Trpělivost růže přináší IV.

Opět jsem se probral o několik… vteřin? Minut? Či snad hodin? – později, nebyl jsem schopný vnímat čas. Obklopovala mě temnota a já ležel na chladné podlaze do půl těla nahý, horní část těla mi zakrývaly jen příležitostné obvazy. Rozpoznal jsem po hmatu, že jsem u zadní stěny; u té, ve které byl zasazen onen mosazný kruh. K němu jsem byl stále připoután.

            Nepřipadalo mi to fér. Vzrušoval jsem ho, dělal jsem mu dobře, a odměnou mi je, že mě nechá samotného ve tmě bůhví jak dlouho. On věděl, že právě tohle nesnáším. Byl to trest ze všech trestů nejhorší. A já jsem absolutně netušil, čím jsem si ho zasloužil.

            Povzdechl jsem si, bohužel dřív, než jsem si stačil uvědomit, že to nemám dělat. Rány v zádech se opět ozvaly. Obrnil jsem se proti bolesti, soustředil se vší silou na to, abych to tolik nevnímal. Obvykle to fungovalo a jinak tomu nebylo ani teď; jen jsem přesně nevěděl, zda to bylo mým soustředěním nebo tím, že jsem tu ležel už kdoví jak dlouho a rány se mezitím mohly alespoň zčásti zlepšit. I tak jsem se ale neubránil syknutí.

            Další pocit, který se ke mně pomalu vkradl, byl hlad. Nejspíš jsem už pěkně dlouho nejedl a jakmile jsem si tohle uvědomil, rozbolelo mě někde v oblasti žaludku, který se zoufale dožadoval dalšího jídla. Takže On mě tu nechal i o hladu… vyčerpaného z bolesti, samotného, v chladu a o hladu. Paráda, horší trest jsem si snad ani nedokázal představit.

            Namáhavě jsem se zvedl aspoň do sedu, abych dál nemusel snášet tu studenou podlahu. Přitom jsem se zapřel všemi smysly, abych vnímal všechno ostatní, jen ne protestující záda. Doopravdy protestovala méně, nebyla to pouze moje iluze. Aspoň tak, uklidňoval jsem se v duchu. Neměl jsem už sílu na to, abych řešil ještě ostrou neustupující bolest v zádech. Ano, trochu jsem si odpočinul, když mě tu tak nechal, ale to bylo tak všechno. Byl jsem pořád zesláblý a v tu chvíli mě napadla myšlenka, jestli mám vůbec nějakou reálnou šanci na to, být zase jednou fyzicky zdravý a silný. Po krátkém zamyšlení jsem jen pohnul bezmocně koutky rtů; odpověď na tuhle otázku byla jasná. Ani jsem ji nemusel vyslovovat nahlas, jako jsem to často dělával, zvláště v téhle místnosti a téhle situaci, abych se utvrdil v tom, že to, co se děje, je skutečný fakt. Žádná taková šance neexistuje, alespoň ne u Něj, a pokud přece jen ano, tak zatraceně malá.

            Hlad mě nepřestával sužovat, snažil jsem se ale na něj nemyslet. To mi mnohokrát pomohlo odsunout ho na druhou kolej a do popředí nacpat jiné pocity, aby mě zrovna fyzické potřeby mého těla neničily. Místo toho jsem myslel na to, jestli někdy přijde, nebo tu budu trávit dalších pár hodin sám a sám. Teoreticky vzato mi to nevadilo, že jsem tu byl sám; měl jsem tu v rámci mezí své soukromé pohodlí, které se zdálo být i příznivé zejména pro můj organismus, který se jen těžko vzpamatovával z toho, že mu někdo surově ublížil. Prakticky jsem to tak však nebral, to, že mě tu nechal, mi nebylo zrovna po chuti. Ale mohl jsem, spoutaný a připoutaný ke stěně, něco udělat? Ne. Mohl jsem zavolat, čímž bych zjistil, jestli je vůbec doma a jestli mě slyší. Ale to jsem nehodlal riskovat, protože kdyby byl, přišel by další surový trest… a takový by už ani moje záda, ani moje tělo celkově nemuselo unést.

            Myšlenky se mi stočily k minulosti. Když se mnou začínal, byl daleko mírnější. Postupně si však začal navykat, stejně jako já na jeho požadavky, a chtěl toho po mně čím dál víc. Netrvalo moc dlouho, než si poprvé vynutil absolutní poslušnost, kdy mi neprominul ani jediný detail, ani jeden jediný špatně směřující vlas na hlavě. Myšlenky mi samy od sebe začaly odvíjet dávný film z rozpačitých začátků…

            „Tohle je můj revír,“ bylo první, co mi tehdy řekl. „A ty jsi tady proto, abys dělal, co ti řeknu. A že to pro tebe většinou nebude snadné, to mi věř.“ Díval se mi přitom vážně do očí, jako by mě chtěl doopravdy varovat, jako by si hrál na mého přítele, který mi přibližuje, jak nesnadný bude cíl, který jsem si dal. Ze zpětného pohledu však už můžu říct, že v tom bylo i něco jiného. Něco majetnického a něco, co jsem tehdy ještě nedokázal z jeho výrazu rozpoznat. Předpoklad absolutní poslušnosti, samozřejmě.

            Jen jsem mu na to kývl, nezmohl jsem se na jediné slovo, co bych měl taky říkat? Jistě, pane, samozřejmě, pane… tehdy jsem k němu ještě neměl takový respekt, takovou důvěru a ještě nebyl Pánem, ze kterého jde strach. Byl to někdo, ke komu jsem se náhodou dostal, abych plnil jeho přání. A že ta někdy zacházela do mezí, na které jsem nebyl nikdy zvyklý. Ano, už jsem zažil, že si se mnou dělali, co chtěli. Že mě někdo krutě znásilnil, že mě zbil, že mě ponižoval. Ale nikdy jsem v tom neviděl to, co přímo vyzařovalo z Něho. Dominanci, které jsem se musel podřídit.

            Samozřejmě jsem ze začátku nevěděl, do čeho jsem se to vlastně dostal, takže se můj Pán setkal s mnoha případy mého odmítání, odmlouvání, či dokonce drzosti směřované na jeho osobu. Srovnání, jak mě za to trestal tenkrát a jak by mě potrestal teď, kdybych se jen opovážil byť jen pohledem naznačit, že mu nechci vyhovět, bylo až omračující. Tehdy mě postupně učil na fackách. Když jsem neposlechl, přiletěla facka. Když jsem odmlouval, přiletělo jich hned několik. A když jsem byl drzý, zfackoval mě tak, že mě ještě druhý den bolela tvář.

            Což nebylo naprosto nic proti tomu, jak by trestal teď.

            V poslední době nikdy nesahal pro trest daleko. Většinou bral, co měl zrovna po ruce – už mockrát jsem takhle dostal páskem přes záda, a nejen to. Když zrovna pásek neměl, byl schopný trestat mě čímkoli, co měl při sobě, i když to třeba byla kovová pouta, kterými když mě praštil, zanechalo to nepříjemně vyhlížející (a bolící) podlitiny, nebo zapálená svíčka či snad dokouřená, ale ještě netípnutá cigareta. To všechno bylo z těch mírnějších trestů, kdy trestal tvrdě, ale ne příliš dlouho. Mnohem horší bylo, když trestal tvrdě a ještě k tomu dlouho.

            Zhruba v době, kdy začal přistupovat od facek k mnohem horším trestům, jsem začal chápat, že žít s ním a zavděčit se mu nebude tak snadné. Zkrátka jsem pochopil, co mi říkal na samotném začátku. Čím déle jsem ho znal, tím byl tvrdší a tím více dbal na maličkosti, které mi ze začátku (jak jsem později pochopil, tak velkoryse) odpouštěl.

            A teď už jsou to čtyři dlouhé roky, za které se změnil k nepoznání. Změnilo se jak jeho chování vůči mně, tak i samotná jeho povaha a jednání s ostatními lidmi na planetě. Byl surovější, bezcitnější. A to nejen ke mně, jednal tak i s lidmi, které jsem někde třeba i náhodně zahlédl nebo zaslechl, jak s nimi mluví, třeba v telefonu, nebo když byli na krátké návštěvě, ať už se týkala čehokoli. Nikdy jsem nestrkal nos do jeho soukromých záležitostí, takže mi unikala spousta drobností, díky nimž bych ho třeba někdy mohl dokázat pochopit jakožto osobu, ale také jsem to nikdy nepotřeboval. Pro mě je prostě můj Pán a to, jak jedná s dalšími, mě vůbec nemusí zajímat. Ne. Mě musí zajímat především (nebo spíše daleko lépe řečeno pouze) to, jak jedná se mnou.

            Vytrhl jsem se ze zamyšlení ve chvíli, kdy se ozval můj žaludek. Říkal si dost jasně o to, že by asi něco chtěl, jenže já teď neměl nic, co bych mu tak mohl dát. Bude si muset ještě nějakou chvíli počkat.

            Nějaká chvíle už však netrvala příliš dlouho. Asi po další půlhodině, během které jsem dále přemýšlel o svém Pánovi a o jeho vztahu ke mně, se ozvalo zarachocení klíče v zámku a následně otevření dveří. A v nich stál On, můj Pán.

            Pohlédl jsem na něj se směsicí strachu a respektu v očích, až po chvíli jsem pochopil, že teď se nemám čeho bát. V jedné ruce měl podnos s něčím, co okamžitě ukonejšilo můj pocit hladu, a přes druhou měl přehozenou deku. Beze slova došel až ke mně, a zatímco jsem k němu vzhlížel, deku přese mě přehodil a tác s jídlem mi položil na klín, pak vytáhl z kapsy klíček od pout a jednu ruku mi osvobodil z onoho vězení. Tím, že mě na ruce už předtím nic neškrtilo, jsem si ani nevšiml, že jsem měl náramky po celou dobu svého osamění trochu uvolněné, nejspíš aby se mi totálně neodkrvily ruce. Druhou ruku v náramku nechal, nejspíš si tím chtěl pojistit, že tu zůstanu a nikam mu neuteču. Pak mi něžně hrábl do vlasů.

            Pustil jsem se do jídla, byl jsem až překvapený tím, jak je ke mně najednou hodný. Ono něžné gesto nebylo jediné, čemu jsem se podivil; k jídlu jsem dostal to, co jsem měl nejradši, a deka, kterou přese mě přehodil, byla vyhřátá. Pod ní jsem se téměř okamžitě přestal klepat jako ratlík a hlavou jsem malinko pohnul směrem k Jeho ruce, která mě hladila ve vlasech. Nenásledoval za to žádný káravý pohled, ani zatažení za vlasy, nic. Pochopil jsem to jako svolení a trochu jsem se k němu přitulil.

            To mu také nevadilo. Jednou rukou mě objal kolem ramen, čímž dodal hřející dece ještě větší efekt, a pak jsem pocítil polibek do vlasů. Pro sebe jsem se pousmál, to všechno, co jsem v poslední době zažil, mi stálo za to, abych nakonec získal jeho přízeň a cítil jeho laskavost.

            Jídlo ve mně zmizelo během několika málo minut, tác jsem odložil před sebe a zkusil, co to udělá, když se víc přitisknu ke svému Pánovi. Evidentně neměl nic proti, protože si mě ještě přitáhl a objal mě. V jeho silné, laskavé náruči jsem byl doma a v bezpečí. Nic mi nemohlo ublížit, nic se na mě nemohlo zlobit; všechno bylo dobré, protože On se o mě staral. A postará se o mě, kdykoli se mnou bude něco v nepořádku. Ochrání mě před vším nebezpečím. Protože On je ke mně laskavý. Protože jsem si zasloužil Jeho přízeň. Protože On není krutý Pán, ale starostlivý Pán, který pouze dbá na správnou výchovu svého ne vždy poslušného pejska. Protože On toho svého ne vždy poslušného pejska přece jen miluje…