Ve sklepě I.

„Miluji Tě, Richarde,“ při těch slovech ho obejme a tvář si položí na jeho rameno, ruce brouzdají v těch krátkých vlasech. Vypadá spokojeně, po tak dlouhé době napětí je konečně záblesk naděje, že to mezi nimi bude dobré. K tomu všemu ji navíc nejspíše pomohou svátky, které až dosud vlastně ani pořádně neslavila. Není to ale jen klam? Nevrátí se to po Vánocích zpět do starých kolejí? Může jen doufat.

„I já Tebe, Natt,“ broukne ji tiše do ouška. Ví, že se hned neuvolní, nicméně přeci jen ji chce udělat radost a pohnout se z místa, alespoň ten malý a váhavý krůček pro ni musí udělat a dát ji tak najevo, že se alespoň vynasnaží smířit se s dávnou minulostí, která ho dodnes dokáže probouzet ze spánku.

„Zasloužíš si dárek za tohle,“ oplatí mu pošeptání do ucha s měkkým kousnutím. Až moc dlouho na její vkus chodili kolem sebe, aniž by se jeden druhého dotkli. Tuší, že jeho pocity jsou podobné. Chce si hrát, chce znovu zažít ten pocit naprosté oddanosti vůči svému Pánovi. Bezmezná úcta, při které může jednoduše vypnout a nehledět na nic a nikoho, jen na Něj. Stal se z toho určitý druh relaxace pro oba, přestože možná drsnější. Jejich život je ale tvrdý.

Za odpověď ji věnuje pouze ušklíbnutí, načež ji políbí na odhalený krk a rukou zavítá do černých vlasů, které sevře v dlani. Natt se po tom dotyku zachvěje a otře se o jeho tělo. Ví, že on ví.

„Ty…ty víš jak na mě,“ broukne k němu vydávajíc mu krk napospas.

„Přeci si umím ochočit svoje zvířátko,“ utrousí a v jeho tváři se rozlije mírný úšklebek, lehce přimhouří oči, i tak ji dál pozorně sleduje a tuší její myšlenky, což není zase tak těžké. Naučil se číst a odhadovat chování lidí, zvlášť když s nimi nějaký čas žije a pracuje. Jednoduše má Nattašu přečtenou, je pro něj v určitých věcech průhledná a tohle je jedna z nich. Jakési neurčité zavrčení nebo zavrnění, které předvede, ho jen ubezpečí v tomto názoru. Pocítí Nattašiny krátké udržované nehty, které se mu zatnou do svalů na ramenou a vytvoří pod rukávy košile drobné rýhy, což není vidět. Jeho změna výrazu ale vidět je, rázem je z toho umírněného a klidného pohledu zvláštní chladná maska, která postrádá známky citu a zelené oči se změní v ledové a neosobní, jako by snad tu krásnou ženu ve své náruči nemiloval. A přeci je v těch očích cosi zvláštního, co ten výraz zcela odlišuje od toho Richarda, kterým je v sídle řádu. Tenhle pohled je totiž určený jen jí a nikomu jinému. Pohled nadřazenosti v sobě perfektně ukrývá živočišnou touhu i nehranou lásku. Nepřestává jí v těchto chvílích milovat, ba naopak, miluje jí ještě víc.

Prsty se pevně obmotají kolem jejího zápěstí a pevně ho sevřou, načež neposednou ruku odtáhne. Natt zalapá po dechu a v první chvíli rukou cukne, jako by ji snad spálil. V očích se ji objeví hraný vzdor a neposlušnost, přestože tuší, že si koleduje. Jak ho ale jinak vyprovokovat k větší aktivitě, než vzdorem?

„Vstaň,“ v tom hlase nejde panovačnost přeslechnout. Nepotřebuje prosit, Natt ale na zlomek vteřiny zaváhá. Užuž mu chce drze odseknout, nakonec si to přece jen rozmyslí a poslušně se zvedne. Oči zapátrají v jeho tváři, jak se pokouší najít nějakou známku toho, co ji bude dnes čekat. Jak ale mohla očekávat, nic z jeho tváře nevyčte, není co. Malinko ucouvne, když se Rich zvedne a pohodí hlavou směrem ke schodům v jasném příkazu.

„Kam to…“ otázku nedokončí kousajíc se do rtu, působí nejistě při pohledu do jeho tváře, podvědomě nasadila podřízený výraz.

„Nahoru,“ utrousí zatím klidně a udělá krok k ní, čímž svůj příkaz ještě zdůrazní. Natt se už neopováží nic říct, místo toho nasucho polkne, přikývne a poslušně zamíří ke schodům, načež i nahoru do ložnice. Její poslušnost se mu zamlouvá a vzbudí v jeho tváři spokojený úšklebek, ten však udrží jen krátce, než znovu nasadí tu chladnou masku a zamíří za ní. Dveře ložnice nahoře otevře a vejde dovnitř. Nechá ji, aby prošla za ním, gestem ruky ji přibližně uprostřed místnosti zarazí. Její oči přeletí místnost pohledem, nic tu není jinak, jen to napětí mezi nimi, které pomalu, ale jistě narůstá. Je nejistá, co s ní udělá a tento pocit se jí evidentně zamlouvá. Tuší, co bude následovat, když Richard dojde k odkládacímu stolku a sáhne do šuplíku.

V jiném postavení by ji nejspíše pocuknuly koutky, teď ale jen klopí oči k zemi hrajíc si na vychovanou subinku. Richard vytáhne ze zásuvky černý kožený obojek, který zdobí její krk pokaždé, kdy se ocitá v téhle svojí roli. Pomalým krokem se vydá k ní, nikam nespěchá, není ani kam. Mají na sebe celý večer, a když na to přijde, tak i celou noc.

„Na zem,“ zazní chladný hlas Pána, který se to svojí hračce nejspíše rozhodl zpestřit novým prvkem. Pohledy se vzájemně střetnou. Zdá se, že zauvažovala nad zaprotestováním, zatímco se její srdce rozhodlo uspořádat soukromý závod. Když ale Richard příkaz zopakuje s přimhouřením očí, nezbývá nic jiného, než uposlechnout, zjevně to myslí smrtelně vážně. Pomalu klesne na kolena, ty oči nyní připomínají zvíře zahnané do kouta, o jehož životě a smrti rozhoduje lovec, i tak prozrazují na svoji majitelku dávku vzrušení z této situace.

„Příště napoprvé,“ oznámí ji varovně místo nějaké pochvaly. Není za co chválit, předvedla jen zdráhání, které není vítané. Nemá váhat, má ho poslechnout, nic víc. Rukou odhrne černé vlasy ze zátylku, než obojek nasadí a zapne ho se zavrzáním kůže.

„Ano…Pane,“ broukne k němu sklíčeně. Při doteku jeho prstů na své šíji se zachvěje, což pomine ve chvíli, kdy hlavu zvedne, aby viděla do jeho tváře. Malinko lapne po dechu, obojek je zapnutý poměrně natěsno, a tak pociťuje nyní mírný tlak na hrdlo. On však na zalapání nezareaguje, jen jí povýšeně sleduje shora. Upírá dravčí pohled do jejích vyplašených očí. Těžko říci, zda je ten malý strach, který v nich vidí, jen součástí hry, nebo je skutečný.

Ruka Natt podvědomě sáhne ke krku a prsty se dotknou udržované kůže obojku. Nechá ji. Nechá, aby se ujistila, že ten obojek tam opravdu je a jasně naznačuje, jaké postavení teď mezi nimi zavládlo.

„Víš, co to znamená, že?“

„Ano Pane,“ odpověď se mu dostane okamžitě. Uvědomuje si to přespříliš dobře a nejspíše i proto pokorně skloní svůj pohled zpátky na zem. Ruku z obojku stáhne a spustí ji volně podél těla. Může nyní jen čekat. Když ale Pán zamíří k posteli, lehce sebou pohne, načež se začne dokonce i zvedat neuvědomujíc si svoji chybu. Nedostane se daleko.

„Já ti snad dovolil se zvednout?“ zavrčí, když se zastaví až u postele a zachytí periferním viděním její pohyb, trhnutím k ní otočí hlavu a v očích se mihne cosi nebezpečného. Nemusel by nic říci, aby z toho pohledu pochopila. Na zemi se lehce ustrašeně přikrčí a velice tiše knikne. Moc dobře si uvědomuje, že to nezůstane bez patřičné odezvy. Těžko říct, co na ní vymyslí. Poslední dobou jsou ostatně jejich hry čím dál surovější a drsnější. Přesto mu nepřestává věřit, vždyť bez důvěry by to ani nefungovalo. Ví, že by ji stačilo jediné slovo k tomu, aby přestal, ať už za jakékoliv situace. Neměla zatím potřebu toho nějak využít. Nikdy nepřekročil pomyslnou hranici, vždy ji sami v sobě posunuli, sami a dobrovolně. Vždyť o to přece celou dobu šlo – o důvěru a dobrovolnost v tomto počínání. Nikdy by jí doopravdy neublížil, všechno to byla pouhá hra.

„Ne Pane,“ nakonec mu téměř neslyšně odpoví podle toho, jak se sluší a patří s pohledem zabořeným do země. Richard bez jediného slova vytáhne z nočního stolku šátek a spolu s ním se vydá rázným krokem k ní. Oči ji šátkem zatemní natolik důkladně, že ji znemožní cokoliv vidět, žádné škvírky. Nevzpírá se mu, vlastně se neodváží pohnout a je naprosto zticha.

Chytí ji za obojek a vytáhne nepříliš krotce na nohy, načež z ní sundá svršky, nijak pomalu ani šetrně. Ruku z obojku stáhne akorát v případě, že si potřebuje vypomoci druhou rukou, což zase tak často není. Bravurně vše zvládá i jednou rukou. Natt se otřese. Cítí to, odezvy těla na jeho jednání nijak sama neovlivní a nejspíš ani nechce. Stojí u něj bez jediného náznaku odporu.

Pohled mu sklouzne po jejím odhaleném těle, když se mu podaří dostat z ní všechno oblečení krom šátku a obojku. Tuší, že nejraději by se u něj schoulila, ale případnému pokusu je připraven okamžitě zabránit. Nezaslouží si to a ona to moc dobře ví sama. Poslušně stojí a vyčkává, co se bude dít. Ztráta zraku v ní vyvolává nejistotu, ale i vzrušení. Mohutná ruka pevněji sevře kožený obojek a za jeho pomoci jí začne táhnout někam ven z ložnice ke schodům. Nedovolí ji upadnout ani poté, co při prvních krocích škobrtne o vlastní nohy a chtě nechtě se zachytne jeho paže. 

Ruce spěšně stáhne, jen co najde ztracenou rovnováhu. Na její dotyk ale on nezareaguje, nedává ji příliš času nacházet jistotu v krocích a prostě ji dotáhne až ke schodům, kde ji přitáhnutím za obojek zastaví, cestou ještě odkudsi vytáhne konopné provazy, které se rozhodne vzít s sebou. Hodí si je na rameno a volná ruka se omotá kolem nahého těla jeho vyplašené subinky. Nechce jí přece opravdu ublížit, natož aby mu spadla ze schodů. Jako Pán za ní přebírá zodpovědnost, která mu je splácena důvěrou, a tu on nemíní zklamat. Těžko říct, kdo z nich dvou má své postavení těžší.

V tom doteku není moc jemnosti, začne ji táhnout ze schodů bez jediného upozornění na ně. Ruka kolem ní ji ale bezpečně jistí před pádem i uškrcením. Šlápnutí do prázdna se zavázanýma očima není pro Natt zrovna dvakrát příjemný pocit. Zavrávorá, znovu zakopne a přidupne si nohu. Z jejích rtů unikne bolestné a tiché syknutí. Ani tak nedostane příliš času.

„Richi,“ unikne ji přes rty trošku zoufale mimo roli, když je znovu nucena se jej zachytit, aby nalezla ztracenou rovnováhu. Z případného pádu má strach a necítí se příliš bezpečně, přestože si uvědomuje rukou kolem svého těla, která by případnému pádu zabránila. Věří mu, to ano, ale ozvat se musela. Až příliš znejistěla. Nedostane se jí sice slovní reakce, postup po schodech je ale okamžitě mírnější, což vyvolá klidnější vydechnutí a pokouší se s ním dál držet krok. Neřekne už nic, schody pomalu a zvolna sestoupí oba najednou a zamíří spolu ke dveřím do sklepa.

 4. 3. 2012