Led, datum, pásek, podezíravost, krok.

Minipříběh, který byl sepsán 27. 11. 2012, nedostal žádný název a byl sepsán proto, že jsem měla inspiraci. Tou inspirací bylo pět slov, která teď tvoří název článku. Měla se objevit v krátkém příběhu aspoň se 150 slovy, tak jsem psala. A vznikla krátká D/S laděná scéna.

Tichým krokem se ke mně zezadu blížil. Věděl jsem, co má v ruce a co bude následovat, proto mi srdce bušilo, jako by se snad splašilo, polilo mě horko a na čele se mi objevily kapičky studeného potu. V takových chvílích jsem se skutečně vžíval do své role, tak živě, že se u mě projevovaly i ty nejnezvyklejší reakce.

            Už jsem slyšel jeho dech za krkem, jak se ke mně sklonil, a bezděčně jsem trhnul spoutanýma rukama. Pouta je držela pevně, ale já ani neprojevoval snahu se z nich vykroutit; šlo mi spíš o ujištění, že tam stále jsou. Věděl jsem, že v tu chvíli Jeho pohled zabloudil k mým rukám. Byl jako vždycky až příliš podezíravý, což dokázal v momentě, kdy mě jednou ranou páskem švihl přes ruce. Bolelo to, ale ne natolik, abych se musel nějak hlasitě projevit. Pouze jsem zatnul zuby, očekávaje další ránu.

            Ta ale nepřišla, místo toho se zase otočil a odešel. Nechal mě tam klečet už kdoví jak dlouho, jen čas od času prostě přišel, aby mi věnoval jednu ránu páskem nebo škrábnutí nehtem či kousnutí. Neměl jsem ponětí, jak dlouho už to je; kolena už mi dávno ztuhla, jak jsem klečel na pytlíku s již dávno rozteklým ledem, takže jsem ani necítil, že je mám otlačená. Tu dlouhou chvíli jsem si krátil tím, že jsem si připomínal data všech dnů, kdy jsme spolu takhle hráli; zjistil jsem, že už jsem jeho pejskem strašně dlouhou dobu. Neměl na to vždycky náladu, ale čas od času, zvláště dneska, se angažoval vlastně sám. Bez toho, že by se mě na něco zeptal, mě nechal před sebou pokleknout, a já mu vždycky vyhověl a udělal ze sebe co nejposlušnější zvířátko. Jako souhlas mu stačil jen záblesk v mých očích, jen zřídkakdy potřeboval něco jiného.

            Po době, kterou jsem neuměl určit – mohla to být půlhodina, nebo klidně celá hodina –, ke mně přišel znovu. Tentokrát pásek v ruce neměl. Lehce sevřel v prstech černý kožený obojek, který stahoval můj krk, a přinutil mě vstát. Kolena mi selhala, ale pomohl mi a vytáhl mě napůl násilím. Pak mě svalil na postel.

Pokračování děje je čistě na fantazii čtenáře.