Intermezzo I.

Takové intermezzo, aneb co se jinam nevešlo. Samostatná kapitolka neurvale vtržená doprostřed právě probíhajícího děje, neboť ten momentálně nejsem schopna dopsat. Původně jsem nechtěla trhat kapitolu a intermezzo vložit až po jejím dokončení, avšak nedalo mi to, takže věrní čtenáři tu mají intermezzo už teď. A ti nevěrní… ti si nejdřív můžou dočíst celou kapitolu a pak až se vrhnout na tenhle krátký úsek z minulosti našich postav, protože sem jistě dorazí o mnoho později, když už bude kapitola dopsaná a kompletní.

Ne, prosím

Poznával jsem tu náladu, ve které se vrátil. Vždycky mě děsila. Zvlášť, když mi k sobě přivolal, rozepnul můj obojek na ruce a přepnul ho na krk. Bavilo mě si hrát, o tom žádná, vzrušovalo mi to, ale v těchhle chvílích to bylo jiné. On měl vztek a to samo o sobě nevěstilo nic dobrého. Většinou se ale předtím alespoň dokázal alespoň trochu zklidnit, což byla velká výhoda… pro mě. Obvykle jsem neměl žádnou šanci ho zastavit, když byl vzteklý. Mohl mi udělat cokoliv a dobře věděl, že mu zas všechno odpustím. Protože já mu po pár pohlazeních dokázal odpustit cokoliv. Nebylo to v pořádku, to jsem věděl, ale nedokázal jsem si pomoct. Vždycky jsem mu to zase všechno odpustil, ať už mi udělal cokoliv. Vždycky pak sliboval, že už to nikdy víckrát neudělá. Tím mě asi štval, věděl jsem stejně dobře jako on, že až mu zas něco nevyjde v práci nebo mu někdo něco řekne, dostanu přes hubu zas. Znovu mi shodí na zem, jako by ten slib nikdy neexistoval a já mu to prostě stále trpěl. Nemohl jsem ale dělat jinak.

Návštěva II.

Trest za mou drzost na mě čekal hned následující ráno. Probudil mě v osm jen proto, aby mě mohl vytáhnout z postele. Nijak něžné probuzení to nebylo, ale taky nebylo z nejhorších. Jeho dech voněl po kafi a dával bezpečně znát, že už je po snídani, o které jsem si já mohl nechat leda tak zdát.

Návštěva I.

Vítr mi čechral vlasy. Procházel jsem se ulicemi svého rodného města, v uších sluchátka, ruce v kapsách kabátu, v jedné z nichž se před zraky okolních lidí schovával discman. Občas jsem rukou zmáčkl tlačítko opakovaného přehrávání, když jsem chtěl skladbu, která zrovna dohrála, slyšet znovu, jinak jsem na něm ale měl navolený režim náhodného přehrávání. Všechno to byly mé oblíbené skladby a já je znal zpaměti. Tichounce jsem si s discmanem zpíval, pofukující vítr mi bral slova od úst a nenechal je, aby se ode mě dostala příliš daleko, k uším naprosto neznámých lidí, které už s největší pravděpodobností nikdy v životě neuvidím.