Poslední výstřel

/Tématicky se to sem tak úplně nehodí, já vím. Ale občas nepíšu příběhy podle tématu, ale podle inspirace… /


Vracela jsem se domů od Mirka. Cestou autobusem jsem přemýšlela převážně o našem vztahu, o tom, jak moc ho miluju a mimo jiné taky o sexu s ním… Bylo prostě nádherné vidět ho, jak se ke mně sklání, dává mi pusu a pak začíná být stejně vzrušený jako já, a když ještě k tomu na mě byl hrubý… to pak bylo něco úžasného. Měla jsem hodně ráda ty chvíle, kdy ze sebe udělal dominantního a arogantního, ocitala jsem se před ním najednou malá a bezmocná. A ty pocity, které jsem při tom zažívala, byly jedním slovem prostě úžasné.

Zrovna jsem přemýšlela nad dneškem, když autobus zastavil na zastávce, na které jsem obvykle vystupovala. Mohla jsem jet klidně o jednu zastávku dál a pak se projít; dnes byl na to ideální večer. Všude byl klid, na sídliště se snesla tma už asi před hodinou, v autobuse kromě mě seděli už jen tři další lidé. Jeden postarší pán s nákupní taškou, který vystoupil na zastávce, na které jsem běžně vystupovala, pak muž ve středním věku, zaujatě se dívající z okna, a nakonec mladá paní, možná ještě slečna, s mobilem v rukou s nalakovanými dlouhými nehty a se sluchátky na uších.

Věnovala jsem dlouhý pohled svým nehtům. Nebyly zdaleka tak dokonalé jako nehty té slečny, naopak. Měla jsem je místy otrhané, některé byly delší než jiné, často zatrhnuté a prapodivných tvarů, na nich spousta takových těch bílých skvrnek, které se tam objevují, když člověk nemá dostatek určitého vitamínu, už nevím kterého. Čas od času jsem se za ně styděla, ale Mirkovi to nevadilo. A mně to dávalo možnost ho občas poškrábat, což jsme si užívali oba, ač každý jinak. Když jsem ho škrábla zrovna ve chvíli jeho dominance, s kterou jsem vždycky předem souhlasila, následoval trest. Nikdy nebyl příliš krutý, ale rozhodně dost nepříjemný na to, abych si podobné věci předem rozmyslela. Někdy jsem ale po trestu přímo toužila…

Jak se tohle u mě vyvinulo, jsem sama netušila. Bezmyšlenkovitě jsem vystoupila z autobusu na další zastávce a přemýšlela dál. Když jsme se ještě s Mirkem příliš neznali a po hlavě se vrhli přímo do vztahu, což byl z mé strany trochu zoufalý a neuvážený krok, kterého ale zpětně vůbec nelituji, zjišťovali jsme jeden o druhém fakta jen pomalu. Na D/S vztah přišlo až někdy kolem čtvrtého měsíce našeho společného soužití, čili na dobu, kdy už jsme se vzájemně poznali i v posteli a byli jsme připravení to spolu vážně zkusit. Vlastně k tomu došlo jen náhodou, a kdyby mi tehdy téměř omylem nevylítlo z pusy s úšklebkem „jistě, pane“ na jeho žádost, která mi téměř připomněla rozkazy z mých tak oblíbených D/S příběhů, vůbec bychom to o sobě nejspíš nevěděli doteď. Tenkrát mi na mou hru přistoupil. Už tehdy mu tenhle typ vztahu něco říkal, něco málo o něm věděl a rozhodně se mnou šel do toho…

Byla jsem na půli cestě k baráku. Zrovna jsem procházela kolem téměř prázdného parkoviště, ohraničeného živým plotem, a na druhé straně ulice bylo křoví a za ním pár stromů. A pak kde nic, tu nic. Pusto a prázdno… baráky stály až notný kus ode mě. Zhluboka jsem se nadechla čerstvé, chladné noci, a ač nebylo nejtepleji, mně zima nebyla. Zadívala jsem se na jasné nebe plné hvězd a zastavila se. Dokázala jsem být i romantik… dokud jsem na svém spánku neucítila chladný kov a pak prudkou ránu do hlavy.

Zatmělo se mi před očima, a neschopna výkřiku ani jakékoli jiné formy obrany jsem se zhroutila přímo do něčí náruče. Pak jsem ztratila vědomí.

Probrala jsem se se zápěstími a kotníky spoutanými provazy, umlčená roubíkem a úplně nahá na čemsi měkkém v jakési ztemnělé místnosti. Bylo tam docela chladno, a když jsem si plně uvědomila, že jsem na neznámém místě, absolutně bezmocná a nejspíš unesená úplně neznámým člověkem, který byl v tomhle případě asi spíš zrůda než člověk, chtělo se mi zaječet. Můj výkřik utlumila látka roubíku, který jsem měla zaříznutý do koutků úst tak, že se mi až odřely. Zřejmě jsem sebou v bezvědomí hodně cukala.

            Probrala jsem se právě včas. Zamrkala jsem před náhlým světlem, které se objevilo ze dveří, které někdo otevřel zvenčí. Oči mě ze světla rozbolely. Spatřila jsem jakousi siluetu, která za sebou zavřela dveře a v místnosti rozsvítila.

            Silueta se proměnila ve statného čtyřicátníka, možná padesátníka. Vzhledem nebyl tak špatný, postavu měl trochu silnější, ale jako nadváha to rozhodně nepůsobilo. Černé vlasy mu spadaly do čela, nebyly ale příliš dlouhé. Trochu mi tím připomínal Mirka, ale vážně jenom trochu. Zaměřila jsem se na jeho obličej. Přimhouřil oči, když si všiml, že jsem při vědomí a že se na něj dívám. Vzápětí mu tvář ozdobil zlověstný úšklebek.

            Oblečen byl, co jsem si stihla v tom krátkém okamžiku všimnout, v obyčejných džínách a černé mikině. Za ním byla v kontrastu bílá stěna, a pokoj, jak jsem ho periferně zahlídla, byl úplně obyčejný. V rohu skříň a vedle ní police, ve kterých bylo vystaveno něco, co jsem periferně nezachytila, a nepodívala jsem se tam přímo, protože jsem stále ulpívala pohledem na onom chlápkovi. Vedle postele, na níž jsem ležela, byl jen noční stolek. Nic jiného v pokoji nebylo, až na rudý koberec na zemi.

            Chlápek nic neřekl a přiblížil se ke mně. Pak rychlým chvatem z kapsy mikiny vytáhl černý šátek a než jsem stačila cokoli udělat, pohnout se, nebo jen zakňučet, což bylo možná jediné, co jsem v tu chvíli mohla, přišla jsem o možnost vidění. Utáhl mi šátek vzadu za hlavou tak, že se mi z toho udělalo mdlo a trochu mě rozbolela hlava. Místo černi jsem viděla před očima barevné skvrny. Takové, jaké člověk mívá, když mu něco hodně zatlačí na oči.

            „Ne abys začala řvát,“ ozval se tiše a téměř něžně, ale já už předtím viděla jeho úšklebek a slyšela jsem ho i nyní v tom hlase. Ucítila jsem na tváři chladný kov a jak mi s ním po ní přejel, vytušila jsem, že se jedná o zbraň. Takže chlápek s pistolí mě tu drží a možná brzo umřu… zachvátila mě panika, která se doteď držela stranou, protože hlavní slovo měly šok a zmatenost. Co když vážně umřu? Co bude s mými rodiči? Jak dlouho už tu jsem, bezbranná, bez jakéhokoli dorozumívacího prostředku… co je s Mirkem? Bojí se o mě? Ví o tom? Vědí o tom?!

            Ve svém záchvatu paniky jsem úplně strnula, takže muž se nejspíš nebál. Odvázal mi roubík a tiše sykl, ale neznělo to útočně. Vlastně to znělo spíš, jako by si všimnul mých do krve odřených koutků. Nic s nimi ovšem nedělal, krev byla zaschlá a tak ji jen setřel, jak to šlo. Jak přejížděl palcem po odřeninách, trochu to bolelo, ale vydržela jsem ani nemuknout. Koneckonců jsem měla ještě pořád k tváři přitisknutou hlaveň pistole, a to mi nedávalo moc na vybranou.

            „Vidíš, že to jde,“ pochválil mě, hlas zněl stejně, jako předtím, a zřejmě oddálil zbraň od mé tváře, protože jsem najednou chlad kovu necítila. Místo toho jsem slyšela zvuk rozepínaných kalhot a hrklo ve mně. Napřed mě úplně nesmyslně napadlo, že se před ním stydím, jsem tu přeci úplně nahá a on je dospělý chlap. Kdyby to byl aspoň gynekolog, tak nad tím ani nepřemýšlím, ale tohle rozhodně můj gynekolog není. Až poté, co jsem si byla ze zvuků úplně jistá, že je přede mnou svlečený, mi došlo, co hodlá dělat. Chce mě znásilnit… a to není dobré. To rozhodně není dobré. Musím…

            „Dej nohy z postele,“ ozval se znovu onen hlas. Ve svém přemítání jsem si skoro nevšimla, že chmátl po mých nohou a rozvázal mi kotníky, ruce ale stále nechával svázané. Vlivem pudu sebezáchovy, který samozřejmě nechtěl, abych byla znásilněna, jsem jen cosi zakňučela a nehnula se. To jsem ale neměla dělat. Chytil mě za vlasy a zatáhl, bolelo to. Cítila jsem teď jeho dech na své tváři, byl blízko. Až moc blízko.

            „Něco jsem říkal,“ zavrčel a já znovu ucítila kov hlavně na své tváři. Zalapala jsem po dechu a okamžitě udělala, co po mně chtěl. Nechtěla jsem být mrtvá. Ještě ne.

            Dopomohl mi k tomu a když mi z očí strhl šátek, viděla jsem jeho samolibý úsměšek. Stále mi držel za vlasy hlavu tak, abych se mohla dívat jen do jeho tváře. Takhle zblízka se mi vůbec nelíbil. Možná to ale bylo jen tím maniakálním výrazem. Možná byl jinak hezký…

            Zjistila jsem, že se k němu nakláním. Co to proboha dělám?! Zarazila jsem se. Trhla jsem hlavou zpátky, ale docílila jsem jen toho, že jsem si vytrhala pár vlasů, protože mě stále ještě pevně držel. To mě donutilo vydat ze sebe zakňučení. Dost hlasité na to, aby byl nespokojený; okamžitě mi zas přiložil pistoli ke spánku.

            „Jestli nebudeš zticha, tak tě zastřelím,“ oznámil mi s ledovým klidem a se stále stejným výrazem se mi zadíval hluboko do očí. Hnusilo se mi to. Ten pohled, výraz… to si snad nic lepšího nezasloužím?

            Z očí mi stekly slzy. Doteď jsem si ani neuvědomila, že začínám brečet. Radši jsem je nechala stékat, co kdyby měl třeba něco proti tomu, kdybych si otřela slzy stále ještě spoutanýma rukama… nechtěla jsem být mrtvá jen kvůli tomu, že brečím.

            Nevšímal si toho. Dostal se přede mě, aniž by oddálil pistoli od mé tváře, ale pustil mi aspoň vlasy. I tak jsem se neodvažovala s hlavou hnout. Druhou rukou mi dal jasný pokyn k tomu, abych roztáhla nohy. Nezbývalo, než udělat, čeho si žádá, než abych byla mrtvá… když si budu hrát na poslušnou, třeba mě ještě nechá žít.

            Surově mi vrazil ruku mezi nohy. Pocítila jsem záchvěv, jak mě ten dotyk rozrušil, a trochu jsem se narovnala v zádech. Prstem volně zajel až dovnitř. Nejdřív se tam nedostal, protože jsem nebyla zrovna uvolněná. To pro něj ale nebyl zřejmě žádný problém, protože se tam dostal silou a tlakem. Potlačila jsem sice jen stěží další zaskučení, ale nechtěla jsem, aby slyšel moji bolest, moje vzrušení. Z očí se mi vydraly další slzy.

            Pokračoval. V následující chvíli jsem zkusila sevřít jeho ruku nohama, jasné cvaknutí pojistky pistole mi ale dalo najevo, že to není nejlepší nápad. Vrátila jsem se do původní polohy. Pojistka cvakla znovu. Teď jsem byla možná ještě na chvíli v bezpečí.

            Po chvíli ruku vytáhl. I tak jsem už měla zrychlený dech a nad racionálními pocity převládlo vzrušení; chtěla jsem to, teď, hned a tady. Je jedno, s kým, je jedno, jak… věděla jsem, že to není správné. Ale v tu chvíli mě to nezajímalo.

            „Vstaň,“ řekl a aniž počkal na odezvu, vytáhl mě na nohy sám za pomoci hrábnutí rukou do mých vlasů. Zabolelo to, ale přes své neustávající vzrušení jsem to ani moc necítila. Spíš jsem vytušila než uviděla, že si sedl na postel a přitáhl si mě na klín. Přesně tak, aby mohl pokračovat v tom, co začal… jen ne rukou.

Skučela a bylo to celkem hlasité, ale to jí velkoryse promíjel. Přirážel a také už neměl zrovna klidný dech, stejně jako ona; vytušil, že se jí to v tuhle chvíli líbí, a jemu se to také líbilo. Už dlouho neměl žádnou oběť, musel se opět nabažit toho pocitu, nádherného pocitu, když znásilňuje mladou dívku. Naprosto bez ochrany, svévolně, násilím… Dodávalo mu to energii a sílu. Bez toho by nemohl žít.

            I když věděl, že páchá trestný čin, nikdy se nad tím nepozastavoval a taky nikdy nebyl dopaden, dokonce ani zadržen. Jednoduše proto, že po sobě vždycky zlikvidoval veškeré důkazy. Tahle holka stejně bude mrtvá, až s ní tady skončí. Tohle je její poslední sex a je možná lepší, když si to sama neuvědomuje. Kdyby si to uvědomovala, nedala by mu.

            Znal psychiku svých obětí. Něco o tom četl a přímo od nich se občas i dozvěděl, že věří, že je nezabije, když mu dají, co chce. Všechny ale byly na omylu. Všechny ty mladé krásky… zneužil je pro potěšení. Zabíjel je nerad, nejradši by si je nechal, ale musel to udělat. Z bezpečnostních důvodů.

            Tentokrát to netrvalo dlouho, než dosáhl vrcholu. Čím kratší sex, tím kratší zbytek života děvčete… tak už to u něj prostě chodilo a nikdy jinak. Celou dobu držel pistoli u její hlavy, i když jí hrabal ve vlasech, i když ji líbal na rty, což mu oplácela ochotně, věděl ale, že se neovládá a neví, co dělá. Kdyby nebyla tak vzrušená, nedělala by to. Nikdy by ho nelíbala. Proto s líbáním vždycky začínal až tehdy, když oba skoro dosáhli vrcholu.

            Během aktu několikrát pocítil, že i ona se dokázala úplně uvolnit, vzrušit a dokonce i dosáhnout orgasmu. Aspoň to pro ni bylo taky přínosem, pomyslel si, když bylo po všem a oba, udýchaní a stále ještě roztřesení, popadali dech a snažili se vzpamatovat. On se vzpamatoval dřív. Pevně stiskl pistoli a namířil ji na její spánek.

Srdce se mi rozbušilo. Co jsem to jenom udělala?! Je po všem, on dosáhl svého a já tu na něm seděla, zneužitá a ponížená… Líbilo se mi to, když to trvalo. Ale teď? Hanbou bych se propadla nejradši hluboko pod zem a nikdy se nevyhrabala. Sotva jsem popadala dech a on taky. Využila jsem té chvíle na to, abych se mu zadívala do tváře, konečně a pořádně. Byl zpocený. Já také.

            Náhle se vzpamatoval a já ucítila hlaveň jeho pistole, kterou měl pořád v ruce, na svém spánku. Moje rty byly stále lehce pootevřené, a teď se z nich vydral opravdový výkřik. Ozvalo se cvaknutí pojistky… a další výkřik, který byl můj, ale slyšela jsem ho, jakoby pocházel od někoho jiného, z úplně jiných úst…

            „Ne!!!“

            Pak jsem uslyšela výstřel a propadla se do temnoty.

Bylo po ní. Ležela mu u nohou, zkrvavená, mrtvá… Ztěžka oddechoval. Krev se zvolna vsakovala do rudého koberce.

            Pohlédl na koberec s trochu nostalgickým výrazem. Dříve býval čistě bílý…