i proti své vůli jsem zařval bolestí.

            Na tenhle okamžik zřejmě čekal. Nedošel ještě ani k půli zad, růži mi do nich zatlačil vodorovně, takže s ní jel přes celou plochu. Po mém zařvání růži vytáhl, pár trnů, které se z ní odlomily a zůstaly mi v kůži, nechal zabodnuté. Bolelo to víc, než když mi jednou pálil rameno rozžhaveným železem. Chtělo se mi křičet, řvát, dát vědět celému světu, že tu jsem a že mě to strašně bolí. Pán růži vrátil opět nahoru nad lopatky a začal novou rýhu. Znovu jsem šíleně zaječel.

            „Čím déle budeš řvát, tím déle trest potrvá,“ konstatoval Pán za mými zády. „Jakmile zařveš, budu trestat od začátku. A ve váze jsou ještě dvě růže.“ Mluvil naprosto bez emocí a tak tiše, že jsem ho přes svůj řev skoro neslyšel. Přinutil jsem se zatnout zuby a zmlknout.

            Nebylo to jednoduché. Pán mi drásal kůži dál, a než dorazil s první růží ke konci zad, slzy se mi z očí valily proudem a v puse jsem měl už rozkývané snad všechny zuby, jak jsem si na ně tlačil. Konečně odhodil první růži a surově mi vytrhl těch pár trnů, které se mi v kůži zasekly. Neudržel jsem zakňučení, Pán ho ovšem milostivě přešel a sáhl pro další růži.

            Druhou mi vrazil do zad mnohem surověji, tentokrát s ní postupoval odspodu nahoru. Zatínání zubů už nepomáhalo, začal jsem si rozrývat nehty jedné ruky zápěstí té druhé. Sem tam mi uniklo vydechnutí, kterého si Pán ovšem milosrdně nevšímal.

            Krev se mi po zádech valila proudem, když byl hotov s druhou růží. Nebo… ne proudem. Několika proudy… mnoha proudy. Byla teplá a mé rány ještě víc dráždila, rozhodně je nezchlazovala. Měl jsem pocit, jako bych měl záda v jednom ohni, připadalo mi, že mi Pán ze zad strhl všechno maso a odhalil kosti. Mimoděk jsem pohnul rukou, jako by se ta ruka sama chtěla dostat za záda a ohmatat je, nicméně jsem se včas zarazil. Kdybych to udělal, mohla by mi pravačka skončit rozdrásaná úplně stejně.

            „Tak jak se ti to líbí, co?“ V Pánově hlasu jsem slyšel úsměv. Zakňučel jsem trochu hlasitěji, i navzdory jeho příkazu, když sahal po třetí růži. Tu mi velice neočekávaně zabodl do kůže na krku, poté, co nadzvedl obojek o trochu výš. Měl jsem dojem, že shořím, bolest byla pekelná. Zařval jsem. A pořádně nahlas.

            „Takže zase od začátku?“ Úplně jsem ho viděl. Sadistický výraz, zvednuté obočí. V hlase jasná stopa výsměchu. Přes rameno mi hodil třetí růži do klína.

            Když zatnul do mých zad opět trny z první růže, milosrdně jsem ztratil vědomí.