Výlet do společnosti I.

Pohlédl na mě svýma pronikavýma, hnědýma očima. Opětoval jsem ten pohled, koneckonců jsem neměl moc na vybranou; klečel jsem před ním, zatímco on si mě chvílemi všímal a chvílemi mě naprosto ignoroval. Alespoň mi dovolil sedět na patách. A pro změnu jsem byl svlečený jen do půl těla, což se ale taky mohlo v mžiku změnit.

            Nezdálo se, že by spěchal s nějakou aktivitou. Měl puštěnou televizi, ale zajímal se o ni asi tolik jako o mě. Sem tam se na ni podíval, aby zjistil, že tam stále není nic zajímavého, a sklopil pohled opět k novinám, které, jak jsem se domníval, musel nejspíše mít přečtené už nejméně desetkrát za tu dobu, co tu takhle seděl. Aspoň některé články už určitě znal zpaměti.

            Konečně noviny odložil na konferenční stolek před sebou, nespouštěje pohled z mých očí, a opřel se loktem o opěrku. Ten pohyb mě nijak neděsil, vypadal, že je v klidu a že by mu to mohlo ještě nějakou chvíli vydržet. Věděl jsem, že se můžu ošklivě zmýlit, a bylo nad slunce jasnější, že kdybych sklopil pohled, byť jen na zlomek vteřiny, okamžitě by ožil a v tom případě by nenásledovalo nic pěkného. A tak jsem pohled držel a dával do něj všechnu pokoru, kterou jsem vůbec dokázal dát najevo.

            Vypadal, že je s tím spokojen. Alespoň nenamítal nic proti, a když po chvíli vstal, tvářil se stále naprosto klidně. Beze slova zamířil do ložnice, aniž by mi dal pokyn, abych ho následoval. Pozoroval jsem ho, jak mi mizí z dohledu, a pak jsem odvrátil pohled stranou. Často mě nechával v nevědomosti, takže jsem se tomu ani nedivil. Nejednou si klidně odešel i z bytu, aniž by mi dovolil se zvednout z kleku.

            Přejel jsem pohledem po celém Jeho obýváku. Někdo by čekal, že bude mít všechno tmavé, ale navzdory jeho povaze to tak nebylo. Stěny byly světlé a celý obývák byl laděn do příjemné hnědé a červené barvy.

            Netrvalo dlouho, než můj Pán z ložnice zase vyšel. Ihned jsem k němu obrátil pohled. Byl jinak oblečený, poznal jsem z toho, že se chystá jít někam ven. Nejspíš v mém pohledu rozpoznal zoufalství, které mě najednou zasáhlo; cítil jsem se tak vždycky, když někam odcházel. Rád jsem ho měl u sebe, ale nebyl jsem ten, kdo si to mohl určovat, takže jsem to vyjadřoval jen mlčky. Nyní ke mně zamířil a prohrábl mi rukou vlasy. Spadly mi do očí, takže mi zčásti narušily výhled na Něj, přesto jsem ani nepotřásl hlavou, abych je odhrnul z očí. Ani jsem se nehnul, abych ho nepopudil.

            Odhrnul mi vlasy sám, v jeho pohledu se náhle a zcela nečekaně objevilo to, co jsem tam příliš často nevídal – něha a snad i trocha lásky. Tichounce jsem zavrněl, abych dal najevo svou spokojenost, ale zároveň abych si to nezkazil.

            Moje zavrnění možná ani nevzal na vědomí, stáhl ruku zpátky a rychlým gestem hlavy mě poslal do ložnice. Vstal jsem a poslušně jsem zamířil tam, kam mi určil. Cítil jsem jeho kroky těsně za sebou, ač jsem neměl ponětí, proč mě následuje, když to vypadalo, že mě opustí; nenáleželo mi ale ptát se na to, a tak jsem mlčel a doufal, že se odpověď třeba dozvím časem.

            Dozvěděl jsem se, a to hned v ložnici. „Obleč se,“ zazněl strohý rozkaz. Nebyl ani přátelský, ani nezněl nijak nebezpečně, možná mě chce vzít s sebou? Že by? Nevěřil jsem tomu, ještě nikdy to neudělal. Jenže to samo o sobě nic neznamenalo – měnil názory podle toho, jak se zachtělo jemu, ne mně. Třeba mi chce jen dát naději, že půjdu s ním, a pak mi ji zase sebrat.

            Sáhl jsem po svých svršcích, džíny jsem si nechal. Stihl jsem si zapnout košili, než mi položil ruku na rameno a pevně ho stiskl. Nechal jsem ruce na posledním knoflíku a bez hnutí zůstal, jak očekával.

            „Zůstaň a čekej,“ dostalo se mi dalšího příkazu. Nevěděl jsem, proč a kam zas jde, zkrátka mě nechal čekat a zmizel kdesi v bytě. Trvalo celou dlouhou minutu, než se vrátil. Hodiny na zdi, které jako jediné narušovaly nepříjemné ticho, tu minutu přesně odpočítaly. Připadalo mi to málem jako hodina.

            Zezadu na krku jsem ucítil jeho prsty, jak mi lehce přejely po kůži. Zachvěl jsem se a ačkoli mi nebyla zima, přejel mi mráz po zádech. Jeho prsty zručně rozepnuly zapínání obojku na mém krku, který pak velice jemně stáhly. Přejetí kůže po kůži mi způsobilo další zamrazení v zádech.

            Ani jsem se nehnul. Věděl jsem, že to neznamená, že mi dává volnost; to by se choval jinak. Ne, teď za tím bylo něco jiného. Něco, co jsem nevěděl, dokud jsem neucítil chladný dotek kovu.

            Kovový obojek se kolem mého krku přesně obtočil, padnul mi, jako by byl přesně pro mě stvořený. Projela mnou vlna chladu, jak se kov dotkl mé kůže. Neznal jsem ho, proto mě to vyděsilo. Náhle jsem měl strach; co se mnou chce dělat? Chce se mě snad zbavit? Hodlá mě dát někomu jinému? Po těch více než čtyřech letech, které jsem s ním strávil? Nevěděl jsem. Za ta léta jsem si na něj tak zvykl, že kdybych měl teď mít nového Pána, zbláznil bych se. Byly to tak strašné myšlenky, že jsem se neudržel v klidu. Zjistil jsem, že se mi zrychlil dech i tep, byl jsem najednou nervózní. Z toho klidu, ve kterém jsem byl předtím, to byla celkem razantní změna.

            Jemně mě po krku pohladil a pod kovový obojek vsunul dva prsty. Trochu mě tím přiškrtil, stejně, jako by to udělal s koženým, ale ještě navíc mi přitiskl chladný kov na kůži daleko znatelněji, takže jsem jen zalapal po dechu.

            „Buď hodnej,“ syknul mi varovně do ucha. Musel cítit, že mi srdce bije jako splašené. Otřásl jsem se pod tíhou toho náhle nebezpečného tónu. Chvíle klidu byla pryč.

            „Ano, Pane,“ vypravil jsem ze sebe skoro neslyšně. Pořád ještě mě držel za obojek, takže to ani lépe nešlo.

            „Neslyšel jsem,“ zavrčel mi do ucha a s obojkem hrubě trhnul. Zvrátil jsem hlavu tak, aby mě to tolik neškrtilo, teď už jsem musel, abych neskončil uškrcený. Věděl jsem, že by byl schopný mě minimálně přiškrtit. „Ano, Pane,“ zopakoval jsem tentokrát slyšitelnějším hlasem a on, spokojený s mou odpovědí, obojek pustil.

            Vydechl jsem zadržovaný vzduch a sklonil hlavu zpátky. Určitě si toho všiml, ale nijak to nekomentoval.

            „Pane…?“ odvážil jsem se zeptat, doufal jsem, že mi dovolí pronést mou prosbu. Byl jsem napjatý a potřeboval jsem se ujistit, že se nestane nic, s čím bych nesouhlasil. I když jsem do toho vůbec neměl co mluvit a on se mohl klidně rozhodnout, že to bude přehlížet nebo mi nic neřekne, doufal jsem, že aspoň něco z jeho chování mi napoví, co se mnou má v úmyslu.

            „Co je?“ téměř zavrčel, vypadalo to, že nemá náladu na nějaké moje móresy. Já se ale nutně potřeboval ujistit, klepal jsem se už po celém těle a stále jsem byl vyděšený. „Co… co se mnou…“ Dál jsem se nedostal.

            „Ticho,“ tentokrát už zavrčel nezpochybnitelně a surově mi zatáhl za vlasy. Zaskučel jsem nečekanou bolestí.

            Na tvář mi přilítla tvrdá, ponižující facka, ne surová, ale dostatečně usměrňující na to, abych si propříště takové drzosti rozmyslel. Pak mě za vlasy odtáhl z ložnice. Snažil jsem se natočit hlavu tak, aby to nebolelo, nebo aspoň ne moc, a poslušně ho následoval. Nic jiného mi ostatně nezbývalo.

            Dovlekl mě až ke vchodovým dveřím, kde mi přes ramena přehodil bundu, sám se oblékl do lehkého, elegantního kabátu a vystrčil mě ze dveří. Bylo to poprvé za celé čtyři roky, co mě s sebou vzal ven; nemohl jsem na to ale příliš myslet, protože jsem byl stále plný strachu a nervozity, která se jen zvýšila tím, že mi neřekl, kam jdeme.

            Hrubě mě postrčil ke schodům, a tak jsem se podle jeho neverbálního příkazu vydal dolů. Slyšel jsem, jak zamkl byt a následoval mě.