Intermezzo I.

Takové intermezzo, aneb co se jinam nevešlo. Samostatná kapitolka neurvale vtržená doprostřed právě probíhajícího děje, neboť ten momentálně nejsem schopna dopsat. Původně jsem nechtěla trhat kapitolu a intermezzo vložit až po jejím dokončení, avšak nedalo mi to, takže věrní čtenáři tu mají intermezzo už teď. A ti nevěrní… ti si nejdřív můžou dočíst celou kapitolu a pak až se vrhnout na tenhle krátký úsek z minulosti našich postav, protože sem jistě dorazí o mnoho později, když už bude kapitola dopsaná a kompletní.

Byli jsme spolu asi půl roku, když jsem u něj poprvé onemocněl. Nachladil jsem se venku; s Pánem jsme se šli projít a já přitom podcenil venkovní teplotu. Vzal jsem si přes košili jen lehkou bundu. Nijak to neřešil, sice mě varoval, že je tam zima, ale já nad tím v duchu jen mávl rukou a odpověděl jsem mu, že to přežiju. Přežil jsem… s pořádným zánětem dutin.

            Druhý den ráno jsem se vzbudil jako obvykle na zazvonění budíku. V té době jsem vstával první, chtěl po mně vždycky připravit snídani, takže jsem mu ji připravil, pak si šel dát sprchu a pak ho šel něžně vzbudit, přesně tak, jak si mě vychoval. Někdy jsem se mohl najíst s ním a někdy až po něm, záleželo na tom, jakou měl zrovna náladu. Po snídani ho obvykle zlákala vůně sprchového gelu a mojí kůže po sprše, čemuž jsem se vůbec nebránil a podržel mu jako hodný pejsek. Většinou mě nechával si to taky užít, takže mi tyhle jeho choutky vůbec nevadily.

            Jenomže toho rána bylo všechno úplně jinak. Vzbudil jsem se s příšernou bolestí hlavy, všechno mě bolelo a cítil jsem se hrozně. Netušil jsem, jak moc je to vážné, takže moje první reakce na to byla myšlenka, že samozřejmě vstanu, hodím do sebe prášek na utišení bolesti a budu normálně fungovat. Nebýt toho, že jsem sebou málem seknul už při cestě do kuchyně, kde můj Pán skladoval všechny léky, bylo by se mi to podařilo, tím jsem si byl jistý.

            Zapil jsem prášek celou sklenicí vody a musel jsem si sednout. Kuchyň se se mnou točila, přišly mě navštívit i mžitky před očima. Takhle rychle mě nachlazení snad ještě nesklátilo.

            Pán mě nakonec našel sedět na židli u kuchyňského stolu tak, jak jsem sebou na ni prásknul. Jen v trenkách a tričku, ve kterém jsem spal, s hlavou v dlaních, rukama opřenýma o kolena a nohama pevně na zemi, nedlouho potom, co jsem vstal. Zvedl jsem hlavu, když jsem vycítil jeho přítomnost. Sledoval mě se zvednutým obočím.

            „Nevzbudil jsi mě,“ zkonstatoval suše.

            Pohled jsem zase sklopil. „Omlouvám se, Pane,“ odpověděl jsem mu mechanicky. Znělo to hluše.

            Nejspíš si toho všiml, ale asi to nebylo jediné, co mu naznačilo, že nejsem zrovna v pořádku. Přešel ke mně blíž a bez dalšího slova mi položil dlaň na čelo. Byla chladnější, než jsem čekal.

            „Vzal sis prášek?“ zjišťoval hned věcným tónem. Němě jsem přikývl.

            „Běž si lehnout, pokud to zvládneš, přinesu ti horký čaj.“

            To mě probralo. Narovnal jsem se a podíval se na něj.

            „Vy mě nepotrestáte, že jsem včera neposlechl varování, Pane?“ chtěl jsem vědět.

            Dočkal jsem se náznaku přísného pohledu. „To si ještě vyříkáme, ale teď si běž lehnout.“

            Pohladil mě krátce dlaní po tváři a pomohl mi vstát. Počkal, dokud se nebudu na vlastních nohou cítit jistě, a pak se dal nejspíš do přípravy čaje; já jsem to vzal rovnou do postele, zaplul jsem pod peřinu a zavřel oči. Po chvíli jsem dostal černý čaj s citronem a teploměr.

            Vděčně jsem se na něj podíval, což mu zřejmě stačilo, protože si ke mně sednul na kraj postele a pohladil mě po vlasech. Podal mi hrnek s čajem. „Opatrně,“ varoval mě. Přísahal bych, že jsem v tom slyšel náznak opravdové ochranitelské potřeby.

            „Děkuju,“ věnoval jsem mu doopravdy upřímné poděkování a pokus o úsměv. Zdálo se, že na oslovení ani teď netrvá, a já toho vzácného momentu chtěl co nejvíc využít.

            Ještě mi pro kontrolu změřil teplotu a pak mi doporučil, ať se snažím usnout, což bych věděl i bez toho. Stejně mě ovšem dojala ta péče, s jakou se o mě najednou staral. Brzy nato už jsem se propadl do říše snů.

Probral jsem se toho dne až k večeru. Jednotlivá probuzení během dne nemá smysl popisovat, protože jsem vždycky jen na pár vteřin otevřel oči, snažil se zjistit, kolik je hodin, a pak neklidně znovu usnul. Když jsem se ale probudil do už celkem bdělého stavu, mohl jsem si všimnout, že lampička vedle postele svítí, slabě, aby mě při spánku nerušila, za oknem už je dávno tma a na budíku vedle postele svítí číslo 18:17. Znaveně jsem zamrkal a rozhlédl se po místnosti. Byl u mě, seděl na kraji postele. Ten prostý fakt, že tam je, mi dodal spoustu energie; usmát se mi najednou nedělalo problém, byla to přirozená reakce.

            Když po pár vteřinách zjistil, že jsem vzhůru, odložil knížku, kterou si v pološeru za slabého svitu lampy četl, opětoval mi úsměv a hrábl rukou do mých vlasů. Nedalo mi to, mírně jsem otočil hlavu k jeho ruce a letmo ho políbil na zápěstí. Neprotestoval.

            „Vypadáš, že je ti líp,“ promluvil na mě vlídně.

            „Protože jste u mě, Pane,“ brouknul jsem v odpověď zcela upřímně. Krátce se zasmál mojí odpovědi a pomohl mi narovnat se do sedu, aby mi vzápětí vtiskl do rukou další hrnek s teplým čajem.

            „Kdyby se to zhoršilo, vezmu tě k doktorovi, ale soudě podle stupně únavy a toho, že horečku nemáš, to vypadá jen na normální nachlazení,“ předvedl mi vzápětí své ohromující znalosti z medicíny, které měly jen jeden jediný háček, a sice ten, že nebyly až tak ohromující. „To vyležíš i bez doktora.“

            Přikývl jsem, byl jsem tomu rád. Nechtělo se mi k doktorovi; ne z nějaké osobní averze, ani v tom vlastně nebyl ten důvod, že jsem měl různě po těle modřiny a šrámy a tak podobně, ale prostě jsem raději takové nemoci vyležel sám, než aby do mě doktoři cpali zbytečné hromady prášků. Zdálo se, že i jemu to tak vyhovuje víc, a pravdou bylo, že už jsem si takových podobných nemocí vyležel tolik, že jsem věděl i bez něj, že ke zotavení doktora nepotřebuju. Otázkou ovšem zůstávalo, kolik času mi dá a jak dlouho mu vydrží tahle mazlící a pečovatelská nálada.

            Po hrnku čaje mě poslal do koupelny a šel do ní se mnou, takže jsem mohl jen sedět ve vaně, pouštět na sebe teplou vodu a nechat se opečovávat. Zacházel se mnou jemně a mazlivě, takže jsem se mu pod rukama div neroztekl blahem. Bylo na něm vidět, že ho to nenechává až tak chladným, jak by možná chtěl, ale udržel se a nic nenaznačoval; viděl na mně, že jsem protentokrát rád, že se vůbec můžu pohnout, aniž bych se cítil po celém dni ležení v posteli úplně rozlámaně. Teplá voda mi uvolňovala svaly a působila jako balzám na celé moje tělo, takže jsem se brzy cítil skoro jako znovuzrozený… jen kdybych přitom neměl úplně zahleněné dutiny, kterým ale horká voda také prospívala, takže dýchání nebyl až takový problém.

            Pak dokonce trval i na tom, že mě osuší, a já se nechal. Nebyl jsem zvyklý na to, aby se o mě někdo takhle pečlivě staral, takže jsem ho při tom nejdřív nechtěl nechat. Mimoděk mi proběhla hlavou myšlenka, že pokud se chce takhle někomu věnovat, tak ať si pořídí štěně, ale pak jsem došel k názoru, že se mi to vlastně líbí. To, jak se o mě postaral, udělal mi i večeři, abych nešel spát s prázdným žaludkem, a pak mě dokonce sám uložil zase do postele… Rozhodně to nebylo něco, co by dělal často, takže jsem raději přestal protestovat a užíval si toho, že se vůbec dokáže proměnit v tak starostlivého člověka.

Další probuzení bylo vyloženě zlé. Probudil jsem se někdy mezi ránem a dopolednem a rozkašlal se jako tuberák. Už jsem sice necítil zvýšenou teplotu, ale prudký kašel mi znemožňoval téměř jakýkoli pohyb. Dokázal jsem si na posteli jen sednout, záchvat kašle však i přesto pokračoval dál dobrých pět minut. Přes slzy v očích a dýchací potíže jsem si ani nevšiml, kdy za mnou přišel můj laskavý pečovatel, ale muselo to být brzo.

            Dokud kašel neustal, jen hlídal, abych se náhodou neudusil, a pak si mě prohlédl. Možná ten jediný pohled mohl za to, že na sebe začal okamžitě házet oblečení, nezbytné k tomu, aby mohl hned vyrazit ven.

            „Já k doktorovi nejdu,“ sdělil jsem mu krákavě. Bylo to bez horečky, což znamenalo, že si to můžu jen vyležet s dostatkem čaje a něčím, co podporuje vykašlávání, jako ostatně už tolikrát předtím.

            Znovu se na mě podíval, a můj zatvrzelý výraz ho nejspíš přesvědčil, že se mnou nic neudělá. Rezignovaně si povzdechl; bylo to vůbec poprvé, co jsem v jeho tváři a gestech viděl nějakou rezignaci. To moc často nedělal, nikdy předtím a, přiznejme si, jen velice zřídka potom.

            „Fajn, ale dojdu ti pro průduškový čaj. A taky pro něco, s čím se ti bude líp vykašlávat,“ odpověděl už zase rozhodným tónem, ona rezignace se u něj moc dlouho na návštěvě nezdržela. Nejspíš nevěděl, co si s ní počít, a tak ji zase vyhodil. „Vrátím se za chvíli, pak ti udělám snídani a čaj, do té doby se zkus neudusit, ano?“ Poslední slova zkusil pronést s nadsázkou, ale stejně bylo jasně znát, že to neumí. Jen jsem přikývl, zůstal sedět na posteli a sledoval ho, dokud mi nezmizel z dohledu. Pak jsem slyšel už jen zabouchnutí vchodových dveří.

            S mělkým dechem, protože hluboce nadechnout jsem se neodvážil, jsem se přesunul pomalu do koupelny, abych ze sebe udělal aspoň něco podobného člověku. Odraz v zrcadle mě vyděsil. Vypadal jsem prostě strašně. Vlasy rozcuchané víc, než bylo zdrávo, by mi ani nevadily, ale z toho, jak jsem se zapotil, se mi přes noc stihla zkazit moje láskyplně opečovávaná pleť v obličeji, a to se mi ani trochu nelíbilo. Nehledě na to, že mi táhlo z pusy opravdu jako tuberákovi. Takže jsem chvíli laboroval s kartáčkem a následně i s mýdlem, načež jsem to vzdal a rovnou skočil do vany, abych to ze sebe dostal kompletně. Vylezl jsem až po dobré čtvrthodině, svoje spací oblečení jsem zahodil do koše na prádlo a do postele se vrátil jen tak, bez oblečení. Vlastně mi nebylo ani nijak špatně; až na ten kašel, tedy ten záchvat hned po probuzení a občasné zakašlání během sprchy a po ní, mi bylo docela dobře. Což na mně nutně muselo být znát, protože si můj Pán po příchodu hned všiml, že je něco jinak.

            „Koukám, že máš za sebou sprchu, to je dobře,“ okomentoval to. Andělsky jsem se na něj uculil, na což reagoval jen nevěřícným zavrtěním hlavy, a sledoval ho, dokud zase neopustil ložnici. Chvíli nato už přede mnou stál hrnek s kouřícím průduškovým čajem a vedle talíř se snídaní.

            Já jsem ale stál o něco úplně jiného, což jsem mu taky nezapomněl naznačit.

            „To si děláš srandu,“ oznámil mi ohromeně. „Ani náhodou. Ne. Kašleš jako tuberák a jsi nemocný, máš mít klid, nejlíp v posteli…“

            Asi mu došlo, co právě řekl, ještě dřív, než jsem ten andělský úsměv stačil vykouzlit znovu. Zavrtěl hlavou a kvapně opustil ložnici, nechal mě tam samotného s mým čajem a snídaní.

Ještě další tři dny jsem dál kašlal jako tuberák a nic moc se nezměnilo. Možná jen to, že kašel i rýma byly díky průduškovému čaji a tišícím práškům mnohem snesitelnější, a samozřejmě také výraznou roli hrálo to, že mě pravidelně několikrát denně vyháněl do sprchy pod teplou vodu. Zdálo se, že mě chce mít zdravého co nejdřív, já se ale nemohl zbavit dojmu, že to chce jen proto, aby si mohl přestat hrát na hodného ochranitelského strejčka a mohl začít pořádně trestat moji nevšímavost k jeho předešlému varování. Celou tu dobu se o mě laskavě staral, chvílemi jsem si dokonce myslel, že už to s tou péčí trochu přehání. Jemu to tak ale evidentně nepřipadalo, protože v tom vesele pokračoval dál, až dokud jsem se kašle úplně nezbavil, což bylo možná o další týden později. Teprve tehdy byl ochoten se mnou v posteli praktikovat i něco víc, než jen nevinné mazlení.

            Sex po nemoci byl skvělý zážitek. Byl něžný a šetřil mě, i tak jsem se ale musel přemáhat, abych nevypustil ani zakašlání. Jakákoli fyzická aktivita pro mě pořád ještě nebyla úplně dobře zvladatelná, ač jsem to před ním skrýval, jak se jen dalo. Raději bych vypustil duši, než jediné zakašlání. To by totiž znamenalo, že mě ještě minimálně týden nechá vyležet, aniž by mi to jakkoliv zpříjemnil. Nejspíš tedy za dostatečné zpříjemnění považoval to, jak se o mě staral, ale pokud ano, tak se naše představy v tomhle docela dost rozcházely.

            Jak jsem se pomalu dostával z nejhoršího, začal se zase víc věnovat práci a o mě si dělal menší starosti. Věděl, že jakmile jsem se ocitl venku z jistého akutního ohrožení na životě, jak to nejspíš viděl on, už není potřeba, aby mi dělal ocásek a tolik se o mě staral. Už jsem to zvládal i sám, a popravdě řečeno, ten dohromady asi týden, co se o mě téměř nepřetržitě staral on, mi bohatě stačil. Pomalu mi začínal chybět můj starý Pán, důsledný a trestající sebemenší drobnost. Dokonce jsem si i jednou nebo dvakrát schválně zaprovokoval, ale on na to vůbec nebral zřetel. Musel jsem si počkat, až uzná, že jsem opravdu stoprocentně zdravý.

            Během těch dní mi odpadly takové ty rutinní povinnosti, jako je vaření, uklízení a vůbec udržování domácnosti, což jsem měl už tehdy obvykle na starosti. Všechno to za mě úzkostlivě dělal on, a já zjistil, že mám najednou obrovskou spoustu volného času. Nevěděl jsem, co s ním mám dělat; povětšinu času jsem si četl nebo jen tak lenošil, ale někdy to začínala být doopravdy nuda.

            Takže jsem byl rád, když mě konečně prohlásil za zdravého a já se mohl vrátit ke všemu, co jsem do té doby dělal. Můj zánět dutin se mě držel dohromady necelé dva týdny, přičemž už začátkem druhého týdne jsem byl schopen normálně fungovat. Náročnější práce mě ovšem stejně nechal dělat, až když sám uznal za vhodné, že je zvládnu.

            Moje provokace se nakonec také neminuly tak docela účinkem. Pár mých pokusů úplně vyignoroval, ale když už mi slavnostně dovolil dělat všechno, co jsem dělal obvykle, a já jen tak z provokace nechal prach na jeho pracovním notebooku, chňapnul mi po obojku a donutil mě kleknout před ním na kolena. Moc dobře věděl o mém úšklebku, který jsem se ani nepokoušel skrýt, nicméně moje skloněná hlava mu i tak zabraňovala ho vidět. „Koleduješ si,“ zasyknul mi výhrůžně do ucha, i já jsem v tom ovšem rozeznal jasný úšklebek. Bylo to znamení, které jsem tenkrát ještě neznal – znamení, jímž dával najevo, že dnes ještě ne, ale zítra už zase bude za sebedrobnější prohřešky tvrdě trestat.

            „A taky se musíme domluvit na tom, že už nikdy nebudeš ignorovat moje varování, že je venku zima,“ pokračoval a s těmi slovy se ode mě odtáhl. Zvedl jsem hlavu, abych mu věnoval vážný pohled do očí.

            „Ale mně se ta vaše péče docela líbila, Pane,“ broukl jsem snad na svou obhajobu, ale ve výsledku jsem si to stejně možná ještě zhoršil.

            „Mně taky,“ dostalo se mi zajímavé odpovědi. „Ale konec rozmazlování, broučku. A nezneužívej toho, nebo budou ty tresty dvakrát horší,“ zasykl mi nebezpečně do ucha.

            Zachvěl jsem se a sklopil pohled k zemi, tak, jak se před Pánem slušelo. „Ano, Pane,“ odpověděl jsem, dostatečně hlasitě, abych mu nedal šanci předstírat, že tu odpověď přeslechl.

            Hrubě, avšak ne surově mi po té odpovědi prohrábl vlasy a propustil mě. Došel jsem si pro hadřík, abych zbavil prachu i jeho notebook, a s námahou přitom skrýval potěšený úsměv. Na toho Pána, který opět bude chtít vidět bezchybně, přesně splněné příkazy, jsem se už opravdu moc těšil.