9 Ave

„Jsi trochu drzej, nezdá se Ti?“ zavrčí mi do ucha zcela náhle a bez varování. Plaše pohlédnu do těch hnědých očí a stáhnu ruce. Kdybych to neudělal, udělá to sám, přičemž by si dal zcela určitě záležet, aby se mi to nelíbilo. Plachost v mých očích se mísí s pokorou, přesně tak, jak se sluší a patří. Už je to zase On…Pán…můj Pán. Cítím jeho ruku, jak se přesunula na stranu mého krku, kde pevně semkla prsty kolem koženého obojku pevně utaženého kolem mého krku. Trochu mi tím přiškrtil, ale byl jsem zvyklý na podobné jednání. Ani mě nenapadlo, abych uhnul pohledem, vím, co by následovalo.

 

„Promiňte, Pane“ hlesnu tiše dle jeho očekávání, zrak mi trochu ujíždí dolů k zemi, ale nesmím, prostě nesmím podlehnout tomu pokušení.

„Kleknout“ zavrčí příkaz, ale obojek nepustí. Strčím tedy ruce za záda a pomalu se sesunu na kolena před něj, jak po mně požaduje. Ostatně tady není místo na odpor. Podvědomě sklopím pohled, jen na kratičký okamžik, ale ani to neunikne Jeho pozornosti. Vrazí mi surově facku volnou rukou s dostatečně slyšitelným zavrčením, prsty druhé ruky s obojkem trochu pootočí, tudíž mě přidusí o něco citelněji, musím lapnout po dechu.

„Já ti snad řek, abys sklopil pohled?! Do očí se mi budeš dívat, dokud neřeknu jinak,“ zasykne mi do ucha, ostatně se kvůli tomu i předklonil. Přeběhne mi z toho mráz po zádech, samozřejmě už mu zase do těch očí civím, musím si dát větší pozor.

„Ne Pane, promiňte, Pane,“ vydám ze sebe přidušeně. Kdybych to neudělal, přiletí mi ještě jedna… minimálně jedna, většinou totiž nikdy nezůstalo u jedné rány. Trestal mi za sebemenší maličkosti, byl zvyklý na dokonale přesné plnění zadaných příkazů. Klidně by mi seřezal do bezvědomí, pokud bych nesplnil to, co chce. Buď splním příkaz, nebo přijde tvrdý trest, dokázal si ze mě vychovat poslušného psíka, což asi bylo jeho přáním a mým vlastně také, co si nalhávat.

„Zůstaň,“ zamručí příkře a pustí stažený obojek, který mně víceméně znemožňoval jakékoliv dýchání. Poodešel o kus dál, mířil k balkonovým dveřím, to bylo ještě dobré. Horší bylo, když zamířil k těm vchodovým. Nebylo by to poprvé, co by mi tu nechal klečet a sám si šel kamsi, aniž by mi něco sdělil. Proč taky? On je Pán a jako takový si může vůči mně dovolit vlastně cokoliv, co se mu zlíbí. Už velmi brzy po začátku tohohle vztahu mi naučil trpělivosti a občas mi z ní zkoušel, hrál mi tím dobře na nervy. Vadila mi ta samota a nejistota, do které mě tak vhazoval. Neříkal mi, kam jde ani kdy se vrátí, mnohdy mi předtím vrhl do tak krkolomné pozice, že čekání bylo pro mne náročné i fyzicky. Věděl ale, co si vůči mé osobě může dovolit a kde jsou mé hranice. Věděl to moc dobře a nepřekračoval je, alespoň ne nějak často. Občas to udělal, aby slyšel moji stopku, kterou jsem vlastně jindy nevyužíval.

Nehnutě zůstanu klečet a jen sleduji jeho záda, která nakonec zmizí za posuvnými dveřmi balkonu, zapálil si a dával si řádně na čas, ostatně nebylo kam chvátat. Nebo přece jen? Dveře se otevřely a on na mě pohlédl skrz onu škvíru.

„Vstaň a ke mně,“ další úsečné rozkázání prořízne ticho a mě nezbude nic jiného, než uposlechnout. Vstanu tedy a dojdu pomalu k němu, cestou pohledem neuhnu od jeho očí, přesně tak, jak chtěl. Vtáhne mi na balkon a jeho pohled trochu poleví, už není tak ledový, jako byl ještě před malou chvílí. Dělával tohle často, měnil nálady během krátké chvilky. Někdy díky mému jednání a někdy zcela samovolně. Strčí mi do ruky půlku své cigarety a přikývne v němém gestu. Pousměju se a věnuji mu vděčný pohled. Už chci potáhnout, když mi chytí hrubě za zápěstí a věnuje mi další ostrý pohled.

„Děkuji, Pane,“ brouknu to, co chce slyšet, a počkám, než mi sám ruku uvolní, což je během chvilky. Vrátí se zpět do pokoje a nechá mě samotného na balkoně. Dokouřím Jeho cigaretu, nedopalek pak ležérně hodím do popelníku na parapetu, než se vrátím váhavě zpět do pokoje. Zůstanu raději stát hned za dveřmi, které za sebou zavřu. Sedí na pohovce, pozorně mě sleduje a já mu ten pohled nuceně opětuji.

„Jdi ke zdi,“ zamručí s rostoucím úšklebkem a pomalu se zvedne. Poslušně se vydám ke zdi, zatímco mohu přemýšlet, co přijde teď. Vezme si mě? Seřeže mě? Nechá mě stát u zdi až do rána? Mám vlastně spoustu nápadů, co by se mnou mohl dělat, ale konečné rozhodnutí je stejně na něm, nemám ani možnost ho nějak ovlivnit v jednání. Dojdu ke zdi, kde zůstanu stát čelem k ní, vyčkávám a špicuju uši jen, abych slyšel sebemenší zvuk, který by mi prozradil jeho záměry se mnou, ale nic neslyším, marná snaha. Chodí beztak po tom koberci jak kočka, přesně tak to chce. Chce, abych nevěděl, co na mě šije, dělá mu to ostatně vždycky radost, tak proč by to neudělal dnes.

„Pane?“ zkusím to tiše, rád bych alespoň věděl, kde je, ale nemám tolik možností, jak toho docílit. Aspoň ne do doby, než mi je přiložen prst na rty, němý příkaz, který bezmyšlenkovitě splním a zmlknu. Cítím ho na svých zádech, je u mě hodně blízko a není tak úplně klidný, jak se snaží tvářit. Ani se tak tvářit nesnaží nejspíš, stejně musí vědět, že to poznám, což není tak obtížné a nemusím být proto génius. Jeho ruka mi přejede přes bok, pousměju se. Je to gesto, které mi dává nejspíše nevědomky, teď mi neublíží. Vyčkávám a nehnu se, nechám se jen tak osahávat, aniž bych na to nějak pohybem reagoval, ani nesmím. Rychle by pak vystřízlivěl a přišlo by něco, co by se mi zaručeně nelíbilo. Přejede rukou po hraně kalhot a já přivřu oči, že by?

Ne, uhne rukou a zabrouzdá s ní pod mojí košilí až k mému krku, stiskne mě u sebe a já malinko zakloním hlavu, což mi projde bez trestu. Jednu ruku cítím přece jen kolem svého pasu a jeho rty se octnou na mém krku. Nedělá to často, a proto si to musím vychutnat. Málokdy spojuje svoje dominantní postavení s Jeho a mými tělesnými potřebami. Dobrá, ne zase tak minimálně, ale rozhodně to není na obecném pořádku. Vítám jeho milou pozornost, ostatně kdo by ji také nevítal?

„Jdi do ložnice,“ zahlaholí mi do ucha, nezní to tak ostře, ovšem dostatečně přikazovačně na to, abych pochopil, že žádné protesty nepřijímá. Prosmeknu se tedy kolem něj a zamířím tam, kam určil. Zůstanu stát před postelí a vyčkávám, nedovolím si dělat něco ze své vůle, mohl bych něco ošklivě pokazit a to je to poslední, co bych teď chtěl.

„Košili a kalhoty dolů,“ ozve se další příkaz za mnou, nejspíše ode dveří, o jejichž futra se tam opřel, aby mi mohl sledovat. Vím to, protože to dělá pokaždé, stihl jsem si toho za tu dobu už všimnout. Pomalu tedy rozepnu svoji košili a shodím ji volně z ramen, až poté uvolním přezku pásku. Kalhoty jsou dostatečně volné, takže po jediném tahu spadnou sami k mým kotníkům. Dojde ke mně, teď ho docela dobře slyším.

„Tohle taky,“ broukne klidně a zatahá za trenky. Cítím v jeho hlase takový pofiderní úšklebek, ale učiním tak, ostatně co jiného můžu dělat. Zdá se, že teď je spokojen, protože chvíli nepřijde žádný další příkaz. Možná si mě ale spíš jen prohlíží, což je pravděpodobnější.

„Lehni si na postel,“ zamručí nakonec po několika minutách naprostého ticha. Splním tedy další jeho přímý rozkaz a rozplácnu se na břiše na posteli, hlavu přitom natočím tak, abych alespoň mohl dýchat a nedusil se, periferně ho tak dokážu sledovat a on mi to musí trpět. Musí? Vlastně nemusí, ale neprotestoval nikdy předtím a neučiní tak ani teď. Jen udělá úkrok stranou, čímž mi zmizí z mého zorného pole, přiblíží se ale hned na to ke mně, ucítím totiž studený předmět na zádech, zatímco do ticha zazní slabé zacinkání kovu. To jsem ale mohl tušit…

Podvědomě dám ruce nahoru k čelu postele. Zdá se, že ho to potěší, protože hned po onom chladu pocítím na své páteři jeho měkký dotek, pohladí mě, čímž vyjádří dostatečně svoji spokojenost s mojí poslušností, musím se pousmát. Přesto pocítím náramek, který trochu definitivně cvakne na mém zápěstí a brzy na to je ve stejném vězení i druhé zápěstí. Pohnu bezděčně spoutanýma rukama, jako bych se potřeboval ujistit, že ty řetízky drží. Drží, zachrastí a šprycle postele zarazí můj pokus o přitažení rukou blíž k tělu. Blahosklonně mi to trpí a nijak na toto mé ujišťování nereaguje.

Je to jen krátká chvíle, co uplyne, než pocítím jeho horkou kůži na svých zádech, musel si ze sebe už stáhnout vlastní košili, jen se o mě zatím otře a já v zádech cítím ten jeho charakteristický škleb. Nevím, jak to vím, prostě to vím, že se zase šklebí.

„Vážně se mi líbíš, když seš tak bezmocně připoutanej pode mnou,“ broukne mi do ucha chlípně, už to nezní tak dominantně, ale vsadím se, že kdybych se začal vzpírat, vrátil by se do role dostatečně rychle, aby mi mohl zpráskat do krve. Ani neceknu a zůstanu ležet pod ním zcela bezvládně. Čekám, co udělá, ale on mi jen přejíždí rukama po bocích, občas jednu ruku přesune k zádům, aby mi mohl přejet nehty po páteři, není to surové, ale rozhodně citelné a nejspíš to nějakou tu stopu přece jen zanechá. Ale co? Stopa sem nebo tam, je to vlastně jedno, můj obvoďák už je stejně pár let na prášky, když k němu docházím pravidelně s různě starými modřinami a šrámy. Mnohé mu jsem schopen nějak okecat vlastní nešikovností, ale doposud jsem nenašel vhodné vysvětlení šrámů od řemene na mých zádech, tudíž předpokládám, že o mě vážně nemá valné mínění.

Jeho chtíč ovšem na sebe nenechá dlouho čekat, alespoň je ovšem dostatečně gentlemanský a něžný, takže si mi předem připraví, což se ovšem neděje jen v momentě, kdy ho něčím opravdu naštvu, což se teď nestalo. Stejně zaheknu, tomu nejsem schopen zabránit. Počká, dokud se s tím nesrovnám sám a až poté se rozhodne pokračovat, za což jsem mu vážně vděčný. Surový i ohleduplný, chladný i něžný. Nabídne mi hřejivou náruč, když ji potřebuji a zároveň je to ten samý člověk, který mi přetáhne páskem za moji neposlušnost. On sám je ten důvod, proč ho tolik miluju a nikoho jiného nechci. On je Pán, On je miláček.

1.7.2012