Uběhla dlouhá chvíle. Nevěděl
jsem, jak dlouhá, ale připadalo mi to jako věčnost. Nejspíš to ale byla jen
hodina nebo dvě; během té doby jsem z něj nespustil oči ani na jedinou
vteřinu a pozorně sledoval, jak mi Pán věnuje čím dál méně pohledů, zapojuje se
do rozhovoru v plynulé ruštině a dokonce jak chvíli hraje poker
s nimi. Jeho znalost ruštiny byla obdivuhodná. Nevěděl jsem, že umí rusky;
bylo toho ale nejspíš daleko víc, co jsem o něm nevěděl. Uvažoval jsem, co
dalšího překvapivého o něm ještě kdy zjistím. Přirozeně mi takové věci neříkal
a nedával ani jinak najevo, proč taky? Jsem jen jeho pejsek, který ho musí
poslouchat.
Uvědomoval
jsem si, jak čas pomalu plyne. Vteřina za vteřinou, a pořád jsem se nedočkal
žádné pozornosti, žádného pohledu, gesta, ničeho. Kolena jsem měl tak otlačená,
že už jsem je téměř ani necítil. Jejich nekonečná monotónní hra trvala až
přespříliš dlouho a nezdálo se, že by se to někdy mělo změnit; přesto jsem si
hned všiml jisté změny, když nastala. Pán právě dokuřoval svou pátou cigaretu,
když jeden z hráčů, dlouhovlasý špinavý blonďák s vlasy staženými gumičkou,
směřoval rychlý pohled, vlastně jen těknutí okem, ke mně a pak promluvil
k mému Pánovi rychlou ruštinou. Pán po mně střelil pohledem a dal se
s ním do hovoru. Jejich debata ostatní čtyři hráče ani v nejmenším
nezajímala. Tušil jsem, že mluví o mně, ale nevěděl jsem, co o mně říkají;
možná to ale bylo pro mne spíše dobře, protože kdybych z Pánových slov
vyrozuměl něco, co by mě ponížilo, velice pravděpodobně by se ten zbytek
sebevědomí, který jsem v sobě ještě měl, ztratil kamsi do neznáma. A já
nechtěl být ponížený ještě víc, než jsem byl teď.
Když
Pán domluvil, střelil po mně dalším ostrým pohledem a rukou, v níž nedržel
cigaretu, na mě zakýval dvěma prsty – jasný tichý příkaz, abych se přesunul
k němu. Udělal jsem, co po mně chtěl, ač s obtížemi; nakonec jsem se
po ztuhlých kolenou přece jen dokázal přesunout těsně před něj, zdánlivě si
nevšímaje pohledu muže, s kterým se bavil. Ten mě pozoroval
s neskrývaným zájmem. Byl jsem z něj nervózní, snažil jsem se to ale
nedat najevo. Aspoň jsem se dokázal neklepat. Pán zatahal za moji košili.
„Sundej to,“ přikázal, zatímco sledoval můj výraz. Strach v mé tváři musel
být patrný a on ho znal dobře na to, aby ho poznal. Přesto se neměl k tomu,
že by mě nějak uklidňoval. „Hned,“ syknul důrazně, když se moje prsty váhavě
zastavily na horním knoflíku.
Po
tomhle vynucení poslušnosti jsem už raději neváhal. Předtím jsem doufal, že to
nemyslí tak úplně vážně, abych se svlékal před cizími chlapy. Ještě nikdy to po
mně totiž nechtěl; vypadalo to ale, že teď chce právě to, takže jsem neměl na
vybranou, pokud jsem nechtěl, aby mě potrestal. Rychle jsem tedy rozepnul
knoflíky košile a nechal ji hladce sklouznout na zem.
Jestliže
jsem předtím nezajímal nikoho, tak teď jsem rozhodně zajímal všechny
v místnosti. Čtyři ostatní chlápci přestali na chvíli hrát a se zájmem se
pokochali pohledem na má záda. Jeden z nich hvízdl a cosi hlasitě řekl
mému Pánovi, který mu poněkud ostře rusky odpověděl. Chlápek zmlkl a pak se na
mě chvíli jen upřeně díval.
Ani jsem
necekl. Bylo mi jasné, co je na mně zaujalo; záda jsem měl pokrytá modřinami a
šrámy, pozůstatky po nedávných trestech. Jeden šrám se mi táhl napříč přes celá
záda od jednoho ramene až pod ledvinu, vzpomínka na Pánovo hraní s bičem.
Spousta podlitin vypadala stále čerstvě, stejně tak i některé šrámy.
Nejvýraznější ale byla řada tenkých vybledlých čar, táhnoucích se po mých
zádech od krku rovně dolů až na bedra. To byly už téměř zahojené zbytky po
trnech růží, na které jsem měl vcelku ošklivé vzpomínky. Už jsem žádné
z těch šrámů ani příliš nevnímal, navíc jsem byl na ně už zvyklý, zdálo se
ale, že pohled na ně chlápky trochu vyvedl z míry. Blonďák si je ale –
jako jediný z nich – prohlížel naprosto bez známek jakéhokoli překvapení
či ohromení. Silou vůle jsem držel svůj pohled stále na svém Pánovi a snažil se
neuhnout ani náznakem, ani těknutím stranou. Všechno kromě něj jsem vnímal
pouze periferně.
Blonďák cosi
tiše řekl mému Pánovi, přičemž si dal zjevně záležet, aby ho jeho společníci
téměř neslyšeli. Po chvíli jsem pro ně přestal být zajímavý a vrátili se zpátky
ke svému pokeru. Zůstal jsem před těmi dvěma v kleku a zíral do tváře
svého Pána. Uslyšel jsem, jak se ho blonďák na něco ptal. Pán jen přikývl a
nasadil bezstarostný výraz, zatímco blonďák vstal a udělal krok blíž ke mně. Se
zaujetím si dál prohlížel moje záda, já na něj však nereagoval. Hleděl jsem do
očí svému Pánovi a vyjadřoval tím pohledem tichou prosbu. Zároveň s tím
jsem doufal, že jí porozumí a vyslechne ji. Dle jeho pohledu, který pomalu
přesouval z blonďáka na mě a naopak, jsem si ale nebyl vůbec jistý.
Blonďák se
dalším krokem dostal až k mým zádům a dřepl si za mě. Teď už jsem ho
neviděl, jen cítil. A cítil jsem také jeho ruku, když se evidentně beztrestně
dotkla úplně jemně mých zad. Trhnul jsem sebou a zároveň s tím vyslal
k Pánovi tázavý pohled. Co to má znamenat? Stal jsem se teď snad prodejnou
děvkou, na kterou si může kdokoli kdykoli sáhnout, aniž by byl Pán proti? Teď
už jsem byl doopravdy vyplašený. Měl jsem být Jeho, jen Jeho a nikoho jiného.
Doteď na mě směl sahat jen on a nikomu jinému to nedovolil. Změnil snad teď
názor? Nevěděl jsem, ale doufal, že to je pouze přechodný stav. Že se co
nevidět vzpamatuje a na onoho blonďáka vyletí. Ale on nic. Poklidně dál seděl a
dával mi varovným pohledem najevo, co přijde, když se byť jen pohnu. Ze strachu
jsem se ani hýbat nemohl, připadalo mi, jako bych byl zamrazený.
Tohle bylo
úplně špatně. Jenže jsem s tím nic nemohl dělat. Blonďák mi přejížděl rukou
po šrámech, pečlivě je zkoumal svými doteky. Občas jsem sebou nechtěně trhnul,
protože něco zabolelo; ne všechny rány byly zcela zahojené. Cosi si přitom pro
sebe tiše mumlal, ale já mu nerozuměl a Pán na to nereagoval.
Pak mi přejel
rukou přes obojek. Prudce jsem natáhl vzduch do plic a věnoval Pánovi
ostražitý, bojácný pohled; teď už vylítne určitě. Nikdo kromě něj nesměl
sáhnout na obojek, ani já ne. Někdy jsem to udělal, když se nedíval, ale když
mě přistihl, bylo hned zle. Tím spíš jsem si tedy myslel, že nikomu jinému to
už vůbec nedovolí. Ale on nereagoval ani na to. Ani rozzuřený pohled, který
tolikrát hodil na mě, když jsem si dovolil sáhnout si na krk, ani slůvko proti,
prostě nic. Zachvátila mě nefalšovaná panika.
„Pane,“
vyklouzlo mi tiše, prosebně ze rtů, ani jsem nevěděl jak.
„Ticho,“
důrazně na mě téměř zavrčel a zkontroloval pohledem blonďáka. Ten na to ale
nijak nereagoval, ještě chvíli zkoumal prsty obojek a pak toho nechal. Stáhl
ruku zpátky a narovnal se. Cosi si zamumlal, a i když jsem z toho
nevyrozuměl, komu to bylo určeno, podtón výsměchu byl v tom hlase jasný.
Chtělo se mi rozbrečet, vybít ze sebe ten náhlý pocit zrady, který to ve mně
vyvolalo, a to nejlépe na rameni toho, kdo to způsobil – mého Pána.
Najednou
blonďák na Pána cosi vyštěkl, až mě vylekala ta náhlá změna tónu. Jeho ale
nejspíše ne, protože důrazně přikývl a potvrdil to i slovně: „Samozřejmě.“
Znělo to, jako by se proti něčemu ohrazoval, a tentokrát nepromluvil rusky;
bylo mi záhadou, proč. Odpověď jsem ale nenašel ani v jeho výrazu, ani
v tónu, jakým to řekl. Blonďáka to viditelně uspokojilo; po tváři se mu
rozlil spokojený úsměv, ale mně se nelíbil. V tom úsměvu, jakkoli byl
spokojený, se neskrývalo nic dobrého.
„Vstaň,“
přikázal mi Pán úsečně. Ihned jsem ho poslechl, ale otlačená kolena mě zradila,
podlomila se a já skončil znovu v kleku. Rychle jsem se pokusil zvednout
podruhé, tentokrát se mi to už naštěstí podařilo. Netoužil jsem zrovna po tom,
být uškrcen obojkem v zájmu uposlechnutí příkazu. Stál jsem teď čelem
k oběma a věnoval svému Pánovi stejně vyděšený pohled jako předtím.
„Teď půjdeš
s tímhle pánem,“ oznámil mi s ledovým klidem a mně ztuhla krev
v žilách. „Budeš ho poslouchat na slovo, jako bych to byl já. Rozumíš?“
Tón byl tak chladný a necitelný, že jsem si raději rozmyslel svou otázku, jak
ho můžu poslouchat, když mluví rusky. Ale ani kdybych mohl něco dodat, stejně
bych nebyl schopný mluvit. To, co po mně chtěl, se mi zdálo naprosto nesmyslné.
Všiml si mého
zaváhání a vstal, stanul tak přímo přede mnou a zadíval se mi do očí zblízka.
Cítil jsem, jak se třesu, v jeho očích se zablýskla jiskra hněvu. „Neumíš
poslouchat?!“ zasyčel na mě tiše, rozzuřeně. Instinktivně jsem couvl. To ho
podráždilo ještě víc. Vrazil mi facku. Nečekal jsem ji; byla surová, takže mi
otočila hlavu na stranu. V tu chvíli se mi málem vydraly z očí slzy,
ale naštěstí jsem je včas zarazil. Proč je ke mně takový? Proč se najednou
chová tak hnusně? Byl v klidu, a teď… skoro jsem ho nepoznával. Ano, byl
surový často, ale nedělal to ve chvílích, kdy jsem si to nezasloužil. Nebo
aspoň ve chvílích, kdy jsem ho poslouchal. A teď mi přišlo, že mě nemá za co
trestat. Každopádně jsem se ovládl, nechtěl jsem mu ukázat slzy. Nastalá
situace přitáhla pozornost chlápků u stolu, ale teď už mi to bylo jedno. Bylo
mi jedno, že budu vypadat jako zotročené zvíře, bylo mi jedno všechno kolem.
Hlavně jsem chtěl pryč… pryč od Něj. Od svého milovaného Pána.
To jsem ale
nemohl, protože mě zatáhl za vlasy. Ani teď nebyl jemnější. „Rozumíš?“
zopakoval, tentokrát klidněji, ale pořád v tom bylo znát to, co předtím.
Nejradši bych se v tu chvíli skrčil v koutě, stočil se do klubíčka a
tiše se tam vybulel.
„A-no, Pane,“
hlesl jsem naučeně, nechtěl jsem, aby v tomhle týrání, fyzickém i
psychickém dohromady, pokračoval, a proto jsem to řekl tak, aby nemohl nic
namítat. Ještě chvíli na mě zíral a pak mě pustil. Strohým hlasem něco řekl
tomu Rusovi a s varovným pohledem směrem ke mně se znovu usadil.
Můj nový Pán,
nebo přechodný Pán, nebo za co jsem ho měl vlastně považovat, kývl a sáhl po
mém obojku. Raději jsem šel dobrovolně, na svého Pána jsem se už ani nepodíval.
Ušel jsem těch několik kroků ke dveřím, aniž by mě blonďák musel přiškrtit,
ačkoli nechával stále ruku položenou na mém obojku. Proč mi to Pán udělal?
Copak nevěděl, co mi to udělá? Nevěděl, jak se budu cítit, když mě přede všemi
poníží a ještě mě svěří do rukou úplně cizího člověka? Ne, musel to vědět.
Určitě to věděl. Ale proč, Pane, proč jste to takhle chtěl?
Zatímco mě
blonďák vyvedl z místnosti, vytryskly mi slzy. Šel jsem před ním
s hlavou vztyčenou, aby je nepoznal. V okamžiku, kdy jsme opustili i
předsíň a vyšli do chodby, mi stekly po tváři.
... to be continued
Žádné komentáře:
Okomentovat