9 Ave II.

Nevěřím, že jsem skutečně tady a nevěřím, že mi to donutil udělat. Ne, on mě nenutil, on mě požádal a já blbec mu na to kývl, ačkoliv už v té chvíli se mi to zdálo ponižující a odporné. Tak proč tu krucinál jsem? Proč se neobrátím a nejdu domů s tím, že tohle já dělat nechci a nebudu? Nevím, možná to beru jako zkoušku. Stojím před cizími dveřmi a váhám, nakonec se však osmělím a klepnu do dveří. Co když to nezvládnu? Zachvacuje mě panika a to není dobrý začátek.

K mému překvapení, dveře otevře můj Pán s širokým a vřelým úsměvem. Políbí mě na uvítanou a vpustí do bytu, kde je cítit cigaretový kouř. Unikne mi poplašený pohled, bojím se toho, co přijde a on to moc dobře ví. Není to právě ten důvod, proč to po mně chce?

„Neboj a pamatuj, na čem jsme se domluvili, ano?“ hlesne mi tiše do ucha, zní to přátelsky, přesto autoritativně, pohladí mě po vlasech a rukou zavadí o pevně utažený obojek na mém krku. Dělá to schválně, jen proto, abych věděl, komu patřím. Na to se ale nedá příliš zapomenout. Obzvlášť ne, když mi ten obojek stahuje trochu nepohodlně hrdlo. Na jeho slova přikývnu a rozejdu se váhavě dovnitř bytu. Co mě čeká? Můj strach je téměř hmatatelný. Cítím, že mi při vstupu do dveří, chytil vzadu za obojek dvěma prsty, spíš jen tak pro efekt.

Porozhlédnu se po bytě, ale více než samotný byt, mě zaujme jeho pravděpodobný majitel, jež sedí v koženkovém křesle s cigaretou mezi prsty a pozorně si mě prohlíží. Je zhruba ve stejném věku, jako Pán a k mému štěstí se nedá říci, že by byl nějak ošklivý, spíše naopak. Blonďaté delší vlasy, které mu spadají do čela a zčásti kryjí jedově zelené oči. Čočky? Možná, přesto výrazně efektní k těm jeho blonďatým vlasům. Na sobě má černou rozhalenou košili, která odkrývá vypracovanou hruď, a tmavé džíny. Jeho tváří se mihne úsměv, nebo lépe řečeno úsměšek. Nevypadá jako člověk, co by si nechal něco líbit a ano, budí ve mně už nyní značný respekt, nasucho polknu.

Z mého zamyšlení mě probere až dobře mířený políček s varovným zasyknutím, které se ozve zpoza mých zad. Přehlídka skončila, teď je na čase se začít chovat jako správně vychovaný pejsek…nebo bych spíše měl říci děvka?

„Dobrý večer, Pane,“ hlesnu tiše a trochu kývnu hlavou na znamení pokory. Odpovědí mi je pouze přikývnutí. Jsem nervózní a vystrašený, ale teď nemohu couvnout. Na to už je pozdě. Ale stále je tu můj Pán, ten určitě nedopustí nic, co by bylo mimo stanovené dohody…nebo snad ano? Nejspíš působím hodně prkenně, ale kdo by se divil? Pohnu se až ve chvíli, kdy mi On postrčí dopředu k tomu maníkovi. Ten mi udělí vcelku jednoznačný pokyn rukou, aniž by na cokoliv řekl. Poslušně se svezu na kolena před něj a sklopím pohled, vyčkávám. Slyším tiché kroky po koberci, jak se můj Pán vrací na své místo, kde se pokojně usadí. Poté navážou na rozhovor, který pravděpodobně vedli předtím, než jsem je vyrušil zaklepáním, skoro jako kdybych tady vůbec nebyl, a mně nezbývá ani nic jiného, než počkat, až mě opět vezmou v patrnosti.

Periferně sleduji Pána, který po mně občas hodí pohledem, jako by se chtěl ujistit, že se třeba nepokouším dělat něco, co nemám. Ví, že jsem napjatý a nervózní, ale to nejspíš ví i ten chlápek, kterému klečím u nohou. Nesleduju ho, nechávám pohled sklopený k zemi na jeho kožené boty. Čas se příšerně vleče a on se pořád k ničemu nerozhoupal. Je to snad snaha ukolíbat mě k falešnému domnění, že se nic neděje nebo je to pokus, jak mě vynervovat ještě o něco víc? Ať už tak nebo tak, daří se spíš to druhé a minimálně můj Pán to zcela jistě poznal, ač na to nereaguje. Příšerné čekání…skoro jako před popravou. Nevnímám jejich rozhovor, beztak je to asi něco, čemu bych stejně neporozuměl.

Z mé zamyšlenosti mě probere jeho dotek, když mi nepříliš jemně prohrábne vlasy. Zvednu k němu pohled, hlavu však nikoliv. Ruka sjede z hlavy k obojku a zachytí ho mezi prsty, načež si mě za něj přitáhne blíž, blíž svému klínu přesněji. Ve tváři si drží ten svůj zlomyslný úšklebek, což mi rozhodně na odvaze nepřidává. Sám si rozepne kalhoty a stáhne je o kousek níž i s tím, co má pod nimi. Stydlivý tedy opravdu není. Odtrhnu pohled od těch jeho jedových očí, nezabráním tomu. On není stydlivý a já jsem holt zase zvědavý. K ničemu se však krom toho pohledu nemám a nejspíš po mně ani nyní nic nechce, jelikož sám jednu ruku začne zaměstnávat na sobě a druhou můj obojek nepustí, zatímco já nechávám ruce ležet volně ve svém klíně.

Moje nečinnost ale nemůže trvat věčně, to sám dobře vím, a věděl jsem to i ve chvíli, kdy jsem na to svému Pánovi přistoupil. Tlak na zátylku, který působí držený obojek, zesílí. Jasné znamení toho, že moje pasivita je u konce. Právě teď přišel čas, abych splnil úkol, který jsem dostal a se kterým jsem sem přišel. Ztěžka polknu a jen tak napůl se podvolím síle působící na můj krk. Hlavu sice dám o kousek blíž k jeho klínu, avšak tím to končí. Vím samozřejmě, co chce, ale to se neshoduje s tím, co chci já. Mlčenlivý protest proti tomu, aby mě zneužil k vlastnímu uspokojení.

Nepromluví, místo toho mi volnou rukou vrazí facku. Vůbec není tvrdá, nemá za úkol mě poslat k zemi, jde spíš jen o jakési hrubější plácnutí po tváři. Tichá pobídka k tomu, abych splnil to, co po mě chce bez dalších protestů. Kvůli těm mě ostatně nechtěl. Těknu pohledem ke svému pánovi, jehož výraz je naprosto nečitelný, jen oči prozrazují tu nezpochybnitelnou dominanci, jen těžko tomu pohledu mohu vzdorovat, a tak splním očekávání těch dvou, podřídím se a nechám ho, aby udělal to, co chce.

Musím potlačit dávicí reflex, který se nakrátko ujal hlavního slova. Nečekal jsem, že bude tak prudký, ale nějak se s tím přece jen dokážu srovnat. Jeho ruka se z obojku přesune do mých vlasů, které sevře a sám udělí příslušná pravidla pohybů. Nevzdoruji, ani nemám zrovna jak, mohu jen plnit to, proč jsem dnes večer zde. Příliš se ani nesnažím, proč bych také měl? On není ten, koho miluji. On není mým Pánem ani mým přítelem. Je to naprosto cizí člověk… kterému ovšem klečím u nohou a dělám mu dobře, jako nějaká prodejná děvka. S tím rozdílem, že já za to peníze nedostanu. S trochou štěstí se mi dostane laskavé pochválení mého Pána, který celou situaci nezaujatě pozoruje z křesla.

Nemusím se snažit, aby to zanechávalo na tom chlápkovi nějaký efekt, který ostatně velice dobře pociťuji. Nemá příliš daleko od finiše, cítím to, ale nemám, jak se vyhnout tomu odpornému pocitu. Není ošklivý, přesto mi to není a nebylo zrovna po srsti, natož když mi nedovolí uhnout, ale podrží si mě. Zcela určitě musel vnímat moji snahu cuknout, nezanechalo to ovšem nějaký účinek, a jestli se nehodlám udusit, musím polknout, ať to chutná jakkoliv příšerně. Slyším slastné zavrnění, které ve mně obvykle vyvolává trochu samolibý úsměv. Jenže tentokrát ten zvuk nepatřil mému Pánovi, ale někomu, koho vlastně vůbec neznám. Cítím se ponížený a zneužitý, proč jen jsem na to přistoupil?

Cítím, jak jeho sevření povolilo, odsunu hlavu z jeho klína a následně se po kolenou odtáhnu i od něj, pohlédnu do té stále spokojeně vypadající tváře, než se začnu zvedat na nohy s kamenným výrazem. Zvedání nejde tak lehce, ale nakonec mi nohy přece jen nezradí, a tak se mohu přesunout ke svému Pánovi, jenž se stihl zvednout z křesla, ani vlastně nevím kdy. Nečekám na povolení, prostě ho obejmu a ruce složím někde u jeho lopatek, hlavu si opřu o jeho hruď. Neodstrčí mě ani se nesetkám s nějakým varovným zavrčením. Místo toho mě v náruči stiskne a věnuje mi něžný polibek do vlasů. Teď jsem v bezpečí, ač stále s tím poníženým a zneužitým pocitem. Proč jste chtěl po mně zrovna tohle, Pane? Proč? Prosím, Pane, víckrát už ne. Co to mělo být za krutý trest? Čím jsem si ho vysloužil? Na nic z toho se nezeptám, ač mi otázky utkvívají na jazyku a dožadují se odpovědí. Nechci mluvit, chci jen být u Něj v náruči a cítit teplo Jeho těla, to je celé. Být v té ochranitelské náruči mě uklidňuje a naplňuje hřejivým pocitem naprostého bezpečí a důvěry k Němu. To je to jediné, co nyní dokážu vnímat. Jako by ten muž za mnou byl na míle vzdálený. Jako by nic kolem neexistovalo. Nyní jsem tu jen já, On… a ono velice tiché „Promiň,“ které mě náhle pošeptá.

26.8.2012