Výlet do společnosti V.

Chvíli jsem nebyl schopen naprosto ničeho. Opíral jsem se o Něj, zatímco On mě pevně držel, obličej zabořený do Jeho ramene a tiše jsem ze sebe dostával to, čím jsem si prošel. Jeho očím nejspíš neuniklo, jak jsem zničený, rukou mě konejšivě hladil po zádech. K čerstvým šrámům od pásku byl šetrný; na to, jak se ke mně choval předtím, jsem měl dojem, že je teď až moc laskavý. Ovšem po tom traumatu, které jsem si prožil, jsem si i myslel, že si trochu té laskavosti zasloužím.

            V Jeho náručí jsem se pomalu uklidňoval. Už to byl zase On, můj Pán, ten, ke kterému jsem se mohl beztrestně přitulit. Ten, který mi poskytl oporu a ochranu, ten, který by na mě nedal dopustit. Ačkoli to bylo celkem paradoxní, moje důvěra k němu neklesla, naopak ještě více vzrostla. Neměl jsem důvod mu v něčem nedůvěřovat jen proto, že mě poslal k někomu cizímu; měl jsem o to víc důvodů mu víc věřit, protože se ke mně vrátil. Čekal na mě pod schodištěm a já mu za to byl vděčný, což také zcela jistě vycítil.

            Konečně jsem se vzchopil natolik, abych se udržel na svých nohou sám, a zvedl jsem hlavu z jeho ramene. Trochu se přitom odtáhl a pohlédl mi do tváře. V ní se zračila plachost, kterou tam dostal ve chvíli, kdy mě poslal pryč. Věřil jsem mu, že mě nechce jen tak někomu dát a už se pro mě nevrátit, to ano. Nevěřil jsem mu ale, že to neudělá podruhé.

            Pohledem mě vyzval, abych mluvil. V očích měl starost; viděl na mně, že jsem zdrcený, a tak nějaké přímé otázky nebylo třeba, stačil jen ten jediný pohled. „Proč, Pane?“ vydechl jsem, konečně jsem mu věnoval pohled přímo do očí. Zaschlé slzy ve tváři mi vadily, ne však natolik, abych je stíral.

            Udělal to za mě. Jednou rukou mě pohladil po tváři, pak mi palcem přejel až k oku a setřel zbytky po mém utrpení. V tu chvíli byl jeho výraz mírný a laskavý. „Protože,“ začal tiše, „sis musel uvědomit, že někdo je i horší než já. Tak, jak s tebou zacházel, by zacházel i s někým, ke komu by měl citový vztah, víš?“ Po celou dobu nespouštěl pohled z mých očí a já mu ho věrně oplácel.

            Nechtělo se mi příliš věřit jeho tvrzení, nic dalšího však neřekl, a tak jsem jen kývl. Zpozoroval v tom gestu moji nejistotu a překvapil mě další otázkou. „Jsi rád, že mě máš?“

            Zamrkal jsem. Byla to otázka skrznaskrz upřímná, poznal jsem z ní, že i kdybych teď odpověděl to, co jsem odpovědět nechtěl, žádný trest by od něj nenásledoval. Zaskočilo mě to, ale i přesto jsem s odpovědí neváhal. „Ano, Pane,“ odvětil jsem tak oddaně, jak to jen nejvíc šlo. Přivinul mě k sobě. Chvíli jsem si to prostě jen užíval a ani se nepohnul. Vnímal jsem vůni jeho vlasů, které mu padaly na ramena, doteky jeho dlaní, kterými mě něžně a šetrně hladil po zádech. Vnímal jsem i dotek jeho rtů ve svých vlasech.

            „Pojď,“ pobídl mě něžně. Následoval jsem ho, aniž bych hleděl na to, kam s ním jdu. Zavedl mě k šatně, kde nechal svršky, a podal mi košili a bundu. Oblékl jsem si je a dovolil si přitom něžně ho políbit na tvář. Neprotestoval. Naopak se lehce pousmál a když na sebe navlékl svůj kabát i on, vyšli jsme spolu z baráku, tentokrát ruku v ruce.

The end.