Vlak

Jeho nejisté kroky, vedené mou rukou, zlehka položenou na jeho zátylku, se čím dál více zpomalovaly. Na očích měl černý šátek, můj černý šátek, který jsem si pořídil už dávno speciálně pro tyhle účely. Lehce jsem zavrčel, ne že by se mi jeho pomalé tempo nelíbilo – koneckonců, byl venku a nevěděl kde, a jako oporu měl jen moji ruku tam, kde na ni nedosáhl –, ale chtěl jsem, aby si to myslel. Málem jsem se usmál, když jsem pod rukou ucítil, jak se prudce nadechl a ve snaze vyhovět mé neexistující žádosti málem škobrtl o železnou skobu upevněnou tak, aby držela pohromadě dva z betonových kvádrů, ze kterých se sestávalo nástupiště.

Vlak kolem nás ještě nejel, takže neměl tušení, že jsme na nádraží. Chtěl jsem ho v příhodnou dobu převést přes koleje, ale nebyl jsem si jistý, jestli nás náhodou nesmete vlak, takže jsem to ještě neudělal. Nádraží bylo staré a opuštěné, ale skrz něj vedla jediná železnice do města, takže se tudy sem tam nějaký ten osobák nebo rychlík prohnal.

Náhle se zastavil. Přimhouřil jsem oči a stiskl mu krk vcelku důrazně; to aby si uvědomil, kdo je tady Pán. Odpovědí mi bylo náhlé roztřesení jeho těla. Přiblížil jsem svou tvář k jeho uchu a zavrčel mu do ucha, tak, aby to znělo dostatečně věrohodně. Cuknul sebou, ale jinak se nepohnul.

„Jdeme,“ zavelel jsem tedy slovně, zatlačil mu na krk znovu, tentokrát jsem ho ale nepřiškrtil. I když se bál a nebyl si jistý svou budoucností, poslouchat mé rozkazy bylo jeho povinností. Jakékoli výjimky jsem tvrdě trestal – on s tím byl srozuměn a takto s tím souhlasil. Stejně tak já.

Místo reakce, kterou bych očekával, jsem se však dočkal dalšího záchvatu třesu pod svou dlaní a dokonce i slov, pocházejících nutně od něj, protože tu nikdo další nebyl. „Já se bojím,“ pronesl hláskem, u kterého bych mohl s přehledem předstírat, že jsem si ho spletl s příliš upištěnou myší. Nechtělo se mi však do toho, protože mi dal důvod, abych ho na místě potrestal. Nehledě na to, že okamžitě – stejně tak bez oslovení jako prve – pokračoval. „Kde… kde jsme?“

Přimhouřil jsem oči, tohle už zacházelo za hranice, které měl dovolené. Neuposlechnout příkaz byla jedna věc, ale nemít k tomu pádný důvod byla věc ještě trestuhodnější. Spustil jsem ruku z jeho krku a tiše o krok poodstoupil, aby se na chvíli cítil sám – ztracený ve své tmě pod šátkem, na neznámém místě a úplně zmatený. Vědom si toho, že jsem schopný zavést ho kamkoli, takže si ani nebyl jistý, jestli má uhnout případnému náklaďáku nebo zůstat raději stát, aby nespadl ze srázu.

Poodešel jsem ještě o pár kroků dál, ale tentokrát slyšitelně. Tak, aby věděl, že od něj odcházím, ale zároveň aby zůstal stát, hrůzou přikovaný na místě. „Ne… Pane, prosím,“ žadonil, když jsem se zastavil. Vnímal jsem jeho nepatrné pohyby hlavou, jak špicoval uši a snažil se zaslechnout sebemenší zvuk.

„O co prosíš?“ zkroutil jsem rty do úsměvu a dal si záležet na tom, aby to znělo výsměšně.

„Aspoň… o náznak, jestli se mám pohnout, Pane,“ odpověděl rychle a velice tiše a naprázdno polkl. Jak jsem ho tak pozoroval ze svého úhlu, všiml jsem si, že bledne strachy.

Předstíral jsem, že jsem ho neslyšel, a ležérně jsem se opřel o sloup nádražního osvětlení, ke kterému jsem stačil těmi několika kroky dojít. Zašoupal jsem botami o zem přesně do konce jeho věty, takže i když jsem podle pohybu jeho rtů viděl, co řekl, nebylo to slyšet. On si toho samozřejmě všiml.

„Pane,“ dodal znovu, to slovo nijak neprotahoval; řekl ho tak rychle, jak jen to bylo možné, snad abych neměl šanci zase předstírat, že jsem ho kvůli své nedbalosti jeho slov nezaslechl.

„Tak copak je?“ pokračoval jsem ve své hře na to, že jsem nezaslechl ani první část jeho prosby.

Jeho další slova, pokud nějaká byla, přehlušil rychlík, který se kolem nás prohnal téměř osmdesátkou. Nevzrušeně jsem mrknul, co je to za typ lokomotivy, zatímco můj věrný (ne)poslušný pejsek instinktivně couvnul o krok dozadu. To ovšem neměl dělat, protože teď doopravdy zakopl o skobu v betonu a natáhl se po zádech na zem.

Skokem jsem byl u něj. Příliš mi na něm záleželo, ač jsem to v téhle roli nedával moc najevo. Rychle jsem zkontroloval, zda se nepraštil do hlavy, ale zdálo se, že je v pořádku. Stačil si rukama pomoct. Teď jsem byl docela rád, že jsem mu je nespoutal, jak jsem měl předtím v úmyslu.

Moje laskavé city šly ale teď stranou, jakmile jsem se přesvědčil, že se mu nic nemohlo stát. Znovu jsem se vžil do role a nešetrně jsem ho vytáhl na nohy. V tu chvíli už byl rychlík dávno v čudu. „Nemůžeš si projednou dávat pozor, co děláš?!“ zasyčel jsem na něj a tou rukou, kterou jsem ho nedržel, jsem mu vlepil pohlavek. Nebylo to ode mě surové gesto, mohlo by být, ale pořád jsem byl trochu naměkko z nastalé situace. Navíc jsem mu nechtěl ublížit psychicky, pravděpodobně se dost vyděsil a kdybych ho teď ještě surově mlátil, mohl by z toho pak mít šok.

„Promiňte, Pane,“ zamumlal na omluvu tiše. Do černého šátku zatím prosakovaly slzy, kterými jako by chtěl dát najevo, že ho jeho nešikovnost opravdu mrzí. Netušil jsem, jestli ty slzy jsou z lítosti nebo bolesti, nebo případně z obojího, ale přestalo mě to zajímat už ve chvíli, kdy jsem se přesvědčil, že mu nic vážného není.

„Nebul mi tady,“ řekl jsem mu podrážděně. Nebo možná spíš naoko podrážděně. Nic se mu nestalo, stálo to za to. Jak byl vyděšený, odkázaný ve všem jen na mě… muselo se mu to líbit, což prozrazoval jen nepatrný náznak pozvednutí levého koutku rtů, kterého jsem si ale dobře všimnul. Podle toho se vždycky dalo poznat, co se mu líbí a co ne, i když při tom nevybočil z role.

„Ano, Pane,“ fňuknul poslušně a vztáhl ruku k obličeji, aby si vysušil šátkem oči. Prominul jsem mu to, ještě aby ne, když se tím snažil splnit rozkaz. Pak jsem ho vzal za ramena a chvíli na něj upřeně hleděl. Nic neříkal, ani se nehnul. Vytrvale stál a nejspíš si cenil mých doteků, takže nedělal nic, co by ho o ně mohlo nějakým způsobem připravit.

Zvedl jsem pravačku z jeho levého ramene a nadzvedl mu bradu. Pak jsem bez varování udělal na kůži jeden dlouhý škrábanec, který však neporušil kůži, od brady až po klíční kosti.

            Ucítil jsem stejně jako prve jeho prudký nádech. Když jsem s ním tohle dělal, vzrušovalo ho to. Naplňovalo ho to energií, kterou nemohl využít bez mého dovolení, vlastně bez toho nemohl teď dělat vůbec nic. Vydán mi na milost a nemilost začal jen vzdychat, když jsem pokračoval, tentokrát špičkou nehtu, po hrudníku dál. Dostal jsem se až ke kalhotám, kde jsem se na chviličku zarazil a pak ho odvlekl do jedné z prázdných nádražních budov. Poskytovala příjemný chlad a úkryt před zraky náhodných pocestných či cestujících ve vlacích, které kolem nás během několika následujících hodin projížděly.

            Dnes jsem tu byl Pánem já, takže se všechno dělo tak, jak jsem chtěl. Velice pomalu, ale o to víc nás to oba vzrušovalo. Přitiskl jsem ho na chladnou betonovou zeď a užíval si, jak se pod mýma rukama třese – chladem i vzrušením. Nechal jsem ho strhat i mé oblečení, čímž odčinil veškerou svou dnešní drzost a neposlušnost.

            A pak už jsem nevnímal nic jiného než jeho; jeho doteky, pohledy modrých očí poté, co jsem mu stáhl z očí šátek; a nakonec i hořkou pachuť v ústech…