Ne, prosím

Poznával jsem tu náladu, ve které se vrátil. Vždycky mě děsila. Zvlášť, když mi k sobě přivolal, rozepnul můj obojek na ruce a přepnul ho na krk. Bavilo mě si hrát, o tom žádná, vzrušovalo mi to, ale v těchhle chvílích to bylo jiné. On měl vztek a to samo o sobě nevěstilo nic dobrého. Většinou se ale předtím alespoň dokázal alespoň trochu zklidnit, což byla velká výhoda… pro mě. Obvykle jsem neměl žádnou šanci ho zastavit, když byl vzteklý. Mohl mi udělat cokoliv a dobře věděl, že mu zas všechno odpustím. Protože já mu po pár pohlazeních dokázal odpustit cokoliv. Nebylo to v pořádku, to jsem věděl, ale nedokázal jsem si pomoct. Vždycky jsem mu to zase všechno odpustil, ať už mi udělal cokoliv. Vždycky pak sliboval, že už to nikdy víckrát neudělá. Tím mě asi štval, věděl jsem stejně dobře jako on, že až mu zas něco nevyjde v práci nebo mu někdo něco řekne, dostanu přes hubu zas. Znovu mi shodí na zem, jako by ten slib nikdy neexistoval a já mu to prostě stále trpěl. Nemohl jsem ale dělat jinak.

 

Nebylo to v pořádku, věděl jsem to. Co bych byl bez něj? Jasně, mohl jsem se vrátit do Anglie, ale já si Ameriku zamiloval… ne, zamiloval jsem se do něj. Do toho Rusa, co mi tenkrát zachránil život, a který si mi vzal pod ochranná křídla. Problém byl, že ani pod těmi křídly nebylo vždycky bezpečno. Nikdo mě nesměl ublížit, ale on by mi mohl i zabít. Rány bolely, ale mnohem víc jsem trpěl, když si usmyslel, že mi ublíží psychicky.

Já vlastně nevím, zda si to usmýšlel, ale dobře věděl, že mi ubližuje. Občas jsem si to dokázal nepřipustit, mnohem častěji to ale nevyšlo a pak bylo jen na něm, aby mi vrátil můj vnitřní klid.

„Svlíkni se a jdi do ložnice,“ jeho zamumlání mi vytrhlo z myšlenek. Ignoroval mé bázlivé polknutí a propaloval mě nepříjemným pohledem, kterého jsem se bál. Neměl jsem možnost volby, musel jsem poslechnout. Mlčky jsem přikývl a zamířil do ložnice poté, co spustil ruku z obojku, který poměrně dost utáhl, takže jsem se malinko škrtil. Nic zásadního, ale přesto ho stáhl celkem dost.

V ložnici jsem ze sebe sundal všechno oblečení a čekal, nedovolil jsem se udělat cokoliv navíc. Nechával mi čekat poměrně dlouho, což dělal taky velice často, obvykle pak smrděl kouřem. Ať mi ale cigára smrděla, jak chtěla, byla to známka, že je zase o něco klidnější. Nikotin uklidňoval jeho pocuchané nervy za každé situace a on byl pak mírnější, než kdyby přišel bez téhle kouřové přestávky. Takže z tohohle pohledu jsem měl vlastně jeho závislost rád. Přesto jsem ale netušil, jak moc ho to zklidní a i přes cigaretu jsem měl z něj strach. Třásly se mi ruce, napůl zimou a napůl strachem.

„Lehni,“ zamručel mi tiše do zad. Trochu jsem se ho popravdě lekl, ale udělal to, co chtěl. Vadilo mi, že to neupřesnil. Nerad jsem odhadoval, jak chce, abych ležel. Většinou jsem to totiž odhadl špatně a zbytečně ho tak dráždil. Bylo to jak šťouchnout klackem do spadlého vosího hnízda. Nebo spíš jako házet si s odjištěným granátem. Lehl jsem si tak, jak jsem byl, takže na břicho. A nemusel ani nic vlastně říkat, abych tušil, že to zas bude špatně.

„Otoč se,“ zavrčel podrážděně a sledoval mě od nočního stolku, kam odložil pytlík s ledem a otevřel spodní šuplík. Otočil jsem se teda na záda a při té příležitosti jsem po něm pokoukl. Vytáhl pouta a přiklekl na postel. „Ruce,“ zahučel jediné slovo skoro otráveně a já je předložil před sebe, teď už jsem ho nesledoval. Zacvakl mi jednu ruku, načež za mojí hlavou provlekl krátký řetízek přes jednu špricli a zacvakl mi i druhou ruku. Byl jsem v pasti. Teď si mohl dělat, co chtěl, což už vlastně mohl od chvíle, kdy přepnul ten obojek, ale to jsem měl aspoň ruce na chabou obranu, teď nemám ani to. Ačkoliv, kdybych se bránil, vytočil bych ho ještě víc a nepomohl bych si. Zůstával jsem zticha a vyčkával.

„Víš, co znamená, když řeknu: svlíkni se a jdi do ložnice?“ sykl tiše, na to a dal důraz a sledoval mě. Nezněl sice už tak vytočeně, ale bylo to jen horší, protože to byl ten medový milý hlas, který byl nebezpečný v tomhle případě.

„Co jsem udělal špatně?“ odpověděl jsem na jeho otázku otázkou. Asi jsem to věděl, ale potřeboval jsem se ujistit, a tak jsem zvedl maličko bázlivý pohled do jeho očí. Neměl jsem to dělat, přimhouřil oči a věnoval mi facku hřbetem ruky. Hledal tu sebemenší zámku k tomu, aby mi mohl regulérně praštit, a teď jsem mu jí nechtěně dal. Přivřel jsem oči a odvrátil od něj hlavu po ráně.

„Neviděl jsem, že by ses svlíkal a až potom šel do ložnice,“ zavrčel na vysvětlenou. Dělal to často, chtěl přesně a okamžitě splněné rozkazy, ale i tak mi překvapil. Nečekal jsem, že bude až tak puntičkářský, obvykle mu zas tolik na pořadí nesešlo. Najevo jsem to nicméně nedal.

„Omlouvám se, Pane,“ hlesl jsem tiše a skoro zahanbeně. Nesledoval jsem ho, a tak jsem si nevšiml, že z šuplíku, odkud předtím vytáhl pouta, teď vyhrabal šátek.

„Hlavu,“ sykl, když jsem na to nepřišel sám. Polkl jsem na sucho a hlavu nadzvedl. Věnoval jsem mu krátký pohled, který přerušil on prakticky ihned. Utáhl šátek kolem mé hlavy poněkud nešetrně. Několik vlasů vzal s tím zatáhnutím taky, což docela bolelo, ale nedal jsem to znát. Pouze jsem přivřel pod šátkem oči. Neměl jsem dost krátké vlasy na to, aby do uzlu nepřišly, když si na to nedával zrovna pozor a zrovna teď nebyla chvíle, kdyby to nějak řešil.

„Jak ses měl u Sebastiana?“ broukl tichou a vcelku klidnou otázku. Slyšel jsem, jak zašustil igelit s ledem. Otázka mi překvapila, prakticky do téhle situace nepatřila, ale já tušil, že patří a že právě můj pobyt u brášků je právě ten důvod jeho zloby. Netušil jsem, co mu kdo řekl, ale myslel jsem si to.

„Chyběls mi,“ odvětil jsem tiše, snažil jsem se, aby to neznělo podlézavě, protože to prostě byla pravda. Nic, co bych si musel vymýšlet. Přiletěla mi krátce na to druhá facka a výhružné zavrčení. Nasucho jsem polkl a oči pod šátkem zavřel. Chvíli trvalo, než jsem hlavu narovnal.

„Cos řikal?“ zasyčel podrážděně a chladně.

„Že jste mi chyběl,“ opravil jsem se, o něco hlasitěji, aby nemohl dělat, že to třeba přeslechl. Po dvou fackách už jsem si rozhodně nedovolil používat ani tykání.

„Lepší,“ zhodnotil a povzdychl si, načež chvilku mlčel a já zůstával napjatý, nejistý.

„Našel sis novýho kamaráda, hm?“ zamručel nezaujatým tónem, ale věděl jsem, že tak jedno mu to rozhodně není. Sí ho dráždil, to je ono. Ale proč? Sí se Sebbym spolu spali a žili, byl jsem tam skoro jako vetřelec, ne jako nějaký milenec jednoho z nich. Byli to přátelé, Sebby mi pomáhal několikrát už a ostatně, podstrčil mi k nim do opatrovnictví on, nešel jsem tam z vlastního rozmaru.

„Ano, Pane,“ odvětil jsem nakonec tiše se suchým polknutím, nemělo smysl něco zapírat. Věděl by dobře, že lžu a náležitě by mi za to ztrestal.

„Líbí se Ti?“ optal se a nedal do hlasu znát svoji žárlivost, kterou jsem však jasně cítil už jen z toho, že se na to zeptal. Moc dobře věděl, že se po jiných ani nekoukám, ale i tak byl neuvěřitelně žárlivý.

„Ne, Pane,“ hlesl jsem tiše znovu.

„Jak to?“

„Pane?“ otázku jsem nepochopil a nechal jsem to vidět i ve svém výrazu. Co jak to? Proč jak to? Prostě se mi nelíbili, proč by měli? Proč se ptá tak hloupě?

„Proč ne?“ přeformuloval líně otázku, aniž by se mě nějak dotýkal.

„Já nevím, Pane, nezaujal mě,“ odvětil jsem stále zmateně a tiše.

„A co Sebastian?“ ptal se dál, snad trochu s chladem.

„Ne,“ odmítl jsem to znovu a potřetí. Sebbyho jsem znal už od příchodu sem, nikdy jsem na něj nehleděl jako na objekt možného zájmu. Proč bych také měl? Než se mi stačily rozjet myšlenky nad jeho otázkami, zeptal se znovu.

„Bojíš se?“ tuhle otázku pokládal tak často, že mě nemohla překvapit.

„Ano, Pane,“ a jeho nemohla překvapit má odpověď. Vždy jsem měl strach. Tedy přesněji, měl jsem strach vždy, když ten obojek připínal na můj krk ve vzteku. Když to byla ta hra nevyprovokovaná vztekem, líbilo se mi to a nebál jsem se. Proč bych měl? Bylo to zcela odlišné od toho, co bylo teď. Všechno to záviselo v jeho náladě vlastně.

Pocítil jsem náhlý a ostrý chlad na své hrudi. Přiložil na mě jednu kostku toho ledu, někam k srdci. Lekl jsem se a škubnul sebou. Byla mi zima i bez ledu, prakticky okamžitě jsem cítil na rukou a nohou husinu, avšak nezbývalo mi nic jiného než držet.

Nezajímalo ho to, líně putoval s kostkou zprava doleva na celkem malé ploše, dokud se mu kostka pod prsty nerozpustila. Věnoval mi na to znecitlivělé místo letmý polibek, prakticky jsem to ale skoro necítil. Vlastně jsem se divil, že kůži nepoškodil, čímž jsem si ale jistý nebyl, možná i poškodil. Dech jsem měl trochu rychlejší a třásly se mi ruce, které jsem měl položené vedle sebe. Teď už to bylo tedy víc zimou než strachem, ač jsem si tím nemohl být jistý.

Zabolelo to, celkem dost ostrá bolest i přes to umrtvení. Bolestně jsem zasykl a skousnul si ret. Chvíli jsem netušil, co udělal, než mi to tak nějak došlo i bez toho, abych na něj viděl. Prokousnul mi část znecitlivělé kůže. Trvalo mi, než jsem se s bolestí vypořádal, kousal jsem si ret, ale moc to nepomáhalo. Pocítil jsem štiplavý polibek na to místo, které nutně muselo krvácet. Další dotyk, tentokrát ne nijak hrubý a v mé tváři. Přejel mi prsty po skousnutém rtu a já povolil sevření prakticky okamžitě. Prokousnuté místo ale vytrvale bolelo a pálilo dál. Zasykl jsem, když přejel prsty po mé bolístce a nasucho polkl, když znovu pocítil matlavé prsty na svém rtu a bradě. Rozmázl mi moji vlastní krev po těch místech a já hádal, že je tím spokojený. Ani jsem necekl a prostě poslušně držel, ač to působilo jakkoliv šíleně.

„Jsi můj, rozumíš?“ oznámil mi z ničeho nic, čímž mi vlastně potvrdil tu domněnku, že jde o to moje pobývání u brášků. Dál jsem sice netušil, co mu kdo řekl, ale alespoň jsem věděl, o čem nejspíš přemýšlí, což teda nebylo těžké uhodnout.

„Ano, Pane,“ odvětil jsem bez zaváhání a vydechl. Nebylo nad čím váhat.

„Fajn,“ pobroukl a zvedl se z postele. Cítil jsem matraci, jak se vrátila do původní polohy. Slyšel jsem vzdalující se kroky a vyděsilo mě to. Nakrčil jsem obočí a znovu se kousnul do rtu, na kterém jsem cítil svoji krev. Ne, tohle ne, ať se okamžitě vrátí! Uklidňoval jsem se, že třeba jen pro něco šel, ale vlastně to vůbec nezabíralo.

„Pane,“ vykvikl jsem dost hlasitě na to, aby mě musel slyšet. Chtěl jsem ho zavolat zpět k sobě, ať už šel třeba jen do kuchyně si zapálit. Jistě, hrozilo sice, že mi jednu vlepí za to, co jako dělám, ale já měl obavu, že odchází. Přepadla mě panika a šátek se náhle začal smáčet mými slzami. Byl jsem vyplašený a moje obava se náhle potvrdila poté, co za sebou práskl vchodovými dveřmi.

Odešel. Odešel, ač jsem se ho pokusil zavolat zpět. Co jsem provedl? Co je tohle za trest? Za co to je? Ptal jsem se sám sebe, zatímco slzy tekly v rychlém sledu a vsakovaly se do látky šátku. Byla mi zima, ale horší byla ta samota a tma, do které mě bez varování uvrhl. Psychické útlaky byly zlé a zraňující, ale nejhorší, co mohl udělat, bylo tohle. Dokud na mě řval, dokud mi mlátil, věnoval se mi. Upíral na mě nějakou tu pozornost, ale když mě ignoroval nebo odcházel, cítil jsem se strašně jako teď. Brečel jsem do šátku zoufale a nedokázal se uklidnit. Neustále jsem přemítal o jeho i svých slovech a činech. Nevím, jak dlouho byl pryč. Možná půl hodiny? Hodinu? Vážně nevím. Schoulil jsem se zkřehle do klubíčka tak, aby mi nebolely ruce a bylo to trochu pohodlné, zatímco šátek už ani pomalu nevsakoval mé slzy. Popotahoval jsem a třásl se zimou a strachem.

Najednou se hnula matrace a ozval se zvuk pokládající se tašky. Byl zpátky. Škubnul jsem sebou leknutím a měl jsem co dělat, abych potlačil jakési vyheknutí.

„Nemáš ležet normálně?“ optal se mě, nijak zostra.

„Omlouvám se, Pane,“ kníknul jsem tiše s jakousi skrytou zraněností a lehnul jsem si znovu na záda.

„Hodnej,“ pochválil mě, snad i upřímně a pohladil mě po tváři. Slzy musel vidět, ale rozhodl se je nejspíš nekomentovat. Má hysterie zmizela, byl zpět.

„Víš, pro co jsem byl?“ optal se a stáhnul ruku. Toužebně jsem si přál, aby jí tam vrátil, místo toho mi jen prstem letmo přejel po prokousnuté kůži na prsou.

„Ne,“ odvětil jsem tiše a zatnul svaly, zranění bylo stále živé a citlivé a dotek pálil.

„Hádej,“ oznámil mi a do bolístky ještě klepl, než ruce stáhl pryč. Cuknul jsem sebou, ale nekomentoval to.

„Já…nemám představu, Pane,“ vydechl jsem tiše. Nenáviděl jsem tyhle otázky.

„Tak přemýšlej“ odtušil suše a nijak dál se mě nedotýkal. Dával mi spoustu času na to přemýšlení, jenže mě nic kloudného nenapadalo. Hádám, že pro cigára si nešel, neptal by se. Na nákup jídla či čehokoliv jiného bylo dost pozdě a dost blbá chvíle.

„Nevím,“ kníknul jsem nakonec tiše. Napadaly mi určité věci, ale nechtěl jsem je asi vyslovit.

„Věz, nebo Tě tu nechám a půjdu do hospody,“ sykl tiše a nebezpečně. Vyděsil mě tím, bál jsem se jeho odchodu, ale ještě víc mi děsilo, co by se stalo, kdyby se sem vrátil zlitej a já byl takhle přivázanej. Úvahy o tom, co by se dělo, se mi rozhodně nelíbily.

„Ne, Pane, prosím,“ vyhrkl jsem náhle a hlavu nadzvedl, znovu jsem si krátce skousnul ret a zaplavila mě další vlna paniky.

„Tak?“ zahučel netrpělivě.

„Něco, co… Vám zlepší náladu,“ pokusil jsem se z toho vyvléct a položil zpět hlavu na postel.

„Co?“ nespokojeně mlaskl. Tyhle odpovědi mu lezly krkem, nezajímaly ho.

„Nějaká…hračka?“ odtušil jsem nakonec to, co jsem si myslel a to, co logicky přicházelo v úvahu.

„Jaká?“ dle hlasu jsem odtušil, že jsem se trefil. Měl jsem to říct hned a vypustit to zbytečné dráždění, teď už to ale bylo jedno.

„Latex, kůže…“ zkusil jsem začít hádat materiály. Nebylo snadný uhodnout, co přinesl a asi bych tu byl celou noc s vymýšlením všeho možného, tohle bylo rychlejší, ale netušil jsem, zda na to přistoupí.

„Hm…ne“ odvětil, zřejmě přistoupil na moje hádání oklikou.

„Kov,“ napadla mi další běžná možnost a dával si dohromady nějaké představy.

„Plast,“ oznámil mi tu poslední možnost sám. Chvilku jsem přemýšlel o všech možných plastových hračkách či věcech, které by jako hračky šly využít. Občas jsem svými úvahami vyděsil sám sebe.

„Je to malý?“ optal jsem se nejistě, abych tak dlouho nemlčel.

„Ne, nijak extra“

„Barevný?“

„Ne,“ vydechl trochu netrpělivě. Chtěl slyšet, co to je, ne xy dalších podotázek. Zmlkl jsem a přemýšlel dál, za což jsem si vysloužil nespokojené zamručení. Snažil jsem se přemýšlet a tohle mi nepřidalo, zareagoval jsem až na to, když se znovu zvedl z postele. „Tak přemejšlej,“ zahučel ještě, než opustil ložnici. Už zase jsem byl sám. Slabě jsem pofňukl a nasucho polkl. Pokrčil jsem nohu a nechtěně se tak vystavil jeho případným pohledům. Netušil jsem, kde je, ale nebyl u mě a to mě znervózňovalo, navíc se mi už zase spustily slzy. Byl v bytě, ale nemohl jsem si tím být jistý. Možná odešel v tichosti a to mi nepřidávalo.

„Co to děláš, hm?“ optal se náhle někde z prostoru u mě a položil mi na břicho další led v nějaké krabičce. Cuknul jsem sebou zimou i leknutím. Nohu jsem automaticky složil zpět.

„Omlouvám se,“

„Už víš?“ optal se a sedl si na postel, bez reakce na moji omluvu. Krabičku ze mě sundal a nejspíš položil na stůl, nicméně jeden led stejně vyndal a odložil ho na mě.

„Napadá mi jen umělák“ odtušil jsem tichounce. Nic jiného mi zkrátka nenapadalo a natočil hlavu směrem k němu, ač jsem ho vidět nemohl. Nebyl jsem tak otevřený, ale musel jsem o tom mluvit.

„Hm, myslíš?“ zamručel zamyšleně a pohnul s kostkou ledu k mému pupíku. „Co bys chtěl, aby to bylo?“ optal se.

„Něco, co mi neublíží,“ odvětil jsem a otřásl se zimou. Nedokázal jsem potlačit tyhle vyhýbavé odpovědi.

„Jako co?“ zamručel netrpělivě. Nasucho jsem polkl a zdržel jsem se s odpovědí natolik, že mě zamručením pobídl a vyjel s ledem k mojí hrudi.

„Já nevim,“ zakňučel jsem tiše.

„Víš, co jsem Ti řikal o tom vězení,“ zavrčel podrážděna a přejel kostkou ledu přes jednu moji bradavku, přičemž jsem se trochu stáhl tělem do matrace. Bál jsem se.

„Žádný jiný plast mi nenapadá,“

„Neptal jsem se na jinej plast. Ptal jsem se na to, co bys chtěl, aby to bylo,“ zavrčel a sjel ledem po žebrech.

„Hračka,“ hlesnul jsem trochu zbytečně a nasucho znovu polkl.

„Samozřejmě, jaká?“ mlaskl netrpělivě a odložil mi led na pupík. Stáhl jsem svaly. Těmihle otázkami mi zaháněl do kouta a on to moc dobře věděl. „Jak chceš,“ sykl netrpělivě a vstal, než jsem stihl odpovědět na to, kterou hračku z plastu bych chtěl. Hodil na mě ještě jeden led.

„Ne, Pane, prosím,“ vyhrkl jsem a zvedl znovu hlavu. Tentokrát jsem ho zastavil a donutil ho ze sebe vydat další netrpělivý zvuk, který mi pobízel, abych řekl svoji odpověď.

„Omezuje se to, co bych chtěl na to, že to musí bejt z plastu?“ optal se nejistě a třásl se zimou a strachem z toho, že odejde.

„Ne,“ odsekl. Neodcházel, ale ani si nesedl zpět.

„Chtěl bych kožená pouta,“ hlesl jsem tiše, ale pevně. Přál jsem si je už dýl a teď jsem mu to mohl říct ještě na jeho vlastní výzvu.

„Proč?“ optal se, snad překvapeně.

„Mam rád kůži,“ odvětil jsem. Ano, kůži jsem měl rád, ale fakt je ten, že jsem z kovových pout měl zničený zápěstí, kov se zařezával a bolelo to. Zvlášť, když mi nechal spoutaného dlouhodobě v podobné pozici, v jaké jsem byl nyní. To jsem mu ale nechtěl říct. Kdybych řekl, že je to kvůli úlevě, asi by mi je nikdy nepořídil. Tohle byl důvod, který by mohl brát.

„Mám Ti pro ně dojít?“ otázal se s náhlou pobaveností.

„Ne, teď ne, prosím“ vydechl jsem maličko zoufale.

„Tak co? Co chceš, abych udělal?“

„Abyste už nikam neodcházel,“ pronesl jsem kňučivě a tentokrát zcela konkrétně. Děsilo mě to, že odejde.

„Dobře,“ s tímhle jediným slovem si sedl zpět ke mně. Pohladil mě po vnitřní straně stehna a trochu pozvedl mojí nohu, kterou jsem sám trochu vyklonil s jakýmsi vyčkáváním. Sebral kostku, kterou na mě předtím hodil a sjel s ní přes moji bradavku, načež cestu ledu zopakuje, tentokrát však jazykem. Maličko jsem se oklepal, tohle se mi líbilo mnohem víc. Přestal jsem se navíc děsit jeho odchodu. Jeho ruka dál zůstávala na mém stehnu.

„Hm, asi Tě nechám, co?“ zahučel náhle nespokojeně, když pomrkl do mého klína, kde asi nenašel tak velkou reakci, jakou chtěl. Byla tam, ale prostě mi to víc vzrušovalo, když jsem se nemusel bát a trnout, že mě nechá samotného celou noc. Jistěže už to bylo omluveno, ale i tak ve mně zůstávaly zbytky strachu a on už zase začínal.

„Ne, prosím,“ zapředl jsem tiše.

„Nemyslim nechat samotnýho,“

„Ne, Pane,“ odmítl jsem jeho jakousi nabídku znovu a pevně.

„Fajn, jak chceš,“ zamručel a sklonil se znovu ke mně, načež mi do stehna zatnul nehty. Vydechl jsem tiše a vlastně si to i docela užíval, ač to nebyli tak něžné doteky jako před tou otázkou. Trvalo to ale jen chvíli, zas mi věnoval několik polibků na hruď a pokračoval polibky pod čelist. Dělalo to se mnou větší divy než led. Byť to třeba byli škrábance, stále to bylo mnohem osobnější, svého strachu hluboko uvnitř jsem se ale nezbavil. To ale vlastně nikdy, jen byl někdy menší, někdy větší a někdy mě ochromoval. Jeho ruce putovaly po mém těle a rty kolem krku, užíval jsem si to, byť do mého klína přímo nezavítal a byť jsem já měl ruce spoutané za hlavou, což jsem si znovu uvědomil poté, co jsem s nimi pohnul. Kov stejně nepovolil a zarazil můj pokus se ho dotknout. Odtáhl se ode mě po tom zvuku dřeva a kovu.

„Omlouvám se, Pane“ hlesl jsem poplašeně, nechtěl jsem, aby přestal. Jen jsem se ho chtěl dotýkat.

„To nic,“ zamručel, ale jeho tón se mi nelíbil. Vypovídal o něčem jiném, než jaký byl obsah těch dvou slov. Byl jsem z něj nejistý a neklidný, a to vlastně v obou směrech teď. Náhle pouta povolila, sundal mi je z rukou a stáhl šátek z očí. Na okamžik jsem se zaradoval, že se konečně budu moct dotýkat. Chtěl se ho už skoro dotknout, než promluvil.

„Obleč a ukliď ten led. Pak přijď,“ zaúkoloval mě a vymizel rychle z ložnice, než jsem mu stihl cokoliv říct. Podíval jsem se po něm překvapeně a smutně. Promnul jsem si zápěstí, načež jsem se tak nějak poraženě zvedl z postele a oblékl se. Na stehnu jsem měl čtyři zarudlé škrábance a strup nad bradavkou od prokousnutí, ale neřešil jsem to. Do očí se mi už znovu cpaly slzy. Vždyť jsem nic hrozného neudělal. Jen jsem hnul rukama ve snaze se ho dotknout! S tichým povzdychem jsem nacpal led do krabičky a vyšel z ložnice a zamířil do kuchyně, kde stál u linky a kouřil. Sledoval okno a na mě nepohlédl, ani když jsem došel až k němu krabičkou ledu v ruce.

„Dej ho do lednice,“ štěkl po mně, jak kdybych byl úplně blbej. Náhlé změny chování byly běžné, ale rozrušovaly mě. Sklouzla mi po tváři opuštěná slza, když jsem uklízel led zpátky do mrazáku. Mezitím se přesunul do obýváku, kde se posadil na gauč. Přesunul jsem se znovu k němu a čekal, než si mě znovu všimne. Docela dlouho mě ignoroval, než otevřel oči a pohlédl na mě. Tak nějak vztekle sáhl do kapsy a mrsknul po mě klíček od mého obojku. „Na,“ štěkl na mě a já netušil, co se děje. Chytil jsem ten klíček a prohlédl si ho. Měl jsem ho v ruce snad poprvé. Brzy jsem však věnoval pohled Jemu. Zmatený a plachý. Nevěnoval mi za to žádný pohled, převalil se na bok zády ke mně a prostě mě zas přehlížel. Klíček jsem jen držel, nikdy bych se zapínání obojku nedotkl, většinou mi za to přilítla jedna buď přes ruku, nebo přes tvář, ale i kdyby ne, nerozepnul bych ho. Bylo to mé jediné spojení s ním. Byl jsem na svém obojku závislý a miloval ho, ač jsem neměl možnost ho sundat.

„Pane?“ optal jsem se nakonec tiše a nesměle, když se dál nestaral.

„Hm?“ zamručel neochotně a nevrle.

„Co…co to má znamenat?“ hlesl jsem s jasně patrným strachem. Třásl jsem se. Tohle bylo snad ještě horší než všechny předchozí události. Ne snad, určitě to tak bylo.

„Přepni si to a vypadni,“ zavrčel.

„Co…co se stalo?“ další slzy, kterým jsem nemohl bránit. Tekly proudem a začal jsem se klepat. Vyhání mě? Posílá mě pryč od sebe? Já nechci! Chci tu přece zůstat, nechci nikam odejít, byť jen do ložnice.

„Nic se nestalo,“ procedil skrz zaťaté zuby a přitáhl si ruce blíž k hlavě. Mlčky jsem odložil klíček na konferenční stolek a zamířil do ložnice, kde jsem se na své straně postele stulil do klubka. Ublížil mi, víc než tím odchodem. Nepřišel. Zůstával v obýváku a já se hystericky dusil, snažil jsem své vzlyky dusit v polštáři, ale nemohl jsem dýchat sám o sobě, natož se ještě dusit takhle. Polštář byl zcela promáčený mými slzami a já se nedokázal uklidnit. Brečel jsem a ani se nedokázal vysmrkat. Popotahoval jsem a lapal zoufale po dechu. Nakonec jsem vyčerpáním usnul.

Probudil jsem se dopoledne se zaschlou solí na tvářích, pokoukl jsem se po bytě, ale nebyl tu. Sesunul jsem se do křesla a prostě řval. Opřel jsem si čelo o kolena a nechal si do klína padat slzy. Nejedl jsem, nepil jsem a nechodil. Vlastně jsem se do jeho večerního příchodu nehnul. Jen jsem se dusil a brečel. Co se stalo? Proč byl najednou tak hnusnej a zlej? Copak nevidí, jak mě ubližuje? Nevidí, že nejsem kus kamene, abych tohle mohl snášet. Potřeboval jsem ho a on se ke mně choval hůř než k nějakému pobudovi na ulici. Byl jsem zoufalý a neměl chuť cokoliv dělat. Neměl jsem ani žízeň, natož abych něco jedl. Žaludek jsem měl jako na vodě a asi bych jakékoliv jídlo hned vyhodil zas ven. Nedokázal bych to v sobě udržet.

Ukázal se až večer. Smrděl kouřem, ale překvapivě byl střízlivý. Nesledoval jsem ho ale, civěl jsem před sebe s rudýma očima.

„Co to děláš?“ zahučel trochu zbytečně.

„Nic,“ vydechl jsem a odklonil pohled k zemi. Chtělo se mi zas brečet víc jen. Tajně jsem doufal, že přijde, obejme mě a bude mě utěšovat. Bude mi říkat, že všechno bude dobrý, ale on nic.

„Tak toho hned nech,“ zasykl a přemístil se ke stolku, odkud sebral klíček. Vlastně jsem ho nesledoval. Jeho chování bolelo, strašně bolelo.

„Pojď sem,“ zasykl a já tak učinil. Zvedl jsem se a přešel k němu, aniž bych mu věnoval pohled, alespoň do chvíle, než mi pozvedl hlavu a povolil zámek obojku, který sundal. Čekal jsem, že ho přepne, ale nestalo se tak. Položil ho na stůl stejně jako klíček a odešel do kuchyně. Zlomil mě. Jako nějakou neořezanou pitomou pastelku. Roztřála se mi brada a sesul jsem se zpět do křesla, stáhl jsem nohy k sobě a hypnotizoval obojek, zatímco moje oči provalily všechny hráze. Sebral mi to jediné, k čemu jsem se upínal při předchozím sezení. Vzal mi to tak jednoduše a nestaral se dál. Všiml jsem si, že si prostě z lednice jen donesl jídlo a jakoby nic začal si na gauči večeřet. Nemohl jsem tomu věřit, ač jsem ho nesledoval přímo. Naplnila mě jen prázdnota a tma, jenže teď už mi sem nic nepoutalo. Žádná pouta, žádný šátek a žádný obojek. Kousal jsem se bolestně do rtu, ale nepomáhalo to.

„Jestli chceš, můžeš jít,“ zamručel najednou tiše a prostě se krmil nijak nevzrušen.

„Kam?“ optal se s třesoucím se hlasem, konečně jsem na něj pohlédl.

„Kamkoliv“

„Já nikam nechci,“ hlesl jsem tiše a zlomeně.

„Nevypadáš,“ odtušil tiše a věnoval se salátu. Jako by se ho to netýkalo, jako by ho vůbec nezajímalo, co dělám, jak se cítím a zda tu ještě vůbec jsem. Narval jsem hlavu mezi nohy a snažil se potlačovat vzlykání. „Přestaň,“ zavrčel varovně, ale mělo to opačný efekt. Řval jsem jak tur.

„Přestaň řvát, kurva!“ vyštěkl na mě po chvíli zas. Jo, kurva. Nic víc jsem pro něj zjevně nebyl. Bázlivě jsem k němu pohlédl, copak neviděl, že to bolí? „Můžeš mi říct, proč řveš sakra?! Dělám Ti snad něco?“ optal se vztekle a se stejnou emocí mi věnoval pohled. Misku se salátem mrskl na stůl. Neodpověděl jsem mu na to. Jen jsem natahoval a snažil se polykat vzlyky.

„Odpověz,“ zasykl a cukl sebou, což mě vyděsilo. Bál jsem se ho, strašně. Neměl jsem na to, abych mu odpověděl. „Danny,“ oslovil mě vrčivě, působil, že po mě brzy vyletí a fakt mě zabije. Musel vidět moji bolest, nejen v očích. Třásl jsem se a brečel. „Fajn, buď odpověz, nebo vypadni, na tohle nemam náladu,“ zavrčel a ukázal na vchodové dveře. Docílil jen toho, že jsem se začal dusit.

„Ubližuješ mi,“ hlesl jsem konečně tím stylem, jako by to nebylo evidentní a krčil jsem se v křesle jako k jedinému pojítku s tímhle bytem, s Dimitrim a vůbec se životem.

„Co Ti jako dělam?“ optal se, jako kdyby to nebylo evidentní.

„Odháníš mě,“ vydechl jsem a odvrátil pohled. Najednou se zvedl a odnesl misku do kuchyně, načež se zas vrátil, stále působil tak zle a chladně.

„Co bys teď dělal, kdybych Ti dal prachy na cestu domu a řek, abys jel?“ optal se chladně.

„Nikam bych nejel,“ odvětil jsem a roztřásl se ještě víc, pohlédl jsem k němu se strachem v očích.

„Kdybych Tě vyhodil z baráku?“

„Nikam bych nejel,“ zopakoval jsem a sklonil pohled. Zamručel jako by ho mrzelo, že bych neodjel. Choval se, jako kdybych byl nějaká štěnice, která se k němu připoutala a nechce se pustit jeho košile. Řval jsem po tomhle ještě víc, nedokázal jsem se uklidnit. Tímhle tu pastelku zlomil nadvakrát. Přál jsem si umřít, chtěl jsem, aby najednou byl konec, abych mu tam padl k zemi, rozrazil si hlavu o ten konferenční stolek a konec. Fakt jsem si to toužebně přál, aby se to stalo, ale neměl jsem to štěstí. Bůh mě neslyšel nebo mě nechtěl slyšet a vidět ani on. Jasně, všem jsem byl na obtíž. Bráchům, protože jsem jim dělal kazišuka, Jemu, protože mě měl věčně za zadkem a teď jsem nasral asi i Boha.

„Přestaň řvát nebo Ti dám důvod,“ zavrčel podrážděně, ale nemělo to na mě účinek. Kdyby mi zmlátil, měl bych tu malou šanci, že to nepřežiju. „Jestli chceš řvát, taky můžeš vypadnout,“ zavrčel a odešel do ložnice. Nehnul se a vlastně už pomalu ani jeho slova nevnímal. Byl jsem prázdný a vyhozený jako nějaký ubohý kelímek od Coca Coly. Vlastně už jsem ani nebrečel, ale lapal jsem po dechu, což se neslučovalo s mojí snahou být zticha. Nechtěl jsem, aby se vrátil a přilil petrolej do ohně. Stejně slzy zase přišli. Nespal jsem vůbec, nedokázal jsem to. Ignoroval jsem i jeho odchod do práce někdy nad ránem.

Nespal jsem tři noci, nejedl a nepil, a když se mi zatmělo před očima, skoro jsem zadoufal, že se Bůh přece jen smiloval a poslal pro mě, ale nějak to nevyšlo. Probudil jsem se na zemi, bylo mi zle. Netušil jsem ani kolik je hodin, natož něco jiného. Pokusil jsem se vstát, což se mi povedlo možná za dvacet minut. Nebrečel jsem, cítil jsem se prázdný a neměl sílu na další slzy. Uvědomil jsem si ale aspoň už konečně to příšerné sucho v krku a zvedl se. Došel jsem do kuchyně, ale než jsem stihl sáhnout pro sklenku, setmělo se mi před očima znovu.

Seděl jsem na zemi a sledoval spodní skříňky linky naproti sobě. Vytáhl jsem se aspoň do sedu, když už nic jiného Jen vzdáleně jsem slyšel za dlouho jeho příchod. Strašně mě bolela hlava, vlastně to působilo, že se mi vysypal mozek někam na podlahu. Byla tam ale jen krev, kterou jsem viděl dost zamlženě. Matně jsem vnímal okamžik, kdy mi zvedl do náruče a odnesl mě do postele.

5.9.2013