Grand Finale

„Sundej si košili,“ řekl tiše. Hleděl na ni, sám už do půl těla nahý, a v ruce držel nůž, podobný loveckému, jen kratší a s rukojetí omotanou zeleným provázkem. Podřízeně mu věnovala pohled do očí a pomalu vztáhla ruce k hornímu knoflíku, který rozepnula. Pokračovala až dolů, nakonec košili stáhla z ramen a hodila ji na gauč, vedle něhož oba stáli.

            Chvíli si ji prohlížel, napůl snad zálibně. V očích se jí zračila provinilost, cítila se zodpovědná za svou neposlušnost. Lehce se jí dotkl prstem volné ruky, přejel jí od krku dolů až k zapínání kalhot.

            „Teď podprsenku,“ pokračoval stále tichým hlasem, nečitelný výraz v jeho tváři se nezměnil. Trochu zaváhala, ale neodvažovala se neuposlechnout; udělala, co po ní chtěl, a její podprsenka skončila vedle košile. „Hodná holka,“ pochválil ji trochu posměšně a udělal několika kroky těsné kolečko kolem ní, snad aby si ji prohlédl i zezadu. Na zádech se jí táhl starší šrám, který jí udělal on sám. Když je míjel, přejel špičkou nože po jejích zádech, od krku po páteři až dolů. V tom okamžiku ji v zádech zamrazilo, na kůži se jí objevila husí kůže, z čehož bylo jasně poznat, jak je nejistá a nervózní. Bála se, co s ní její Pán udělá tentokrát. „Klekni si,“ zněl další příkaz.

            Sesunula se na kolena na zem, těsně před něj, pohled zamířil kamsi k zemi. Využil nůž k tomu, aby jí zvedl hlavu; jakmile se chladné ostří dotklo jejího krku, uposlechla. Nuceně se mu zadívala do očí.

            „A teď se omluv.“ Jeho hlas byl nyní hlasitější, díval se na ni svým dominantním výrazem, vyhrazeným jen pro tyhle situace. Špičkou nože jí přejel zepředu po krku, po bradě až ke rtům, kde ji nechal. Neodvažovala se uhnout očima jinam, a tak stále udržovala přímý kontakt s jeho nyní dominantním pohledem, který jí věnoval skrze své zelenohnědé oči.

            „Omlouvám se,“ hlesla poslušně, pohled na kratičký okamžik sklopila k jeho hrudníku, načež se silou vůle přinutila ho znovu zvednout. Pocity, které v ní vyvolával, jí nedávaly moc prostoru k tomu, aby odmlouvala nebo snad neuposlechla; věděla, co by ji v takovém případě čekalo. Šrám na zádech, který stále ještě čas od času pociťovala, toho byl jasným důkazem.

            „Za co se omlouváš?“ sykl na ni tiše a přimhouřil oči. Neměl rád, když mu jeho subka odpovídala takhle po kousíčcích, ale ještě ji nenaučil říct to celé najednou. No, k tomu dojde, pomyslel si pro sebe, zatímco na ni hleděl.

            „Že jsem k Vám nepřišla…“ zněla další část odpovědi. Propaloval ji očima, tímhle ho dokázala naštvat. „Když?!“ štěkl na ni, aby ji pobídnul. Ruka s nožem se stále nepohnula od jejích rtů.

            „Když jste mě volal,“ dokončila a klesla hlasem, jako by to bylo všechno.

            „A s kým mluvíš?!“

            „Pane,“ dodala rychle po jeho zavrčení, které dávalo jasně najevo, jak je nespokojen.

            Nebylo to poprvé, co jí za tohle přiletěla na tvář facka. Tvrdá, ale ne tak surová, jaká by mohla být. Měla ji jen ponížit a trochu zabolet. I tak po ní odvrátila hlavu a pohledem zabrousila ke gauči vedle sebe.

            „Zůstaň a čekej,“ vrátil se k tichému, nebezpečnému tónu, zatímco ji obešel a udělal pár kroků od ní. V tu chvíli se neodvažovala ani hnout, ani zvednout hlavu zpátky či podívat se jinam než na černý přehoz pohovky. Napínala aspoň sluch, když už ho nemohla vidět. Za ní se ozvalo cinknutí přezky pásku. Zachvěla se, ale víc si nedovolila. Z trestu měla strach, protože to bude bolet. A taky proto, že ji bude ponižovat a tvářit se, jako by provedla kdoví co. Nejradši měla, když se k němu mohla tulit a nic jí nehrozilo. Jenže to se bohužel tak často nestávalo. Málokdy jí dal prostor se mu věnovat, málokdy po ní chtěl, aby se přišla mazlit. To proto ji zarazilo, když jí před chvílí přikázal, aby k němu šla na postel, a neuposlechla. Jen proto, že ji to překvapilo. A teď kvůli tomu bude trpět. Věděla ale, že si to zaslouží.

            Nechal ji čekat ještě chvíli, než se přiblížil. Ve svých úvahách nezaslechla žádné další zvuky, které by ji upozornily na jeho pohyb, a tak nabyla přesvědčení, že k ní jde s páskem v ruce a hodlá ji tvrdě ztrestat. Zachvěla se podruhé, zavřela pevně oči a čekala, až přijde první rána.

            Ta ale, navzdory jejímu očekávání, nepřišla. „Podívej se na mě,“ ozval se hlas jejího Pána přímo před ní. Překvapeně otevřela oči, hlavu zvedla k němu. Teď stál před ní, úplně nahý, v ruce jen ten nůž, kterým jí zřejmě úmyslně mířil někam na prsa.

            „Sundej si kalhoty,“ vybídl ji tiše. V očích se jí zableskla jiskra naděje. Přece jenom ji nehodlá ztrestat, prolétlo jí hlavou, zatímco rozepínala knoflík a zip světle modrých džínů. „Můžeš při tom vstát,“ ozval se ještě nenuceně a usadil se na pohovku, ze které ji sledoval.

            Udělala přesně to, co po ní chtěl, vstala a shodila ze sebe kalhoty. Natáhl ruku k ní a zatahal za poslední zbývající kousek oblečení na ní. „Tohle taky,“ upozornil ji klidným nenuceným hlasem, očima těkal po jejím těle sem a tam. Nezapřel, že se mu líbila. Měla hezkou postavu, pevná prsa přesně do jeho dlaní a jen malé bříško, kterého se nikdy nezbavila, ale které jí dotvářelo postavu a vlastně i docela slušelo.

            Sundala tedy i poslední kus oblečení a zůstala stát před ním úplně nahá. Zálibně si ji prohlížel, tak i ona jeho, svůj zálibný výraz ale skrývala za záclonou odrůstajících zrzavých vlasů. Rty měla lehce pootevřené, vší silou se bránila úsměvu, když tak na něj hleděla. Líbil se jí, byl absolutně božský. Nádherné chlapské tělo, ani příliš hubený, ani tlustý, prostě postava tak akorát. Neměl příliš vypracované svaly, nebyly na něm vidět žádné cihličky, ale jí se to vlastně tak líbilo. Nemusel být zrovna namakaný sportovec. A ta hezká tvář a do půli zad dlouhé tmavé vlasy… Zbožňovala ho. A nejen pro vzhled.

            Zbožňovala i jeho chování. Když byla hodná, choval se k ní jako ochránce a milující Pán. To on dokázal.

            Z rozjímání ji vyrušil jeho další příkaz. „A teď kleknout,“ najednou zazněl chladně a necitelně, jako by si trest rozmyslel. Všimla si, že nůž odložil na opěrku pohovky, ale díval se na ni takovým pohledem, že jí podklesla kolena jen z té tíhy onoho pohledu. Nechala je klesnout až na zem, pohled od něj odvrátila. Nedokázala se dívat do tak chladných očí.

            „Na mě se podívej,“ zněl stále chladně, zvýšil trochu hlas. Zalekla se toho tónu a pohled mu zdráhavě věnovala. Cítila z něj zlobu, chlad a… bylo to vůbec možné? Ne, to si nepřipouštěla. Nemůže ji nenávidět, je to její Pán. Nicméně cosi ne až tak nepodobného nenávisti měl v očích… a ona nedokázala rozluštit, co to je.

            Trochu se přisunul blíž k ní a chňapnul ji za obojek, který měla kolem krku. „Teď se mi věnuj,“ přikázal jí, vzal její ruku do své a bez zbytečných cavyků, ve kterých se jindy tak vyžíval, si ji položil do klína. Pak ji pustil.

            Věnovala mu překvapený pohled, ale poslechla rozkaz a udělala, co po ní chtěl. Chvíli ji tak nechal, nechal ji zírat mu do očí a přitom ho činit spokojeným. Vzrušovala ho, zrychlil se mu dech i tep. Viditelně však stále nebyl spokojen. Odstrčil její ruku a vstal, jen proto, aby si místo její ruky k sobě přistrčil její hlavu. Zatahání za vlasy ji zabolelo a málem sykla bolestí, ale na poslední chvíli syknutí zarazila. S pohledem upřeným do jeho očí trochu zaváhala, za což se jí dostalo odměny v podobě další tvrdé facky.

            Zakolísala na kolenou a pohled sklopila, udělala, co po ní chtěl. Nechtěla, aby to dokončil, nikdy nechtěla, aby došlo až na konec, když ho měla v puse. Musela pak polykat, protože ji k tomu donutil. Nechutnalo jí to. Jednou to vyplivla, ale za to následoval krutý trest. On chtěl, aby polkla. Chtěl ji ztrestat takhle. Pochopila, že dnešní trest nebude fyzický, ale pouze hodně nepříjemný.

            „Mohl bych to dokončit,“ ozval se tichým hlasem. „To ty nerada, že?“ Otázku pronesl, jako by si na to právě teď vzpomněl a jako by mu na tom vlastně ani nezáleželo. Jako by mu vůbec na ničem nezáleželo, na ničem, co ona chce, co se jí líbí, co ne… Občas s ní takhle konverzoval, aby ji vyděsil nebo vynervoval, možná obojí… každopádně to neměla příliš v lásce. I teď se její nechuť k tomuhle druhu ponižování a psychického ničení projevila. Přestala se svou činností a pohlédla mu do očí, aby mohla říct jen ta tři slova, na nichž to možná celé stálo.

            „Ne, Pane, prosím,“ zašeptala.

            Na to vůbec nebral zřetel. Surově jí hmátl do vlasů a přinutil ji tak pokračovat v její činnosti.

            Věděla, že tenhle boj prohrála. Teď už ji nezachrání ani prosba, nic. Jen Pánova vůle, kdyby se náhodou rozhodl jí dát ještě šanci, ale to se nestane. O tom byla stoprocentně přesvědčená.

            Kdyby ještě svou šanci měla, reagoval by na prosbu… nebo snad ne? Už jí to párkrát udělal, vyhrožoval trestem, který pak nevykonal. Ale potíž byla v tom, že už to zažila i opačně, nejdřív ji ukolébal k falešnému klidu, k domnění, že ji trestat nebude, dokonce ji o tom přesvědčoval. A pak, zničehonic, se dočkala krutého trestu, který si dle svého mínění nezasloužila. Ale On se nestaral o její mínění. On byl ten, kdo rozhodoval. Ten, kdo se na nic neptal. Kdo s oblibou trestal i v případě, že k tomu neměl důvod. Chvály se jí od něj dostalo jen málokdy; byly to svaté chvíle, ty, ve kterých ji místo trestání něžně přivinul k sobě a šeptal jí, jak je jeho subinka hodná.

            Finále přišlo nečekaně. A on bleskurychle zareagoval. Odstrčil ji stranou, ne hrubě, ale rozhodně; na ruce měl rozložený papírový kapesník, kterým onu bílou hmotu zachytil.

            Překvapeně to sledovala a pak se na něj podívala. Neuhnula pohledem, ani když zmačkal kapesník v dlani, zahodil ho do koše pod stolem a věnoval jí pohled plný náhlého citu. Neuhnula, ani když si k ní dřepl a vzal její tvář jemně do dlaní. Věnovala mu upřímný pohled, plný vděku a lásky k němu.

            „Děkuju, Pane,“ zašeptala.

            „I já,“ odpověděl a něžně ji políbil.