Výlet do společnosti IV.

V chodbě bylo docela chladno. Možná to bylo tím, že jsem na sobě neměl košili, a chladný kov kolem mého krku tomu jen dopomáhal. Šel jsem před ním a on mě navedl ke schodům. Beze slova mi dal najevo, abych šel nahoru, neustále přitom držel ruku na mém zátylku. Na prvním schodě se mi málem podlomila otlačená kolena, ale ustál jsem to. S rukou celou dobu ani nehnul a moje postupně se snižující rychlost po schodech mu nejspíš nevadila, nebo se k tomu aspoň nevyjádřil gestem ani slovem. Zastavil mě až v šestém patře; to už jsem byl udýchaný a supěl jsem jako parní lokomotiva. Nebyl jsem navyklý chodit po schodech. Ruku z mého krku stáhl, aby mohl odemknout jedny ze dveří, vedoucí patrně do jeho bytu.

            Zatím jsem se vydýchával. Měl jsem i zrychlený tep. On to přecházel, dost možná si toho ani nevšiml. Sám byl nejspíš v dost dobré kondici na to, aby to zvládl. Poté, co zámek cvakl, opět hrábl po mém obojku a vtáhl mě dovnitř. Nebyl zrovna šetrný. Držel se těsně za mnou a zavřel za sebou dveře. Já se zastavil v předsíni.

            Vyhlížela úplně normálně, kromě šatní skříně a botníku byla prázdná. Otevřenými dveřmi v protější stěně jsem zahlédl obrysy v další místnosti, nejspíš obýváku. Všude bylo šero, ale i tak jsem rozeznal v rohu naproti dveřím bílé pianino. Koberec se zdál být bílý a chlupatý.

            Moje naděje na to, že budu aspoň klečet na měkkém, se rozplynula stejně snadno, jako se objevila, hned v následujícím okamžiku, když mě blonďák chňapnul za obojek a vtáhl mě jinými dveřmi do jiné místnosti. Poté, co v ní rozsvítil, jsem zjistil, že jde o ložnici. Podlaha byla parketová a místnosti dominovala velká postel s nebesy z černého masivního dřeva, možná ebenu. Vedle ní stál malý noční stolek z téhož dřeva a přes ni byl přehozený světlý přehoz. U zdí bylo akorát pár nízkých skříněk, vedle dveří jedna vysoká, všechny z téhož dřeva jako postel; ze stěn na mě pak shlíželo několik chlapů, zachycených na černobílé fotografii a pokaždé v ateliéru, většinou do půl těla nahých. Ty obrazy dotvářely celkový osobitý dojem místnosti.

            Nemohl jsem se rozhlížet a kochat se těmi chlapy dlouho. Stlačil mě do kolen na tvrdou parketovou podlahu a hlavu mi hrubě sklonil. Jen stěží jsem potlačil zaskučení, když kolena zaprotestovala proti dalšímu klečení. Neodvážil jsem se na něj ani podívat, zatímco jsem slyšel, jak otevřel tu velkou skříň vedle dveří a začal se v ní přehrabovat. S pohledem zabodnutým do země jsem odevzdaně čekal, co na mě z ní vytáhne, a přemítal, jestli se ještě někdy vůbec dostanu ke svému Pánovi.

            Musel jsem čekat dlouho. Poté, co skříň zavřel, jsem s překvapením zjistil, že z ní nevytáhl ani pouta, ani nic jiného, čím by mi mohl znepříjemňovat život. Z místnosti zmizelo světlo, jak zhasnul, a pak jsem slyšel už jen zvuk zavíraných dveří. Trochu jsem se zachvěl. Zdálo se mi, že odešel. Neodvažoval jsem se ale ani pohnout, mohl tu stále ještě být a jen mě mást, abych si myslel, že je pryč. Nechal mě v té nevědomosti několik minut, než se dveře otevřely znovu a já zvenčí slyšel jeho kroky. Nebyl tady, teď teprve přišel. Zamrazilo mě v zádech, měl jsem z něj neblahý pocit, ale i tak jsem se ani nehnul, hlavu jsem nechával poslušně skloněnou.

            Zničehonic mi přistála na zádech rána páskem, kterou jsem vůbec nečekal, takže jsem sebou poplašeně a bolestí škubnul, podařilo se mi ale zůstat zticha, i když mě to překvapilo. Nedal jsem mu žádný zjevný důvod pro to, aby mě trestal. Neměl jsem tušení, za co ta rána byla.

            Psychicky jsem se však připravil na druhou. Možná má prostě ve zvyku si takhle hrát, trestat za nic. Pokud ano, přečkám to. Už jsem zažil horší věci.

            Další rána ale nepřišla. Místo toho znovu rozsvítil a přešel přede mě. „Preventivně,“ ušklíbl se a z hlasu mu přitom jízlivost skoro odkapávala.

            Překvapením jsem zapomněl na předchozí neverbální rozkaz a hlavu prudce zdvihl. Zdálo se mi to, nebo skutečně nepromluvil rusky? Nezdálo se mi to, slyšel jsem to přece jasně. Doteď jsem si myslel, že se mnou nemluví, protože to neumí. Teď se ale ukázalo, na jak velkém omylu jsem byl.

            Za mou chybu mi volnou rukou, v níž nedržel pásek, vrazil facku a já hlavu okamžitě sklonil, ovšem kajícný pohled jsem k tomu nepřidal. Ten jsem měl výhradně pro svého Pána. Nedočkal jsem se však za to žádného omilostnění, chytil mě za vlasy a prudce mi trhl hlavou zpět, abych se na něj musel podívat. Teprve teď jsem si ho pořádně prohlédl, poprvé od chvíle, co jsem ho spatřil. Byl docela hezký, ne že ne. Vypadal, že je přibližně ve věku mého Pána, možná dokonce o něco málo mladší. Vlasy, které měl sepnuté do ohonu, tak úplně odkrývaly jeho ostře řezanou tvář, měl výrazné lícní kosti a nadočnicové oblouky s nepříliš hustým světlým obočím, zpod nichž se na mě upíraly ledové šedomodré oči, působící dojmem, že navzdory své evidentní mladosti má tenhle domnělý Rus dost zkušeností. Nos měl mírně zahnutý, rty úzké a pěstoval si krátkou světlou bradku. V levém uchu měl tunel, což byla jediná jeho ozdoba na těle, kromě náhrdelníku, skládajícího se z tenké kožené šňůrky a žraločího zubu.

            Netušil jsem, co a kdy ho přimělo sundat košili, ale raději jsem to snad ani nechtěl vědět. Každopádně jsem teď sjel očima přes svalnatý krk k jeho hrudníku, vypracovanému tělu, jaké mívají sportovci, kteří potřebují být silní. Pod kůží na hrudníku se mu rýsovaly výrazné prsní svaly a pod nimi cihličky. Jak jsem se tak zahleděl na jeho hruď, nedošlo mi, že chtěl, abych se mu díval do očí. Aby mi to připomněl, lehce mi zvedl bradu páskem. Vrátil jsem pohled do jeho očí, naprosto bezvýrazných. Dal jsem si záležet, aby ze mě cítil jistou podřízenost, ale rozhodně ne věrnost a oddanost. Ty patřily někomu jinému.

            „Svlíknout,“ zazněl další příkaz, strohý a s přimhouřením očí. Chvilinku jsem zaváhal, což si vysloužilo další ránu páskem, tentokrát přes hrudník zepředu. Sykl jsem bolestí a začal se tedy zbavovat toho oblečení, které mi ještě zbylo. A že toho nebylo moc. On mě zatím sledoval, jízlivý úšklebek na jeho tváři stále zůstával. Nenáviděl jsem ho za to a věděl jsem, že on to ví. Schválně ale ani neuhnul pohledem, chtěl mě deptat dál. Začínal jsem chápat, že tohle bude těžké.

            Bylo. Hned potom, co jsem nechal na zemi poslední kousek oblečení, mě za obojek surově vytáhl na nohy, čímž mě přidusil, ale ani si toho nevšímal, místo toho mě mrštil na postel. Dopadl jsem na ni a narazil si lýtko o dřevěný okraj. Bolest byla tak nečekaná, že mi vehnala do očí slzy, ale on si jich nevšímal. Pravděpodobně je ani neviděl. Choval se ke mně hrubě, co jsem mohl soudit, tak mnohem hruběji, než se kdy zachoval můj Pán. Ten aspoň dbal na moje zdraví a nedělal nic, co by mi ublížilo víc, než chtěl.

            Neviděl jsem ho, když si lehl na mě, cítil jsem však, že jeho kalhoty jsou rozepnuté a stažené níž, stejně jako to, co měl pod nimi. Když do mě tvrdě vniknul, aniž by se obtěžoval si mě nějak připravit předtím, rafnul mě do ramene. Zaskučel jsem bolestí, už jsem nepotlačoval slzy. Rukama jsem se pokusil bránit, ale chytil mi je do železného sevření svých silných paží tak, že jsem s nimi nemohl ani hnout. Nezbývalo než se podřídit a pokusit se zachovat si zbyteček důstojnosti – který už jsem spíš neměl než měl – tím, že se budu snažit snášet to aspoň tiše, když už nic jiného. Slzy jsem ani nezadržoval, nemělo to cenu.

            Byl hodně tvrdý a nebral na mě žádné ohledy. To ale zřejmě nebylo všechno, čím mě ještě hodlal ponížit. „Drž, ty děvko,“ zasyčel mi do ucha, když jsem se pokusil o nemožné. Dostalo se mi ještě několika dalších nadávek a urážek, což už jsem psychicky nevydržel. Pán mě nikdy neurážel, zvlášť při sexu ne. To si mě naopak ještě chválil.

            Celou dobu se ozýval můj základní instinkt: prosit ho a tím ho snad přimět, aby přestal. Ale to bych si raději ukousl jazyk, než abych ho o něco prosil. Necekl jsem ani slovo a snažil se nemyslet na to, že je to ta nejhorší chvíle v mém životě. Ani se mi to nelíbilo, jak byl tvrdý a neměl slitování. Nedokázalo mě to ani vzrušit, a nakonec, koho taky ano? Nebyl to můj Pán, nedělal jsem to rád a už vůbec to nebyl on, kdo ze mě dokázal dostat chtíč. Už jsem se ani nesnažil přemáhat pocity znechucení. Přetrpěl jsem pod ním těch bezmála čtyřicet minut jako zvíře, které nemá na vybranou.

            Když se konečně odtáhl, bolelo mě úplně všechno. Krk, do kterého mi vytrvale hryzal ostrými zuby, musel být samá modřina, stejně tak ramena. Taky ruce jsem měl otlačené od jeho svěráků a to už ani nemluvím o tom, co dostalo zabrat nejvíc. Takhle zřízený jsem se ani nedokázal pohnout. Jemu to bylo ale evidentně jedno. „Vstaň z mojí postele,“ zavrčel a označil mě další nevybíravou nadávkou. Potlačovat slzy už jsem se dávno nesnažil, vsakovaly se do jeho polštáře a po tomhle se do něj vsákly nové. Neměl jsem sílu sebou hnout, natožpak vstát.

            „Něco jsem ti říkal,“ zvýšil hlas a natáhl se pro mě. Za vlasy mě násilně vytáhl z postele a shodil na zem, na kolena. Natáhl jsem ruce před sebe a zapřel se o ně, snažil jsem se tak vydržet a nespadnout. Chvíli mě sledoval ze sedu na posteli, zatímco si zapínal kalhoty, v nichž už zase měl svůj pásek. Ten teď zapnul a mně se ulevilo, tímhle už mě bít nehodlá. Nebo aspoň ne teď.

            Jeho další slova mě překvapila. „Jsi na řadě,“ pousmál se jízlivě. Chytnul mě za obojek, měl to k němu blízko, a vytáhl mě za něj do vzpřímené polohy, přičemž vstal. Nepodíval jsem se na něj. Snažil jsem se vydržet všechnu tu bolest, která byla snad horší, než když mě můj Pán trestal, a zastavit slzy, což šlo těžko. Znovu mě chytil za vlasy a zvrátil mi hlavu dozadu, abych na něj musel zírat. „No tak, chci to vidět,“ pobízel mě. Tentokrát se usmíval skoro šibalsky, já ale věděl, že mě chce jen ještě víc ponížit.

            Když jsem se k ničemu neměl, udělal to sám. Ač přitom ukázal směsici výrazů, z nichž žádný nevypovídal o tom, že by se mu to nepříčilo, sáhl mi rukou do slabin a já, ačkoli jsem to nechtěl, pocítil slast. Teď byl skoro něžný, dokud nevyužil sílu ve své ruce a nestiskl. Ten tlak mě ale vzrušoval. Se slzami v očích, zneužitý, zbídačený a ponížený, jsem byl teď vzrušován tím, kdo mi způsobil všechno předchozí. Osud má vážně nějaký zvrácený smysl pro humor.

            Netrvalo to dlouho, než jsem došel k vrcholu, a to už jsem si to dělal sám. Ve chvíli, kdy byl přesvědčený, že jsem dost nadržený na to, abych to sám dokončil, mě totiž pustil a já to nevydržel, musel jsem prostě pokračovat v jeho začaté práci. Posměšně na mě shlížel a dál mě urážel, ale mně to bylo jedno. Uspokojoval jsem se sám, nepotřeboval jsem ho. Nepotřeboval jsem vědět, že jsem prodejná kurva, co se nechá lacino zneužít. Polovinu jeho urážek jsem vlastně ani neslyšel. Stačily mi mé vlastní pocity, i když slast teď potlačila i bolest, která nade mnou vládla předtím. Jakmile jsem se ale udělal do svých dlaní, bolest se vrátila v plném rozsahu, stejně jako se zase vzpamatovalo mé vnímání, takže jsem jeho další posměšky vnímal docela jasně. Proč mi tohle udělal?

            Ruce, plné vlastního spermatu, jsem nechal před sebou. Bílá hmota mi odkapávala z prstů na parketovou podlahu, na což on zahlížel s jistým pobavením, jako by šlo o soukromý vtip. Nenáviděl jsem ho za to. Nechal jsem mu skapat onu hmotu na parkety, dokud na mých rukou zbytky nezaschly. Pak mi kupodivu dovolil se obléct.

            Sáhl jsem po svém oblečení a natáhl ho na sebe, pořád ještě rozbolavělý z toho, jak se mnou zacházel. Slzy mi už dávno uschly na tváři, další už netekly. Možná právě proto blonďák pocítil potřebu mě ponižovat dál. Obešel mě, aby mi stál za zády, surově mě stlačil zpátky do kolen, z nichž jsem se zvedl, abych se mohl obléct, a věnoval mi ještě jednu surovou ránu páskem, který vytáhl nevím kdy. Rána znovu spustila moje slzy, a aby toho nebylo málo, rozbolela mě z ní ještě záda.

            „Ukliď tu spoušť, cos mi tu nadělal,“ zasyčel mi do ucha a přetáhl mě ještě jednou. Zafňukal jsem, vytáhl z kapsy kalhot kapesník a utřel to do něj, nic jiného jsem po ruce neměl a evidentně taky nemohl mít. Když jsem ho vrazil zpátky do kapsy – nebylo, kam ho zahodit –, surově chňapnul po mých vlasech a vytáhl mě za ně z kleku. „A teď padej,“ zavrčel na mě, ač jeho výraz zcela neodpovídal tónu, kterým mluvil. Byl tak nějak zvráceně potěšený.

Trochu jsem zamrkal, nebyl jsem si jistý, zda jsem slyšel správně. „Slyšels? Vypadni,“ potvrdil to zopakováním, ještě se vyžíval v mých slzách.

Nepotřeboval jsem pobízet víckrát. Ačkoli jsem toho přes slzy moc neviděl, poslepu jsem našel dveře ložnice a následně i vchodové dveře bytu. Všechno na mně protestovalo, od lýtka, které jsem si narazil o postel, nahoru. Přesto jsem nějak dokázal seběhnout schody dolů.

Pod nimi na mě čekal můj Pán. Vrhnul jsem se mu do náruče a on mě pevně objal.