Trpělivost růže přináší II.

Probíral jsem se. Nebylo to poprvé, co mi ublížil tak, že jsem ztratil vědomí. Byl jsem na to téměř zvyklý, a když chtěl být surový, zůstávalo jen otázkou času, kdy se z toho zhroutím. Skoro na to nebral zřetel. Byl jsem jeho hračkou, se kterou si může dělat, co chce. Nebylo nutné, aby se o mě zajímal.

            Probírání bylo drsné. Okamžitě jsem zjistil, že mě šíleně bolí záda, to jsem zjistil dokonce ještě dřív než fakt, že už neklečím ani neležím na zemi. Nějak, nejspíš s pomocí Pánových rukou, jsem se dostal na měkkou postel, kterou jsem pod sebou sice cítil, ale stejně dokázal rozlišit až po otevření očí.

            Bolest v zádech však byla neuvěřitelná. Rukou, kterou jsem mohl pohnout, jsem zjistil, že mám pod zády vrstvy obvazu a dalších věcí, které při dobré vůli zastavují krvácení. Při pohybu rukou jsem ale narazil na další nepříjemný fakt. Ruka byla kovovými pouty připoutaná k té druhé.

            Spoutaný, rozbolavělý a bezmocný jsem se porozhlédl po Pánově ložnici. Pán v ní nebyl. Abych přehlédl celou místnost, musel jsem pohnout i rozdrásaným krkem, což jsem ale neměl dělat, protože se okamžitě ozval. Syknul jsem bolestí a hlavu okamžitě stočil zpět. Oči jsem znovu zavřel, v tu chvíli mi nic nepřipadalo více osvobozující, než znovu upadnout do spánku a tak se aspoň na několik dalších hodin zbavit bolesti.

            Výsada odpočinku mi nebyla dopřávána příliš dlouho. Zavřené dveře se s typickým zvukem otevřely a On vešel do místnosti. Nechal jsem oči zavřené a snažil se dýchat klidně, nechtěl jsem mu dát najevo, že už nespím. Chtěl jsem, aby mě aspoň pro jednou nechal být. Aby mě dál netýral. Aby projevil aspoň špetku soucitu, špetku ochoty k tomu, aby mi nechal chvíli odpočinku. Tu jsem právě teď zoufale potřeboval a on mi ji nehodlal dopřát, což bylo předem jasné už z rázných kroků, kterými se rychle přesunul ode dveří až k posteli a postavil se nade mě.

            „Vstávej,“ ozval se příkře a ostře. Moc se se mnou nikdy nemazal a teď vycítil, že svůj stále trvající stav bezvědomí jen předstírám. Nebo možná věřil, že ho okamžitě uposlechnu, když budu náhodou při vědomí. Což taky nebylo vyloučené, ovšem spíš jsem věřil tomu, že On ví všechno. Za tu dobu, co se mnou pracuje, už si stihl okoukat všechny moje manýry a postupně se  jich zbavoval. Většina z nich mu nevyhovovala a dával mi to velice tvrdě najevo.

            S vykonáním příkazu jsem váhal. Rozhodoval jsem se, jestli ještě chvíli sázet na to, že nepozná, že už jsem se probral, anebo se podřídit svému osudu s hlavou jakžtakž nahoře a přímo se smířit s tím, co nastane. Neb jsem tušil, že to, co přijde, nebude ani teď zdaleka takový med, v jaký jsem doufal.

            Jeho ruka se lehce dotkla mého krku. Zabrousil prsty pod obojek, jenž byl tak natěsno, že mě tím opět přiškrtil. Snažil jsem se nedat nic najevo, ale nevyšlo mi to. Zalapal jsem po dechu a oční víčka se mi zachvěla, otevřít oči úplně jsem ale stále odmítal.

            Nespokojeně mlaskl. Moje odporování jeho příkazu se mu evidentně vůbec nelíbilo. Vytáhl prsty zpod obojku a přesunul je na můj nahý hrudník, přes který tvrdě přejel nehty. To vyvolalo nejspíše jím předpokládanou reakci, prudce jsem natáhl vzduch a hrudník zpevnil. Rýhy, které po nehtech zůstaly, pálily.

            „Takže budeme neposlušní?“ optal se, zněl zatím klidně, věděl jsem ale, že se to může kdykoli změnit. Jeho hlas varoval před blížící se katastrofou, která se nedá odvrátit. Pohnutí hlavou mě stálo úsilí všech sil.

            „Ne, Pane,“ odvětil jsem, nebo spíš zaskřehotal. Nedalo se mluvit, v tomhle stavu ne. Byl jsem unavený, hlas jsem nejspíš pěkně dlouhou dobu nepoužíval a rozbolavělá záda se ozývala tím víc, čím déle jsem byl vzhůru. Pán si to moc dobře uvědomoval a dával mi to začerstva sežrat.

            „Jak chceš,“ dostalo se mi zlověstné odpovědi. Ještě několikrát přejel bříšky prstů přes moje boky, na což už jsem se neodvážil ani ceknout, pouze jsem se zachvěl, a pak se otočil a vyrazil z ložnice stejnými ráznými kroky, jako přišel. Tvrdohlavé vyžadování uposlechnutí příkazu si tentokrát asi rozmyslel.

            Byl jsem sice vděčný, že mám ještě alespoň chvilinku času, když už nic jiného, ale zároveň mě nahlodával strach. Strach z toho, že se vrátí s něčím, co se mi nebude líbit, a i když to dělal běžně, pořád jsem se toho bál. Měl jsem z něj respekt, neutuchající a téměř bezhlavý, měl jsem v něj svou důvěru. Takovou, že jsem věřil, že ji nikdy nezklame. A on mi to oplácel tím, že mi nikdy doopravdy vážně neublížil. Párkrát už jsem měl pocit, že mě už musí skoro zabít, ale nikdy to nebylo tak zlé, jak to vypadalo. Vždycky se uměl zarazit, když věci zacházely až příliš daleko. Například kdykoli jsem upadl do bezvědomí, hezky se o mě postaral, jako teď. De facto o mě bylo dobře postaráno. Ležel jsem na Jeho posteli, sice spoutaný, ale s ovázanými ranami a ani ty náramky nebyly utažené tak natěsno, jak by mohly být. Navíc plnily i bezpečnostní funkci, zabraňovaly, abych si se zády ještě něco při své neopatrnosti v bezvědomí udělal.

            Znovu se otevřely dveře a já sebou vylekaně trhnul. Vzápětí se ozvala bolest v zádech mnohem aktivněji, zasyknul jsem a zahnal mrkáním slzy z očí; tím jsem je otevřel a zbídačeně se zadíval na svého Pána, který se ležérně opřel ramenem o zárubeň dveří a v ruce si s čímsi hrál. Na tu dálku a na to, jak jsem byl po probuzení skoro slepý, jsem nerozeznal, o co se jedná. Spíš jsem to ale rozeznat neměl. Pán si uvědomoval každou drobnost v mém už tak zbídačeném stavu, každou z těch drobností, kterých poté jednoduše využíval. Nebo by se možná dalo říct spíš zneužíval.

            „Říkal jsem, abys vstal,“ ozval se nevzrušeně a tím zmařil veškeré moje naděje, že na příkazu nebude trvat. Vzápětí přešel do ostřejšího tónu, do tváře se mu dostal výraz naprosté dominance, absolutně a definitivně nepřipouštějící žádný odpor. „A myslel jsem, žes na to měl dost času, zatímco jsem se vzdálil. Zavři oči a vstaň.“

            Poslední slova už byla příkaz, pronesený řezavě a příkře jako rána bičem. Začal se ke mně přibližovat, tentokrát pomalu, dveře nechal otevřené. To bylo špatné znamení, nechce tady se mnou zůstat. Anebo nechce, abych tu zůstal já, což byla pravděpodobnější alternativa. Zaváhal jsem, ale odporovat už jsem si moc dlouho nedovolil a oči zavřel. Se vstáváním už to ale tak jednoduché nebylo.

            „Jsi pomalejší než mrtvá krysa,“ odtušil jedovatě a já se zavřenýma očima mohl jen tušit, že přimhouřil oči a zatvářil se nebezpečně, což byl výraz, který nasazoval vždycky při použití tohohle tónu, sloužícího k vyčítání. Trhnul jsem sebou, nechtěl jsem ho pobouřit. Teď ne. Jenže zvednout se aspoň do sedu na postel mě stálo značné úsilí, navíc se spoutanýma rukama, a tím spíš mi dlouho trvalo, než jsem se zvedl na nohy a zůstal stát před ním. Nakonec jsem to ale přece jen dokázal, se zasténáním, ale kupodivu bez toho, že by mi musel pomáhat přiškrcováním obojkem.

            Jen nespokojeně zamručel, vyjadřoval tím nespokojenost s tempem mé poslušnosti. Tohle se mu ještě nepodařilo tak úplně odstranit; když mě nic nebolelo, snažil jsem se všechno splnit ihned, ale v případech, kdy jsem byl takhle spráskaný, se to nedalo. To mu přirozeně vrtalo hlavou, čemuž se nedalo divit, a přímo se mě na to zeptal.

            „Proč mrháš mým časem?“ Opět klidný tón, jenž dával tušení nebezpečí jen tomu, kdo ho dobře znal. Bohužel jsem byl právě tím, kdo by se dobrou znalostí jeho používaných tónů mohl pyšnit. Polkl jsem a neodpověděl, nevěděl jsem, co.

            Počkal vteřinu nebo dvě po mém polknutí, kterého si dozajista všimnul, a pak přiletěla facka. Náhle a znenadání, nečekal jsem ji a malinko zavrávoral. Zachytil mě za vlasy a přitáhl je.

            „Tak dočkám se odpovědi, nebo ne?“ sykl na mě ještě tišeji, teď už ale zdaleka ne klidně. Teď v tom byla čistá agrese, dominance a nadřazenost. Dával mi tím najevo, že já tady nejsem ten, kdo si může vybírat, na co odpovím. Trhnul jsem rameny a okamžitě zasyknul bolestí, když rány na zádech těžce zaprotestovaly. Vhrnuly se mi při tom slzy do očí, které On naprosto ignoroval. Namísto všímání si jich mi trhnul s hlavou, a to nikterak mírně.

            „Promiňte, Pane,“ dostal jsem ze sebe po zalapání po dechu, rozhodně nebyl příliš šetrný k mým ranám na krku. Stále mě ale nenapadala odpověď, kterou bych mu mohl dát, a která by ho uspokojila natolik, že by mě nechal být. Žádná taková totiž neexistovala.

            „To jsem nechtěl slyšet,“ utrousil tentokrát trochu netrpělivě a vlasy mi sevřel pevněji, což pro mne bylo jasné znamení, ať se snažím, protože jinak se mi stanou zlé věci.

            Zlým věcem jsem dát přístup nechtěl, a tak jsem ze sebe vykoktal první a taky jedinou věc, která mě napadla v souvislosti s mou ubohou situací. „Protože mě bolí záda, Pane,“ hlesl jsem tiše a nebýt toho, že mi držel hlavu v záklonu, bych ji pokorně sklonil k zemi, jak se sluší a patří. Nad mojí odpovědí nejspíš chvíli přemýšlel, dobrých několik minut nic neříkal ani neudělal, vlasy mi držel stále ve stejném sevření. Ani jsem se neodvažoval s hlavou hnout, i kdyby jen o milimetr.

            Pak mě surově pustil. Pohrdavě si odfrkl nejspíš mým směrem, oči jsem měl stále zavřené, takže jsem to neviděl přímo, bylo mi to ale úplně jasné. Rukou chmátl po mém obojku a zatlačil mě do kolen, která zaprotestovala projevem bolesti, a ruku přesunul z obojku na víčka mých očí, které téměř něžně zvedl. O jeho něžnosti by se v tu chvíli dalo polemizovat, nicméně mi nekompromisně otevřel oči tak, abych mu ze své nyní snížené polohy musel hledět do očí. Do očí a nikam jinam.

            Tentokrát zamířil rukou opět do vlasů, aby je přichytil, a druhá ruka začala trestat mou tvář. Jedna facka, druhá, třetí. Čtvrtá… byly čím dál surovější. Bál jsem se, že to nesnesu, při každé facce jsem se trochu pohnul a moje záda zaprotestovala. Spíš z bolesti zad než ze surových facek se mi z očí vyvalila hromada slz, které Pán nutně musel vidět. A já se na něj skrz ně nutně musel dívat, poníženě a se strachem.

            Po dalších třech fackách s nimi přestal a hrábl rukou k těm mým spoutaným, na nichž utáhl náramky tak, že se mi zařezávaly do zápěstí. Sledoval jsem jeho výraz, změnil se na tvrdou nečitelnou masku, která nedávala znát absolutně nic kromě toho, že vyžaduje absolutní poslušnost. Nesměl jsem protestovat, musel jsem mu ruce nechat.

            Slzy se mi valily proudem po obličeji a já je nemohl setřít. Sklouzávaly pomalu až ke krku, na kterém však dlouho nezůstaly, netrvalo dlouho a zdobily mi i hrudník. Bylo to nepříjemné, vzhledem k faktu, že jsem na sobě nic neměl a tak se nemohly do ničeho vsakovat, ale já jsem tady nebyl tím, kdo by si mohl na něco, na cokoli, stěžovat. Naopak jsem byl ten, od koho se očekává, že bude plnit všechny příkazy na sto procent, ihned a přesně. S pocitem naprosté bezmoci jsem se díval na Pána, jen občas jsem mrknul, abych nechal stéct další slzu.