Výlet do společnosti II.

Šel jsem vedle svého Pána, přesněji půl kroku před ním, už dobrou čtvrthodinu, zatímco měl ruku na mém zátylku. Připomínal mi tak, čí jsem, což nemusel, protože mi to jasně dával najevo obojek, který v tom večerním chladnu studil. Nikdy bych si nemyslel, že tak rád chodí pěšky, i když to mohlo být jen proto, že za mě nechtěl utrácet ve prospěch dopravního podniku. Navíc takové pohodlí jsem si po své drzosti ani nezasloužil.

            Po dalších několika minutách útrpné chůze, z níž už mě bolely nohy, protože mě ještě nikdy nenutil takhle dlouho chodit, se zastavil u dveří jakéhosi baráku. Byl podobný tomu Pánovu, jen byl nižší a širší, táhl se podél celé ulice. Zastavil jsem se s ním a pohled jsem stočil k němu, nechtěl jsem, aby se mu něco nelíbilo, teď ne. Stále jsem přerývaně dýchal a teď už se i potil. Netušil jsem ale, zda to bylo kvůli námaze, kterou jsem nemusel vynaložit už tak strašně dlouho, nebo kvůli svému rostoucímu strachu.

            Pán zazvonil a do dvou vteřin mu někdo zevnitř otevřel bzučákem. Chmátl po mně a surově mě strčil do tmavé chodby jako prvního, až za mnou vstoupil sám a držel se mi těsně v patách.

            Můj strach by se v tu chvíli dal nahmatat. Cítil jsem, jak mi krev v žilách skoro vře. Třásl jsem se a nebyl bych schopný chůze, kdyby mi k tomu nepomáhal, ač to nedělal zrovna tím nejjemnějším způsobem; na to jsem už byl ale zvyklý. Vedl mě tmavou chodbou, aniž by se obtěžoval rozsvítit světlo. Došli jsme chodbou ke schodišti a on mě postrčil k tomu, které vedlo dolů. Hrklo ve mně; možná mě hodlá nechat ve sklepě baráku, který ani neznám, ta představa mě děsila. Nevěděl jsem, co zamýšlí, a tím to bylo horší. Roztřesenou rukou jsem zašmátral po zábradlí.

            „Dolů,“ syknul mi tiše do ucha. Ani by nemusel, podle jeho předchozího gesta mi to došlo. Ovšem on chtěl zdůraznit svou moc nade mnou a taky mě asi trochu popohnat. Nechtělo se mi do toho, ale musel jsem.

            Na schody jsem ani pořádně neviděl. Neodhadl jsem předem jejich výšku, takže bych sletěl, kdyby mě zezadu nezachytil. Sestoupal jsem dolů, jedno patro pod přízemí, kde také schodiště končilo. Aspoň, že už nevedlo dál; představa, že jdu po neznámých schodech neznámého baráku neznámo kam mě děsila.

            „Čekej,“ přikázal tiše a vytratil se ve tmě dřív, než jsem stihl zareagovat. Vyděšeně jsem se rozhlédl v naději, že ho ještě uvidím, ale jako by se ztratil.

            Byl jsem tak nervózní, že jsem chlad ve sklepní chodbě příliš nevnímal. Klepal jsem se spíš hrůzou z toho, že mě tu nechal a já nevěděl, za jak dlouho se vrátí, a jestli se vůbec vrátí – což byla v tuhle chvíli mnohem zásadnější otázka.

            Čekání ve tmě mě ničilo. Snažil jsem se co nejvíce zklidnit. Nenechá mě tu, přesvědčoval jsem se; je to jen krutý žertík, způsob, jak si se mnou pohrávat. Baví ho to, a proto to dělá. Byl jsem zvyklý na to, že si se mnou takhle pohrává, a už jsem zažil ledacos. Tak proč bych nevydržel tu chvíli ve tmě, třebaže na neznámém místě?

            Odněkud zleva jsem uslyšel kroky. Couvl jsem o krok dozadu ze strach, že do mě ten někdo vrazí, ale nevrazil. Dobře věděl, že tam jsem. Zastavil se těsně přede mnou a já v něm rozpoznal svého Pána.

            Hned jsem byl o poznání klidnější, čehož si také musel všimnout. Chvilku mě pozoroval; neodvážil jsem se ani ceknout, ze strachu, že by mě zase opustil. To ale viditelně nehodlal, protože přiblížil ruku k mému obojku a pak, jako by si to rozmyslel, mě místo přiškrcení lehce pohladil bříšky prstů po straně krku. Až jsem se zachvěl, jak příjemný pocit to ve mně vyvolalo. Hned poté však přemístil ruku na kov, který mi krk zdobil. Nepřiškrtil mě ani teď, dal mi však gestem jasně najevo, že chce, abych šel s ním. To mě zase o něco málo zklidnilo; samota byla pro mě to nejhorší, což on dobře věděl, a teď se rozhodl být se mnou, za což jsem mu byl vděčný.

            Lehkým tlakem mě přiměl držet se před ním, kráčel těsně za mnou tmavou chodbou až na samotný její konec, kde se nacházely odhlučněné dveře. Vzal za kliku a otevřel je; trochu jsem se podivil, že nejsou zamčené, ale to mě nakonec ani nemuselo zajímat. Hlavní bylo, že On je tady se mnou.

            Za dveřmi se nacházela malá místnost, podle věšáku a na něm pověšených svršků evidentně předsíň. Pán si sundal kabát a dal mi neznatelný pokyn rukou, abych ho napodobil. Stáhl jsem ze sebe bundu a tím odhalil komukoli, kdo by mě teď viděl, kovový obojek na krku. Na tom mi ale zas tolik nesešlo.

            Dalšími dveřmi prošel nejdřív on, táhl mě přitom za sebou – za obojek, jak jinak. Kov mě chladil na kůži, což bylo mírně nepříjemné, ale i kdyby mi to vadilo, stejně bych s tím nemohl nic dělat. Nesnažil jsem se zahlédnout, co mě čeká, poddal jsem se svému osudu s důvěrou, že Pán nedopustí, aby se mi něco stalo. Pak mě ale nešetrně přitáhl před sebe, takže jsem viděl celou spoře osvětlenou místnost. Byla vcelku malá, čtvercového půdorysu, podlahu zakrýval koberec, jehož barva se ve světle těch několika málo lamp na stěnách zdála být zelená. Stěny byly tmavé a uprostřed místnosti stál velký kulatý stůl z tmavého dřeva, na němž pět přísedících mužů s cigaretami nebo doutníčky v rukou hrálo poker. V místnosti nebyla okna ani žádné další dveře. To všechno jsem pochytil letmým pohledem, než mě Pán lehce škrábl nehtem ruky, svírající můj obojek, do kůže na krku; rozhodné gesto, kterým dal jasně najevo, že mám dělat, co se sluší a patří.

            „Dobrý večer,“ pozdravil jsem tedy uctivě a sklopil hlavu, abych dal co nejvíce najevo svou pokoru. Zdálo se, že Pán s tím je takto spokojen, protože nepřišlo žádné další neverbální varování, žádné přiškrcení ani škrábnutí.

            Periferně jsem však vnímal, že těm, které jsem zdravil, byl můj pozdrav téměř lhostejný. Sice pokývli v odpověď, nebo aspoň většina z nich, ale to bylo všechno. Jinak o mě ztratili zájem a vůbec si mě nevšímali, věnovali mi pouze ten jediný kratičký pohled a pak už nic.

            Pán mi zvedl hlavu, abych se mu musel podívat do očí; v těch mých mohl rozpoznat zmatek a strach. Stále jsem nevěděl, do čeho mě to zavlekl, tahle místnost i s těmi chlápky pro mě byla velká neznámá. Důvěřoval jsem mu však, a proto jsem se bez odporu nechal zavést do jednoho z koutů, kde mě beze slova stlačil do kleku. Sám se pak usadil na jednu z volných židlí, kterých kolem stolu taky pár bylo, a pozoroval hráče pokeru, zatímco já pozoroval jeho.

            Uběhla nějaká chvíle, mohlo to být několik minut. Nikdo mi stále nevěnoval pozornost. Od chvíle, kdy mi někteří z chlápků oplatili pozdrav, už ke mně nešel ani pohled, dokonce ani náznak, že by o mě někdo měl zájem. Jako bych tam vůbec nebyl; na to jsem byl ale také zvyklý. Mnohdy mě můj Pán nechával klečet, aniž by mi věnoval pozornost. Vzpomněl jsem si, jak jsem před několika desítkami minut klečel před pohovkou, na které On seděl, a zamyslel se, jestli to měla být zkouška trpělivosti nebo snad nácvik? Těžko říct. Chvíli jsem o tom uvažoval, nakonec jsem ale usoudil, že je zbytečné zabývat se tím, protože se to stejně nedozvím, když mi to Pán neřekne.

            Chlapi zatím hráli nerušeně poker a bavili se spolu plynulou a rychlou ruštinou. Nerozuměl jsem jim ani slovo; byla to taková hatmatilka, že jsem neměl šanci rozpoznat, o čem se baví, i když jsem se kdysi dávno několik let rusky učil.

            Pán po mně občas střelil znepokojeným pohledem, ale vždycky se uklidnil. Nejspíš mu šlo jen o ujištění, že stále dělám, co mám, tedy nic. Kolena už se z dlouhého namáhání začínala ozývat, ale já byl odhodlaný vydržet. Před takovou společností jsem nemohl odporovat, odmlouvat ani dávat nějak jinak najevo svůj nesouhlas nebo slabost, vypadalo by to totiž, že On je ten, kdo nese vinu za mou nevychovanost. A tak jsem klečel, čekal, aniž bych věděl na co, a přihlížel jako poslušný pejsek, kterého si ze mě vychoval.

… to be continued