Trpělivost růže přináší III.

„Nebul mi tady,“ ozval se další rozkaz, příkře a jasně. Viděl jsem v jeho tváři, že to myslí smrtelně vážně, a upřímně mě to vyděsilo. Jak mám splnit tenhle rozkaz? Jak mám zkrotit slzy, když je to on, kdo je neustále podněcuje? Pokusil jsem se zvednout spoutané ruce, abych si slzy mohl alespoň otřít, ale rázně mi je strhl zpět. Přimhouřil oči a zavrčel.

            „Promiňte, Pane,“ dostal jsem ze sebe kníkavě a pohled malinko sklopil, abych mohl aspoň zkusit zahnat další slzy. To se mu ale nelíbilo, rázně chmátl po mém obojku a hlavu mi přiškrcením zdvihl. Cítil jsem, jak se kůže zařezává do náplastí a obvazů, které pak tlačily na rány pod nimi. Dalším bolestným slzám jsem se neubránil.

            „Někdo ti dovolil sklopit oči?“ zasyčel na mě nepříjemně, nehty volné ruky opět zaútočily na kůži na mém hrudníku, druhá ruka pevně svírala obojek a přiškrcovala mě. Bylo to ponížení, které následovalo vždycky a bezvýhradně po fyzickém trestu. Těžko říct, zda mě ničilo víc právě to, nebo to pramenilo z pocitu zraněnosti. Věděl jsem ale, že On si naplno užívá obojí.

            Byly chvíle, kdy jsem si to užíval také. Pocit bezmoci, pocit, že nade mnou má někdo nadvládu, že se mu musím podřídit. To všechno na tom bylo skvělé. Občas ale zacházel až příliš daleko, do mezí, do kterých jsem se povětšinou dostal sám svou neposlušností. Ne že bych si to v takových chvílích přestal užívat, ale někdy toho bylo trochu moc…

            Zatímco se mi hlavou honily tyhle myšlenky, Pán čekal na mou odpověď. A když ji nedostal, zaryl mi do hrudníku nehty surověji, až strhl kůži. Okamžitě jsem se prohnul v zádech, což mi způsobilo další vlnu neskutečné bolesti a slz v očích, ale s krkem jsem uhnout nemohl, v tom mi zabránil pevným stiskem obojku.

            „Ne, Pane,“ odvětil jsem roztřeseně, teď už jsem se klepal jako ratlík. Nebylo to jen tím, že v ložnici bylo docela chladno, ale i strachem a naprostým respektem z Pána. Neměl jsem ponětí, co má v úmyslu, a to, že jeho tvář byla naprosto nečitelná, mi na odvaze moc nepřidávalo. Společně se svou odpovědí jsem přesunul pohled opět na něj.

            „Vidíš, že to jde,“ syknul nepříjemně, sklonil se ke mně a jeho zuby zničehonic zaútočily na moje levé ucho, byl to tak nečekaný a prudký pohyb, že jsem sebou instinktivně trhnul. Ruka, svírající obojek, mi v tom ale rázně zabránila, a tak jsem ucítil na uchu zášleh ostré bolesti, která po zlomku vteřiny otupěla, ale zcela nevymizela. Bylo mi jasné, že pokud mě bude takhle mučit dál, nezůstane mi na kůži jediné místečko, které by zůstalo bolestí netknuté.

            Narovnal se a nechal mě ještě chvíli čekat, pak mě za obojek vytáhl na nohy, což se neobešlo bez mého zakňučení bolestí, a máchnul rukou směrem ke dveřím. Poslušně jsem se tedy rozešel, on za mnou, aniž by pustil onu okrasu, zdobící můj krk. Navedl mě do pokoje, kde mě občas nechával pod zámkem, když jsem příliš nevyhovoval jeho představám. Ten pokoj byl tmavý, přes okna byly trvale zatažené černé závěsy, upevněné tak, aby nešly roztáhnout, stěny byly natřené tmavou barvou a v jedné se nacházel mosazný kruh, na kterém visely okovy, se kterými už jsem si taky něco zažil. Okamžitě ve mně hrklo. Nechá mě tu zase? Spoutaného, ve tmě, úplně samotného, neschopného vnímat čas? I když ke mně byl občas surovější, než by se mi líbilo, pořád to bylo lepší než trčet tady. V temném, depresivním pokoji, jenž nevoněl ničím jiným než samotou a utrpením.

            Smýkl se mnou na zem do kleku tak surově, že to vypadalo, že mi hodlá o tvrdou podlahu bez jakéhokoli změkčujícího povrchu rozbít kolena, a já se v tu chvíli nezmohl na nic jiného než bolestnou grimasu a zčásti překvapené vyheknutí. Nečekal jsem, že po psychickém nátlaku bude ještě surový. Ale evidentně se právě v surovosti dnes… dnes?… hodně vyžíval.

            „Ruce,“ bylo další, co jsem slyšel. Strohý rozkaz, který znamenal jediné: uvolní mi pouta. Aspoň drobná špetička naděje, že se ke mně bude chovat jemněji, ve mně svitla. Okamžitě jsem je k němu natáhl a téměř zbožně se na něj podíval.

            Chvilinku si pohrával s klíčkem od pout v prstech, než se uvolil mi je opravdu odemknout. Úlevou jsem vydechl, ruce jsem však nechal pořád ještě na místě, nesměly se hnout, dokud mi nedovolí další pohyb. „Děkuji, Pane,“ poděkoval jsem naučeně, dal jsem si při tom záležet, aby to znělo upřímně. Jenomže to mi nebylo moc platné vzhledem k jeho další reakci.

            „Ticho, jsem říkal,“ osopil se na mě. Okamžitě jsem sklonil hlavu na znamení pokory a omluvy, ač jsem si už ani nepamatoval, odkdy jsem měl mlčet. Za svou neverbální omluvu jsem se místo pochvaly nebo aspoň náznaku dočkal tvrdé facky, která mě opět přinutila hlavu zvednout. Jen na mě zavrčel, další slova nebyla potřebná. Přijde trest za to, že jsem udělal špatně takovou drobnost. Pán ji ovšem pokládal za zcela zásadní věc.

            Třemi kroky se mi dostal za záda a surově chňapnul po mých rukou. Netrvalo dlouho a měl jsem na nich náramky znovu, tentokrát za zády. „A jestli s nimi budeš příliš hýbat, ublížíš si sám,“ zaznělo od něj ještě jedno varování, jehož důsledky jsem pocítil už v ložnici na vlastní kůži. Tentokrát jeho hlas vyzněl, jako by mu na tom vůbec nezáleželo, a já věděl, že je to pravda. Že mu nezáleží na tom, co cítím, na mé bolesti, na mém ponížení a vůbec na všech mých pocitech, které mnou procházejí v souvislosti s ním. Staral se o mě jen tak, abych mu přežil, abych byl vždycky znovu použitelná hračka. Nic víc ho nezajímalo.

            „Já vím, Pane,“ dovolil jsem si podotknout, hodil jsem po něm pohledem přes rameno, krátkým, ale dostatečně podrobným na to, abych viděl jeho výraz na mou drzou reakci. Těmi třemi slovy jsem ho patrně dokázal vykolejit z rovnováhy, najednou přivřel oči a vypadal nebezpečně. Zachvěl jsem se a pohled stočil raději co nejrychleji zpět.

            Nepomohlo mi to. Zezadu mi přiletěl pohlavek, pak jsem slyšel už jen přezku pásku, hned nato svist kůže ve vzduchu a pak už dopadla rána na moje stehna. Zasténal jsem bolestí, už tak jsem byl zničený, nepotřeboval jsem ještě dorážet. Při druhé ráně, na kterou už jsem byl více připravený, se mi povedlo nezaskučet.

            Dvě rány byly všechno, čeho jsem se tentokrát dočkal. Žádná další nenásledovala, slyšel jsem jen ticho. Napínal jsem sluch, bylo mi jasné, že pohnout se by se v tuhle chvíli rovnalo téměř sebevraždě. Pokud jsem nechtěl strávit zbytek týdne v mukách bolesti, bylo rozumnější se teď vůbec nehnout.

            Pásek dopadl na zem. Toho zvuku jsem se lekl, nečekal jsem ho. Trhnutí sebou nebylo prudké a daleko spíš než Pána popudilo moje rány na zádech, které se okamžitě znovu rozbolely. Do očí se mi nahrnuly další slzy, tentokrát jsem však už zůstal s rukama spoutanýma za zády bez jakékoli šance je setřít. Pán mě opět obešel, až se ocitnul přede mnou.

            Nedovolil jsem si nepřesunout na něj pohled; to byl tak nějak základ všeho. Zatímco jsem ho sledoval, on měl ve tváři naprosto nečitelný výraz. Jeho prsty našly horní knoflík košile, který pomalu rozepnuly. Prvního knoflíku se zbavil oběma rukama, pak jednu ruku vrátil na můj obojek a pokračoval v rozepínání pouze jednou. Když rozepnul poslední, košile mu až téměř elegantně sklouzla z ramen na zem.

* * *

„A dej si záležet, abych byl spokojený,“ zavrčel na mě téměř nenávistně a rukou, která před chvilinkou zavřela moje oči, mi hrábl do vlasů a zatáhl za ně, čímž mi hlavu zvrátil přesně do úhlu, v jakém ji potřeboval mít. Krátce jsem zalapal po dechu, to bylo ale poslední, co jsem stihl dřív, než se mi v ústech ocitlo něco jiného než vzduch.

            Nemohl jsem říct ani „ano, Pane,“ a tak jsem tedy mlčel. Místo toho jsem se dal do práce s jazykem a svými zkušenostmi, které jsem za celou tu dobu sžití s ním získal. Spoutané ruce za zády mi to moc neulehčovaly, ale obešel jsem se i bez nich.

            Spíš jsem cítil než vnímal jakýmkoli jiným smyslem, že Pánovi moje práce dělá dobře. Vždycky byl konkrétně s tímhle hodně spokojený, uměl jsem to tak, že jsem ho dokázal vzrušit během několika málo minut. Po několika vteřinách olizování a velice něžného dotýkání zubů už měl tep vyšší než maratónský běžec, slyšel jsem jasně jeho přerývaný dech. Alespoň za něco jsem mohl být vděčný; dovedl jsem svého Pána dostatečně uspokojit.

            Ke zrychlenému dechu se brzy přidalo i vrnění a já cítil, že se, stejně jako já, snaží zabránit vnitřní explozi vlastních pocitů. Až se zpožděním jsem si uvědomil, že ten zrychlený dech, který prochází mezerou mezi tím, co jsem měl v ústech, a mými zuby, je můj, a také, že to, co mi tak rozhodilo srdce, je můj vlastní zrychlený tep. Vzrušovalo mě to stejně jako jeho, a to i když mi to ze začátku přišlo odporné. Vzrušovala mě skutečnost, že s ním tohle dokážu udělat.

            Pak mě dostal velice rychle do reality jeho tvrdý hlas. „Ticho,“ zavrčel, nebezpečně blízko skloněný k mému uchu. Do té chvíle jsem si neuvědomil, že sténám rozkoší stejně jako on, možná víc. Napůl překvapeně, napůl vyděšeně jsem zmlknul a na chvíli ustal ve své činnosti.

            „Pokračuj,“ zazněl jeho chladný hlas. Tak chladný a realistický, až jsem se opět zachvěl a nedovolil jsem si už nic jiného, než okamžitě a bez váhání splnit jeho rozkaz. Ten hlas předpovídal, že mě stihne krutý trest, když neuposlechnu jeho sebemenší přání. Zřejmě ucítil moje zachvění a mé práci, které jsem se doteď věnoval, učinil velice rychle přítrž.

            „Copak, copak, bojíš se?“ Hlas zněl tentokrát ledově a výsměšně. Už jsem ani nevnímal, že je zadýchaný.

            „Ne, můj Pane,“ hlesl jsem tiše, nic jiného už jsem si nedovolil. Oči jsem držel zavřené po celou dobu, tak, jak mi je nechal. Neotvírat je byla rozhodně moudrá volba.

            „To bys měl.“ Ta tichá věta prořízla vzduch, tón byl tak mrazivý, že mi mráz od něj až přeběhl po zádech.

            Pak jsem už slyšel jen kroky. Nedovolil jsem si odpovědět na jeho poslední větu, nebyla to otázka. Kdybych odpověděl na oznamovací větu, kterou ta poslední bezpochyby byla, stihl by mě další trest. Nesměl jsem odpovídat na nic jiného než na otázky.

            Kroky se přiblížily ke mně. Ve svých úvahách o tom, co se mnou bude, jsem přeslechl cinkot řetězů. Zamrazilo mě v zádech podruhé, když jsem na nahé kůži ucítil kus studeného kovu.

            Poslední, co jsem ještě byl ochoten vnímat, bylo definitivně znějící přicvaknutí pout k řetězu.