Komora II.

Toto jest pokračování a dokončení povídky Komora. Povídka je tentokráte dílem nás obou. :)

Náhlé světlo oslepilo moje oči a já do něj zamžourala. Stál jsi tam. Sledoval jsi mě a prohlížel moje nahé a dobité tělo své otrokyně. Nevědomky jsem se před Tebou tak trochu schoulila. „Promluv na mne prosím“ prolétlo mi hlavou, ale tys mlčel. Oči si konečně přivykli na to ostré světlo a já se na Tebe konečně mohla podívat, aniž by mi oči nepříjemně pálili. Tvoje oči byli sice ledově chladné, ale postrádali onen záblesk, který v nich je, když mě biješ a bereš si mně tvrdě tak, že mi někdy vženeš do očí slzy.

A přesto v tom všem nalézám rozkoš. Vím, že mi neublížíš, už ne. Zamíříš ke mně a postavíš se nade mnou. Vzhlížím k Tobě, ke svému Pánovi a při tom ti klečím u nohou. Spráskaná a s rukama spoutanýma okovy za zády. Klečím tam, kde je nyní mé místo, u Tvých nohou. Nohou mého pána.

„Chceš pustit?“ zeptáš se chladně a pozvedneš obočí.

„Ano, můj Pane“ hlesnu tiše a s pokorou. Vzhlížím k Tobě s posvátnou a neutuchající úctou. Dostane se mi Tvé pousmání, není v něm ale ani náznak pobavení, jen chlad a já se toho bojím.

„Dobře“ broukneš po chvíli ticha, kdy si se mnou jen vyměňuješ pohled, ten Tvůj je ale stále dál chladný a necitlivý. Přiklekneš ke mně a vytáhneš odněkud klíčky, skloním hlavu a zavřu oči. Čekám, až zámek pout cvakne a studený kov se mi přestane bolestivě zarývat do kůže na zápěstí. Nikam nespěcháš a dáváš si na čas.

Cítím uvolnění, když mi želízka sundáš a oni se zarachocením spadnou na studenou zem sklepa. Ruce ale zpoza zad nedám. Konám přesně tak, jak jsi mně naučil, jak sis vychoval svoji subinku.

„Hodná holka“ pochválíš mi a pohladíš po dlouhých černých vlasech. Pociťuji, jak moc jsem se Ti poddala. Jsem Tvoje hračka, Tvůj majetek. Když jsem s Tebou, nejsem někým, pouze něčím. Věcí, se kterou si můžeš dělat vše, co se ti zlíbí a já to musím vydržet, ať se mi to líbí nebo ne. Musím se ti poddat a musím být Tvoje věrná subka.

Ta ruka, která umí tvrdě trestat, je schopná i s něhou pohladit. Cítím, jak projíždí mými vlasy. Mám je zacuchané a tak to mírně bolí. Pak se zvedneš a otočíš se, máš se k odchodu.

„Ne!“ vykřikne moje mysl. Nechci znovu ten pocit samoty! Bij mě, rabuj mě nebo mě muč, jen mi tu prosím nenechávej znovu samotnou! Chci křičet a přesto nedokáži vydat jedinou hlásku. Vidím Tvé paty, jak mizí za roh, jak se z temné místnosti vytrácí teplo, které jsi sem přinesl. Znovu mě pohlcuje tma, zima, strach a beznaděj. Bolí mi celé tělo, ale to není nic proti té kruté samotě. Dveře se zavřou a já jsem zase tam, kde už jsem byla.

„Vrať se, prosím, nenechávej mě v té temnotě“ modlím se v duchu, ale ty nepřicházíš. Dovolím si dát ruce před sebe, ačkoli jsi mi k tomu nedal svolení. Cítím tu bolest na odřených zápěstích, choulím se do klubka na chladné a neosobní zemi. Požírá mi strach, samota i zima, která projede mým zbědovaným tělem jako ostří nože, když se položím. A přes to všechno jsem zticha a ani nezakňučím, nesmím. Připadá mi to jako celá věčnost, kterou trávím tady ve tmě. Nejspíše se mi nějakým zázrakem podařilo i usnout. Prosím, buď tu se mnou, až se probudím.

Nevím, jak jsi to slyšel, ale mé tiché přání jsi přece jen vyslyšel. Probudilo mne prudké ostré světlo, které doprovází Tvůj příchod. Neseš mi sem teplo a fakt, že už nejsem sama v temnotě. Je tu světlo a je tu se mnou můj páneček. Zvednu k Tobě zmučený pohled, spíše zamžourám, světlo mě oslepuje.

„Kde máš ruce?“ zeptáš se chladně. Namáhavě, ale rychle je vrátím za svá záda, zvednu se do kleku a čekám s napětím, co bude. Potrestáš mi za moji troufalost? Neodvážím se Ti pohlédnout do tváře, poslušně sleduji špičky Tvých bot. Dělej si se mnou, co jen se ti zlíbí. Ztrestej mě, vezmi si mě, poniž mě, ale už mi tu proboha znovu nenechávej v samotě. Bojím se té tmy, víš? Jistěže víš, spíše bych se měla ptát, zda to vezmeš v potaz.

„Tak je hodná“ přikývne, není to pochvala, konstatuješ. Pochvalu vyjadřuješ jiným tónem a já ji za tu dobu už jsem schopna rozlišit právě od podobného konstatování. Dovolíš mi vstát a já ti vyčerpaně vyhovím, ruce ale nechám za zády. Ztěžka se zvedám na nohy, které mi sotva udrží. Stojím tu nahá před Tebou, zbědovaná Tvými útoky a pokořená. Jsi můj pán a já Tvoje děvka. Chceš, abych šla za Tebou a já Ti jako beránek následuji se sklopenou hlavou k zemi. Mé srdce a mysl ale plesají radostí, konečně mohu pryč z tohoto ošklivého a prázdného místa, kam jsi mně odložil na více než několik hodin. Ať se už stane cokoliv, tak to bude lepší, než být zavřená tam dole.

Dojdu za Tebou až do ložnice, kde mi přikážeš, abych si klekla a já tak bez rozmyslu učiním. Začneš něco hledat v šuplíku stolu, ale já se neodvažuji zvednout zrak k Tobě. Přehrabuješ se tam, pak ale, to něco, nakonec přeci jen najdeš a vyndáš. Dojdeš ke mně. Stojíš teď nade mnou, nevím, co máš v ruce, ale strach nemám. Hlavně mně už nenuť jít tam zpátky do temnoty.

Skloníš se nade mně a já konečně zjistím, co máš v ruce. Odhrneš mi vlasy, odhalíš mi šíji a já pocítím kožený obojek, který mi na těsno, s osobitým a krásným zavrzáním kůže, zapneš. Trochu mě škrtí, když zvednu hlavu, ale to nevadí. Rukou mi chytíš bradu a donutíš mi pohlédnout Ti do tváře. Pousměješ se, ale ne chladně, jako jsi to dělal, když jsme byli v tom sklepě. Z tohoto nejde Tvůj chlad, ale spokojenost. Líbí se ti, když vidíš na mém krku ten černý obojek s kovovým okem vpředu. Dojdeš k posteli a posadíš se. Sleduji Tě zaujatě a zůstávám klečet. Věnuji Ti svůj oddaný pohled a čekám na Tvůj další pokyn. Ty ale jen mlčíš a Tvé oči jsou připíchnuté na mně.

Dlouho trvá, než promluvíš a já celou tu dobu trpělivě a nehybně čekám. Tvůj hlas teď zní klidně a uvolněně. „Pojď ke mně“ řekneš mi tiše a já k tobě v kleče přejdu. Pohled upírám dál na Tebe, zatímco klečím až u postele u Tvých nohou. „Sem nahoru pojď“ chytíš mi za obojek a vytáhneš silou nahoru k sobě na postel. Musím se podvolit, jsem ale ráda, že jsi to udělal.

„Teď se můžeš prospat, čubino“ věnuješ mi mírné pousmání a pohlazení po tváři. Není to tak agresivní, jak to dovedeš. Ne, tohle je přátelské a umírněné. Dnes už mi neublížíš, dnes už mi trýznit nechceš. Oplatím Tě pousmání a klidně si lehnu na stranu postele, která mi přísluší, když mi dovolíš spát s Tebou v posteli, zavřu znaveně oči a ještě pociťuji, žes přese mně přehodil teplou deku. Vnímám i to, když si vedle mne lehneš a já se k Tobě s lísavostí natisknu. Přehodíš přese mně svoji ruku a já cítím Tvoji ochranu. Teď jsi se mnou a nic zlého se mi nestane. Ne, Tvoje ruka mě chrání a nepřipustí, aby mi kdokoliv ublížil. A s touto myšlenkou se nechám odnést do říše klidného spánku.

12. 2. 2011