Pocítí chlad, který jí jako popínavý plevel ode dveří ovane, nažene ji to husí kůži a instinktivně se přitiskne k Richardovi, který dveře otevřel a nyní ji donutí se rozejít, před schody ji ale znovu zastaví, než s ní začne sestupovat stejně, jako schody z ložnice. Tentokrát je ale sestup dolů do sklepa daleko vyrovnanější. Ještě předtím ruka vyhledá vypínač a rozžne světlo v poměrně prostorném a rozsáhlém sklepě.
Podlaha dole pod schody ji okamžitě zastudí do nohou. Dlouho odolává, než se prostupujícím chladem rozechvěje. Neřekne ale ani slovo, mlčky přijímá svůj trest, zatímco je dovedena až k protější zdi. Tam se jí přesune za záda, stáhne její lokty k sobě a ruce sváže provazem. Lano zauzluje k docela nenápadnému očku ve stěně. Pevně a bez možnosti, aby mu Nattaša natočila ruce tak, že by se z provazu sama vykroutila. Donutí ji, aby si klekla na studenou zem, což vyvolá další záchvěv, i tak se nebrání, ani by neměla šanci se svázanýma rukama. Po dopadu skloní hlavu znovu do země, přestože nevidí nic. Slyší ale velice dobře. Cinknutí spony opasku je nezaměnitelný zvuk, nějakou chvíli na to, je ticho a nic se neděje. Nasucho polkne a skousne si ret.
Richard řemen přehne napůl a chytí ho v místě, kde se nachází spona. Kožený opasek nejdřív volně a pouze přejede po jejím těle, což vyvolá strnutí. Obtočí zápěstí kolem pout a chytne provazy do rukou se zatajeným dechem. Bude pokračovat nebo ji zpráská jako prašivého psa? Tuší správnou odpověď a brzy se jí dostane i potvrzení. Přestože pásek ještě jednou nebo dvakrát takto přejede po těle, brzy přijde první rána.
Tlumenému zakňučení Natt nezabrání ani přes bolestné kousnutí do rtu, prohne se po ráně v zádech a provazy sevře o něco křečovitěji. Jak se dalo očekávat, tato reakce nezabrání dalšímu ostrému dopadu opasku, který po sobě zanechá červený šrám hned vedle toho prvního. Ret si skoro prokousne s dalším prohnutím se. V místě kousnutí jí unikne drobná kapička krve. Zavěsí se zlehka do pout se skloněnou hlavou a po zadržovaném dechu začne rychle lapat. Neposlušné slzy se jí pokoušejí vydrat z koutků očí.
Další rána nedopadne, přestože se na ní už pozvolna připravovala. Všiml si jejího počínání a přeletí tedy pohledem okolí. Zastaví se u provazu, který si přinesl, ale nevyužil. Nepohrdne jím a dojde si pro něj, volnou rukou ho upraví tak, aby ho Nattaša mohla skousnout, tudíž ho několikrát přehne, načež ji ho prostě strčí do pusy bez zbytečných dotazů. Nattaša zvedne hlavu a vděčně provaz skousne.
Další rána, po níž Natt kňučivě zasténá, provaz tento projev utlumí. Čtvrtá rána, čtvrtá červená stopa na její kůži. Provaz sloužící jako roubík i ochrana před pokousáním tiše zavrže, zakňourání je tentokrát hlasitější. Slitování je něco, čeho se jí z jeho strany teď nedostane. Další dvě prásknutí jdou v rychlém sledu za sebou. Každý další červený šrám sebou odnáší kus jejího odhodlání nenaříkat. Zcela zavěsí do pout a teď už neskrývaně kňučí bolestí.
Dostane chvíli času. Jeho ruka velice jemně a něžně přejede po zbědovaných zádech, kam řemen párkrát dopadl. Cítí, že se chvěje. Prosím…prosím dotýkej se mě takhle, prolétne jí myslí. Odhoď ten pásek a vezmi mě do náruče. Nahlas si to ale říct nedovolí. Klidněji při dotyku vydechne, i když ví, že jde jen o krátký okamžik před další ranou. Věděla dobře. Po dalším pohlazení Richard udělá menší krok zpět na původní místo a beztrestně ji přetáhne znovu, což sebou přinese další bolestné zasténání. Tam, kde dopadl pásek, ji kůže pálí a bolestivě štípe, přesto drží a jeho rány snáší. Nic jiného ji vlastně nezbývá, pokud nemá použít stopku a tím zatrhnout celou jejich hru.
Ještě třikrát na ni dopadne řemen, ještě třikrát projede jejím tělem příval bolesti, která je ale svým způsobem povznášející a přitahuje jí. Přitahuje je oba, opasek ale znovu vzduch ve sklepě nepročísne. Místo toho ho Richard po kritickém pohledu na Nattašino zpráskané tělo začne vracet tam, odkud ho vzal. Dává jí tím čas přemýšlet nad tím, co se stane nyní. Uleví se jí, když další rána nepřijde, ale co se stane teď? Je to konec? Odneseš si mě zpět nahoru? Ošetříš mi rány svými polibky, nebo mě tu necháš? Otázky se jí začnou, jako vždy při jejich hrách, rojit v hlavě.
Odpověď dostane záhy. Provaz, který ji poutal ke stěně, náhle povolí a Richard si jí bez nějakých větších servítek, prostě vezme ke spokojenosti jich obou.
#
Provaz už dávno vyplivla. Sklepením se rozlehne hlasitý sten, projev vrcholné rozkoše, kterou jí přinesl on. Jeho jméno vykřikne poněkud naléhavě. Vrní jako spokojené kotě, jen s tím rozdílem, že by se raději viděla v posteli a v jeho náruči, než tady v zimě. Vzrušením lapá po dechu a chvěje se velmi pomalu odeznívající rozkoší. I jeho dech je poněkud těžký, pohladí ji se spokojeným zavrněním po tváři a věnuje ji něžný polibek někam do vlasů. Pokusí se na něj natisknout a cítit tak horko jeho těla na své prochladlé kůži, o ruku se mu otře.
Nechá ji u sebe opravdu natisknutou, než ze země sebere provaz, který znovu provlékne přes provazy, poutající Nattaše ruce, chňapne ji volnou rukou za vlasy a tahem ji donutí jít zpět na kolena, ta si klekne s tichým syknutím čekajíc, co se stane teď. Richard provaz přiváže tentokrát dost nakrátko tak, že je takřka nalepena zády na studenou zeď, což sice příjemně chladí pálící rány, ale jinak jí způsobí další nával zimy, pokusí se tedy alespoň poodstoupit. Provaz ji pustí od stěny jen na kousek. Richard se přesune před ní a sehne se k ní, prstem ji přejede po rtech.
„Ani slovo,“ šeptne přikazovaným tónem. Odpovědí je mu jen ticho a velice letmý polibek na daný prst. Nemá možnost vidět, že se pod šátkem nepatrně zamračila. Zvedne se a zamíří k odchodu, zjevně jde o druhou polovinu jejího trestu. Vzdalující kroky rozechvějí její tělo a nepotlačí mírně zoufalý výraz, jenž šátek bezpečně pohltí. Je to jako by i s ním odcházela ta trocha tepla, které jí poskytovalo jeho tělo. Promluvit se neodváží. Ví, že by na to nevzal ohled a ještě by ji čekal další trest za porušení příkazu. Cvaknutí vypínače a černota za jejími víčky ji přiměje k uznání faktu, že se ocitla v naprosté tmě a po zaklapnutí dveří, i v naprosté samotě. Nahá, zneužitá a svázaná. Ta skutečnost jí otřese. Zima, která nyní tvrdě zaútočí na její tělo, je skoro nesnesitelná. Tak moc by ho chtěla zavolat zpět.
Pokouší se počítat vteřiny a minuty, kdy zůstává sama. Kolik minut už uplynulo od doby, kdy odešel? Nebo už to jsou snad hodiny? Netuší. Jak dlouho tam ještě bude sama? Neví, zavěsí se do provazů a skloní hlavu. Richard si mezitím, jako by se nic nedělo, dojde do kuchyně a nalije si ze skleněné konvice z varného skla už trochu vychladlé kafe. I s ním se vydá k jídelnímu stolu, kde usedne na židli a zahledí se na protější stěnu, myšlenky mu uletí někam do neznáma, občas pozvedne hrnek k ústům, aby se mohl napít.
#
Po necelých dvaceti minutách se od stolu zvedne, nedopitý šálek nechá na stole a vydá se zpět do sklepa, pomalu otevře dveře a rozsvítí světlo. Natt sebou lehce škubne a pomalu zvedne hlavu ke schodišti, přestože jí oči stále kryje šátek. Přišel si pro ni, nebo bude následovat další trest? Přijde pohlazení, nebo rána? Jak dlouho tu vlastně byla sama? Slyší, jak se jeho kroky přibližují, než se zastaví téměř až u ní, jen ji shora sleduje s přísným autoritativním výrazem, což ona vidět nemůže. I tak ale zvedá hlavu podle toho, jak se k ní blíží, jako by jej opravdu sledovala pohledem. Hlavou skončí v záklonu, podle rozkazu ze sebe ale nevydá ani hlásku, může jen čekat.
Konečně se přesune k jejímu boku, klekne si a odváže bez jediného slova, nepřestává pozorně sledovat její reakce. Natt tiše vydechne, jakmile pocítí trochu volnosti. Zimou prokřehlé a ztuhlé tělo vypoví nečekaně službu, opře se o něj bokem a nechá hlavu klesnout ke straně. Mlčky doufá, že ji nepřišel jen přivázat jinam.
„Zvedni se,“ klidu se Natt zřejmě nedočká. Richard zcela uvolní provaz, který ji poutal ke zdi a protáhne ho okem obojku, čímž z něj vytvoří provizorní vodítko, sám se zvedne na nohy. Nechá ji tu oporu, když se ho zachytí, aby byla schopná se na ztuhlé nohy postavit. Zcela zřetelně se chvěje. Zamíří i s ní ke schodům, krok přeci jen uzpůsobí jejímu stavu. Zatažením za provaz, čímž zvedne trochu obojek na krku, ji upozorní na první schod. Poté začne stoupat pomalu nahoru sledujíc její opatrné došlapování na schody a ruku, co vyhledá cihlovou zeď, čímž získá nepatrnou jistotu v krocích.
4. 3. 2012
Žádné komentáře:
Okomentovat