Příběh

/Příběh vyprávějící o příběhu./

Slyším ho, jak mluví s nadřízenými. Otevřenými dveřmi se dívám do kanceláře, nebo spíš na ten úsek kanceláře, který ze svého úhlu vidím – což jsou možná tak okna. Stojím ve druhé místnosti, jediné, která s kanceláří sousedí, a poslušně na něj čekám. Poslušně? Ne, nemusela bych. Nikdo mi to nepřikázal. Cítím se však značně provinile a trochu – dobře, možná trochu víc – submisivně.

            Rukama cuknu směrem ke kapsám džínů, hned se ale ovládnu. Nestrkej ty ruce do kapes, napomenu se. Ne před ním. Působí to, jako by mi vlastně ani nezáleželo na tom, co jsem provedla. Je načase přijmout tiše následky; tiše a s hlavou skloněnou. Mírně ji také skláním, je to tak přirozené, i když pohled mám upřený před sebe.

            Ještě několikrát se musím ovládnout, ještě několikrát mi ruce sklouznou ke kapsám. A pak mi vejde do zorného pole. Věnuje mi jediný neutrální pohled, taktéž já jemu, a postaví se zády ke dveřím, tedy i ke mně. Stále diskutují. Podle zvuků hlasů slyším, že jsou čtyři.

            Dovolím si postoupit ke dveřím – a tedy i k němu – o krok blíž. Už před nějakou chvílí jsem sklouzla do submisivního smýšlení, podle čehož vypadá i můj pohyb – ten krůček je pomalý a trochu jakoby nesmělý. Vím, že před nimi, těmi ostatními, bych takhle nikdy nepůsobila, ani kdyby mě neviděli, tak jako mě nevidí teď. Je to jen jím. To on je ten, ke kterému nyní přistupuji s jistou podřízeností.

            Užuž vztahuji ruku k němu, abych se mohla jen letmo dotknout jeho zad. To mi ale není dopřáno, protože v tu chvíli se na mě otočí. „Počkej chvilku,“ řekne, natáhne se po klice a dveře zavře, čímž mě od sebe dokonale odřízne. Jen jediný pohled, stejně neutrální jako prve, mi věnuje těsně předtím. Stačím jen kývnout. Nedá mi prostor ani na odpověď.

            Jakmile to však udělá, je to, jako by prolomil led. Jako by se něco ve mně přepnulo do režimu „normální“ a ze mě najednou spadne všechna ta submisivní nálada. To pouhé zavření dveří je rozhodné oddělení dvou rozdílných osobností, které se ve mně skrývají. Najednou dokážu přejít ke stolu, opřít se o něj a zkřížit nohy. Dokonce tentokrát nemám problém s tím, že mi ruce samy vklouznou do kapes. Nechávám je tam. Už neskláním hlavu; zadívám se nahoru, pohled upřu do zářivek na stropě a začínám přemýšlet o tom, jak paradoxní to všechno je.

            Může za mou submisivní náladu snad to, že jsem před chvílí vedle v prostoru pro zákazníky na pohovce četla D/s příběhy? Připadá mi to jako reálná možnost. Zvlášť, když jsem tím strávila přes dvě hodiny. Jeden z příběhů byl o dívce, která četla D/s povídku. Dovedla jsem si živě představit, jak je do čtení zabraná, a také uspokojení, které jí čtení přinášelo. Následně si to vyzkoušela i na vlastní kůži. Pasáž vyprávějící příběh, který četla hrdinka příběhu, který jsem četla zase já, se mnou ani nehnula, jakmile však hrdinka zkusila spanking na vlastní kůži… Příběh byl podaný dobře a já chvílemi ani nevnímala, co se děje kolem mě. Existoval jen text na mrňavém displeji mého mobilu a gauč, do kterého jsem se vmáčkla tak, jako bych s ním snad chtěla splynout. Tak moc jsem prožívala příběh společně s jeho hrdinkou.

            Párkrát prošel kolem mě on. Vynořil se z kanceláře, zamířil do skladu, a po chvíli se zase vrátil. Jen jedinkrát za tu dobu, co kolem mě procházel, jsem byla natolik unešená tím, co jsem četla, že jsem k němu ani nevzhlédla; jinak jsem mu však vždy věnovala prostý pohled do tváře, i když on mně třeba ne. A když kolem mě prošel naposledy, věnoval mi úsměv a přisedl si. Úsměv jsem opětovala, mobil odložila a objala ho; pořád jsem se před ním cítila jako před někým, u koho si musím něco vyžehlit. Ono taky bylo co; ke svému chování jsem měla pádný důvod. Přitiskla jsem se k němu, nechala se hladit po zádech a byla ráda, že se na mě nezlobí… že mě nepotrestá. Ano, moje myšlenky zašly až tak daleko. Jako bych já byla tou subinkou z příběhu, co dominanta tolik naštvala…

            V jejím a svém chování jsem našla cosi podobného. Arogance, nepřístupnost, chování se jako fracek. Přesně to provázelo její i moje ráno. Trochu jsem se s ní ztotožňovala, asi i proto jsem ten příběh také tak prožívala. Jenže mezi námi byl jeden zásadní rozdíl. Ona si myslela, že je v právu. Tedy, to já sice ze začátku taky, ale teď, když jsem přijela hned ze školy za ním do práce, a pak ještě četla to D/s, už byly mé pocity trochu jinde. Zatímco ona, hrdinka příběhu, sklouzla do té pokory až v momentě, kdy ji k tomu přiměl onen dominant.

            Tohle všechno mi prolétlo hlavou jen tak, v několika vteřinách, když mě hladil po zádech. Věnoval mi několik polibků, které jsem opětovala, pak vstal a šel zase pracovat. Dychtivě jsem se začetla do konce příběhu.

            Teď stojím v místnosti sousedící s kanceláří, pohledem už dávno neskenuji zářivky na stropě, ruce však mám stále vražené v kapsách a nohy překřížené. Ta poloha mi začíná být vcelku nepohodlná, pročež se odlepím od stolu a zahledím se do oken, přes která jsou stažené rolety. Po chvíli se pootevřou dveře kanceláře. To je pro mě znamení, že diskuze je u konce a mě to nejhorší teprve čeká. Zcela automaticky vytáhnu ruce z kapes.

            Dojde mi, co dělám, právě včas, dokud ještě nespadnu do toho úplně submisivního stavu, a rychle zmizím z té místnosti. Dojdu si pro kabát, který mám na věšáku za přepážkou, oddělující sklad od výdejního místa, a počkám na něj tam. Za chvilku přijde, ve tváři má utahaný úsměv. Už je úplně oblečen, připraven k odchodu; já také.

            Nabídne mi ruku, vděčně ji přijmu. Vyjdeme do chladného večera, já se držím půl kroku za ním. Skláním opět hlavu, tentokrát však spíš proto, abych skryla potěšený úsměv. Vím, že by v mé tváři neměl být. A po chvíli se také – přesně podle očekávání, jeho i mého –, změní v kajícný výraz, teď už jen zpola submisivní. Urovnávání začalo.

/Čtení D/s povídek působí na různé lidi různě. Samozřejmě záleží i na situaci a na konkrétní povídce. Někdy čtenáři sedne do nálady pouhý dominantně-submisivní vztah dvou postav, jindy zase počtení o S/M praktikách. Setkala jsem se i s rozdílnými názory na odlišné typy povídek; každý má jiný vkus, někdo se ho dokonce striktně drží. Ve svém okolí mám i lidi, kteří zarputile odmítají číst/hrát homosexuální scény, ať už jsou mezi dvěma mužskými nebo ženskými postavami. Další se instinktivně urputně brání představě dominantní ženy a pro jiné jsou naopak „tabu“ dominantní muži.

            Takhle striktně to brát je trochu škoda. Jistě, pokud čtenáři například homosexuální vztah – a to nemusí být jen D/s – připadá prostě nechutný, pak se s tím těžko dá něco dělat. Ale nebrání se takzvanému rozšiřování obzorů někteří lidé jen proto, že přejali cizí názor? Ten může být většinový nebo převzatý od jedné osoby, nebo utvářený na základě špatných zkušeností, což je většinou podvědomé a člověk si to prostě neuvědomí. Spousta lidí si pevně stanoví hranice a za ně nezajde, ani kdyby… nevím co. Postrádám však smysl těchto „hranic“. Pisatel příběhu za své hranice zajde mnohdy, jen aby ukojil mraky hladových čtenářů. Dobu mu trvá, než vymyslí něco, co by podle něj mohlo jeho „obecenstvo“ zaujmout. Vždyť je to stejně pořád dokola to samé – děj povídek je spíš žádný než nějaký, vzájemná komunikace postav se pohybuje těsně nad nulovou hranicí a ani prostředí většinou není příliš popisované, takže pokud čtenář neoplývá trochou fantazie, většinou z příběhu nic moc nemá. Teoreticky.

            Prakticky je to však úplně jinak. Čtenář nevidí prostředí, nevadí mu absence děje, nesoustředí se na chybějící rozhovory. Příběhem se chtěl pouze potěšit, uspokojit či získat inspiraci na něco, co by třeba sám později mohl zkusit.

            Ve chvíli, kdy se autor příběhu dostává za čtenářovy meze, čtenář přestává číst a většinou i – někdy zcela vědomě, jindy podvědomě – autorovy další příběhy. Nezajímá ho, co ten snaživec (zase) vymyslel, ve chvíli, kdy je v povídce jeden jediný aspekt, který se mu z nějakého – pochybného nebo pochopitelného – důvodu příčí. Podle mě by se ale člověk měl snažit spíše odbourávat tyhle bariéry, pokud nemá zrovna důvod, přes který nejede ani vlak. Copak by to někomu fyzicky ublížilo, kdyby si jednou přečetl něco, co ho třeba vůbec nebere?

            Například mě vůbec nebral homosexuální vztah. Přiznám se na rovinu i bez mučení. Nevadilo mi mít v okruhu známých homosexuály, muže i ženy, ale že bych se nějak rozplývala nad představou jejich společného soužití… to ne. A teď? Píšu (a hraju) převážně homosexuální vztahy a hry chlap s chlapem, neubráním se zvrhlému úsměvu při představě klečícího mladíka s obojkem na krku před jeho Pánem, oblečeným do džínů, ze kterých právě vytáhl kožený pásek. Posunula jsem své hranice, své meze. A mohou za to převážně příběhy jiných.

            Už jen představa té situace způsobí, že začnu myslet na odehrané hry, jak už reálné, tak textové RPG, a postupně přichází jistá úroveň vzrušení – nebudu se s tím skrývat, nemá to cenu. Jak tedy působí povídky, když pouhá představa vyvolá tak silnou reakci?

            Předpokládejme, že u jedinců stejně zvrhlých jako já je pravděpodobné, že na ně D/s povídka zapůsobí podobně jako na mě, ne-li stejně. Někoho to už nechává chladným, někdo po čtení něčeho takového musí neprodleně do postele/na záchod/kamkoli jinam se svým partnerem nebo i bez něj, podstatné je to, že čtení na něj zapůsobilo. A to jen proto, že si situaci v příběhu barvitě představil. Možná si ji představil jinak, než jak ji autor popisoval, to ale není příliš důležité. V příbězích tohoto typu nejde o prostředí, jak už jsem zmiňovala výše. Ani o nějaký převratný děj, který by čtenář měl šanci si představit. Ne, čtenáře uspokojí jen to, že je z toho cítit jasná struktura postavení… napřed dominant, pak teprve sub. A může být nakonec vcelku jedno, kdo je jakého pohlaví nebo jestli jsou oba stejného. Ve výsledku nakonec nevidím rozdíl.

            Kdo má skutečný problém se svými hranicemi, proč si jednoduše nepředstaví, že autor za ně nezašel? Chápu, že pak to není ono, nevidím však důvod si místo chlapa nepředstavit ženskou, pokud mám s chlapem problém. Stejně tak i ostatní aspekty, které už mohou být za hranicemi (přílišné násilí, scéna odehrávající se za hranicemi SSC, přílišná necitovost (nebo necitlivost?) dominanta, …) může čtenář vypustit nebo přeskočit, jak se mu zachce. Nečíst onen příběh jen kvůli jedné z těch hranic, ač bych si ho jinak ráda přečetla, mi přijde zcestné a rozhodně ne nezbytné.

            Snad už jsem sem (ač překotně a neuspořádaně) nacpala všechno, co jsem měla na srdci, takže zde moje malá úvaha končí. Čtenář s ní může naložit, jak mu libo./