24/7

Hned ten první den, co jsem ho viděl, se mi zalíbil. Měl černé vlasy dlouhé k ramenům, oříškově hnědé přátelské oči a příjemný hlas, kterým mě bez zaváhání pozval dál do svého království. Než jsem zaklepal na dveře bytu, chvíli jsem se zdráhal; mám do toho jít? Stejně tak už jsem se zdráhal jednou, a to mi opravdu nevyšlo. Začátek probíhal stejně: elektronická konverzace, domluva na schůzce. Až na to, že ten předchozí se mnou šel ku příležitosti seznámení do kavárny. Tenhle evidentně daleko víc preferoval soukromí a už to se mi na tom líbilo. Věděl jsem, že neuvěřitelně riskuju, když s tím souhlasím, ale on také riskoval a nutně si to musel uvědomovat. Přesto, když otevřel, netvářil se ani v nejmenším ostražitě, ale vyzařoval z něj klid.

            Na sobě měl černou košili se dvěma horními knoflíčky rozepnutými, tmavé džíny a černé polobotky. Žádný piercing ani tetování, což mi bylo okamžitě sympatické. Od toho kousku jeho odhalené hrudi jsem musel snad i násilím odtrhnout pohled, věděl jsem, že není zrovna slušné takhle na něj zírat. Zdál se jen o pár let starší než já – ostatně, to už jsem věděl z předchozí konverzace. Aspoň jsem viděl, že mi nelhal.

            Vyzval mě, ať jdu do obýváku a udělám si pohodlí. Usadil jsem se na pohovku a zatímco on zavíral vstupní dveře, rozhlédl jsem se po obýváku. Ani si nepotvrdil, kdo jsem, vysvětlil to ovšem tím, že nikoho jiného nečekal, což pronesl hned na prahu obýváku, a vybídl mě, ať si klidně odložím. Sundal jsem si tedy bundu a přehodil ji přes opěradlo pohovky. Před ní stál černý laminový stolek, na němž stála váza s nějakými květinami se světlými květy. Na stolku bylo poházeno pár papírů, nevypadaly ale neuspořádaně. Kolem stěn stál hnědý nábytek, u jedné dlouhá nevysoká obývací stěna, jejíž dominantou byla knihovna. Světlé stěny, na nichž viselo pár obrazů v hnědých rámech, doplňoval koberec, hýřící kontrastem světlé béžové, hnědé a červené. Co za tvary to je, tím jsem se příliš nezabýval; jestli budu souhlasit, budu ho znát později jistě více než detailně.

            Když si přisedl vedle mě, došlo na zdvořilosti. Vzájemně jsme se představili a krátce si podali ruce. Měl pevný stisk, který jsem mu opětoval, a ruku podával zcela formálně. Nejspíš si na to potrpí; vzápětí mě však překvapil nabídkou ke vzájemnému tykání. Proč ne, řekl jsem si a přijal ji; pak jsme se plynule rozhovořili, navázali jsme na naši elektronickou konverzaci. Měl na mě pár otázek, které jsem mu zodpověděl, a pak jsem se na oplátku vyptal já jeho. Zdaleka nejvíc mě ovšem zajímala ona smlouva, a tak jsem to nijak neprotahoval, aby mi o ní co nejdříve řekl.

            „Smlouva není neměnná, lze po dohodě upravit,“ řekl, když jsme se k tomu konečně po několika minutách dostali, a zpod nějakých lejster na stole vytáhl svazek papírů, secvaknutých dohromady sešívačkou. „Pořádně si ji pročti a pak se ptej na všechno, co ti nebude jasné. Dáš si něco? Čaj, kávu?“

            Už bych jeho pohostinství málem odmítl, když mi došlo, že pokud podepíšu, pak je to naposledy, co mi něco takového nabízí. Mé vnitřní pobavení se dostalo i do úsměvu, musel jsem se krotit, aby to nevypadalo, jako bych se něčemu smál. „Kafe, díky,“ přikývl jsem, on se zvedl a odešel do kuchyně. Zaměřil jsem pohled na smlouvu a přelétl očima začátek. Smlouva mezi Dominantem a Submisivem… uzavírá se dne… na dobu… Dominant… podpis… Submisiv… podpis… Tím se budu zabývat později. Přešel jsem ke smluvním podmínkám. Submisiv se zavazuje, že v době platnosti smlouvy (24/7) bez váhání splní veškeré příkazy Dominanta. Dominant se zavazuje, že se postará o bezpečí, duševní pohodlí a veškeré potřeby Submisiva. To zní dobře… Nakonec to možná nebude tak šílený nápad, stvrdit vztah smlouvou. Četl jsem dál. Bylo tam všechno, co jsem očekával, že by tam mělo být – obě strany potvrzují, že znají veškerá pravidla a budou se jimi řídit. Obě strany mohou od smlouvy kdykoli odstoupit. To mi dávalo pocit jistoty. Submisiv prohlašuje, že si je vědom rizika zanechání trvalých následků. Dominant se zavazuje, že tyto následky nebude úmyslně vyvolávat. Cože? Ale po té druhé větě to neznělo zas až tak strašně…

            Přinesl mi kafe. „Díky,“ kývl jsem a koutkem oka ještě zachytil, jak vedle hrnku staví cukřenku. „Smetanu nebo mléko?“ otázal se. Vzhlédl jsem od smlouvy. „Ani jedno, díky,“ věnoval jsem mu úsměv. Měl jsem rád černou kávu, jen mírně oslazenou. Zmizel opět v kuchyni. Znovu jsem zaměřil svou pozornost na smlouvu. Pokud Submisiv onemocní, budou sníženy nároky na něj kladené dle rozsahu a typu nemoci. Dominant se zavazuje, že nepřehlédne sebemenší příznaky onemocnění a v případě vážné nemoci předá Submisiva do péče odbornému lékaři. To znělo rozumně. Natáhl jsem se pro hrnek kávy a usrkl. Hmm, ten teda ale umí vařit kafe, pomyslel jsem si. Chtěl bych to umět stejně. Odložil jsem hrnek a otočil stránku. Dál smlouva obsahovala všechna práva Dominanta a práva Submisiva. Na ta jsem se zvlášť zaměřil. Dominant má právo jakékoli neuposlechnutí rozkazu trestat jakýmkoli způsobem, který uzná za vhodný (dle smluvních pravidel). … Submisiv má právo kdykoli od smlouvy odstoupit, bude-li mít dojem, že s ním není zacházeno podle stvrzené smlouvy. Submisiv má právo kdykoli přerušit hru stopkou, kterou si domluví s Dominantem a kterou Dominant musí bezvýhradně respektovat. … Začínalo se mi líbit, že to mám takhle přehledně sepsané. Viděl jsem v tom jedině výhody.

            Poté, co jsem to dočetl, se mě zeptal: „Všechno jasné?“ Už zase seděl vedle mě, ani jsem si nevšiml, kdy si přisedl, před sebou rovněž hrnek s kávou a tiše mě sledoval. „Ano,“ odpověděl jsem. Nepotřeboval jsem se na nic ptát, smlouva všechno vysvětlila dost jasně. „A nějaké výhrady?“ zjišťoval. Přelétl jsem smlouvu očima ještě jednou. Pokud vím, k ničemu jsem vyloženě výhrady neměl… až na ty trvalé následky. Nalistoval jsem danou stranu a zabodl prst do té věty. „Jak moc vážně je tohle myšlené?“ zeptal jsem se a pohlédl jsem na něj.

            Naklonil se nad papíry a daný odstavec si přečetl, pak kývl na znamení, že rozumí, co mi na tom vadí. „Ze začátku se přirozeně nebudu uchylovat k ničemu takovému, co by mohlo zanechat stopy,“ ujistil mě, pohledem do očí dal najevo, že to myslí vážně. „Později se může stát, že bych to přehnal z pouhé nevědomosti, co dejme tomu tvoje kůže vydrží. U každého je to jinak… Můžeme si ale přesně stanovit, co už je příliš a v tom případě se budu stoprocentně řídit naší dohodou.“ Kývl jsem. Obhájil si to, nemusel jsem s ním sepisovat své meze. Smlouva mi dává tak jako tak právo použít stopku, a to mi stačilo. „Není třeba,“ odpověděl jsem tedy a postoupil ve smlouvě dál. Přešel jsem ke stopce. „Co bude použito jako stopka?“

            „Stačí oslovení křestním jménem,“ odpověděl. „V případě neschopnosti mluvit určité gesto rukou, které domluvíme, kdyby k takovému případu došlo.“

            To mi jako odpověď stačilo. Chvíli jsem jen tak seděl, hleděl na ty papíry ve svých rukou a přemýšlel. Mám to podepsat a zavázat se na dohodnutou dobu, že se stanu jeho subem? Chtěl jsem to. A chtěl jsem zkusit, jaké to je čtyřiadvacet hodin denně, sedm dní v týdnu… tohle bylo vlastně přesně to, co jsem chtěl, tak proč nad tím ještě váhám? Nepochybně si mého váhání všiml, protože se zeptal: „Nějaké další otázky?“

            Zavrtěl jsem hlavou. Napil jsem se kafe, pomalu, nechával jsem ho ještě chvíli čekat. Byl jsem si vědom toho, že je to možná poslední chvíle, kdy si něco takového můžu dovolit.

            „Takže… rozhodl ses?“ Nepůsobil vlezle, nepopoháněl mě. Byl jsem si jistý, že kdybych ještě váhal, dal by mi na rozmyšlenou klidně i pár dní. Už jsem se ale rozhodl, pevně jsem se mu zadíval do očí a kývl. „Podepíšu,“ oznámil jsem klidně. „Ale chci se ještě domluvit na době. Jak dlouho má být smlouva platná?“

            Všiml jsem si, že při mém souhlasu se mu nepatrně rozsvítily oči. Nepochybně jsem se mu také líbil, ač to nedával najevo. „Tak dlouho, jak chceš. Může to být měsíc, tři měsíce, rok nebo dokonce i doba neurčitá. Což bude mít výhodu jak pro mě, tak pro tebe, oba budeme mít pocit, že smlouva skončí tehdy, kdy ji chce zrušit jedna strana, ne tehdy, kdy je napsáno na papíře.“ Kývl jsem. To se mi líbilo. „A ještě něco. Pracuju z domova, jen občas vyrazím kvůli práci do firmy. V době, kdy budu pracovně mimo, smlouva neplatí – není to v ní zmíněné, já vím,“ dodal rychle, když si povšiml mého zmateného výrazu. „To je však dodatečná věc, která nebyla aktuální, když jsem smlouvu dával dohromady. V té době si tedy smíš dělat, co chceš, ovšem jakmile přijdu, musíš tu být. Souhlasíš s tím takhle?“

            Což, chvíle volna není k zahození. „Ano, souhlasím,“ přikývl jsem už bůhví pokolikáté a konečně jsem dopil kafe.

            „Takže smlouva na dobu neurčitou,“ zamumlal už spíš pro sebe, zatímco odněkud vytáhl propisku a do papírů začal vyplňovat vše potřebné. Souhlasil jsem s tím, a tak jsem nic neřekl, jen jsem ho sledoval, jak to tam zapisuje. „Odkdy chceš, aby byla platná?“ otočil se pak na mě.

            „Dejme tomu… od příštího týdne,“ chvilku jsem v hlavě počítal. To bude stačit, než si vyřídím všechny svoje aktuálně rozřešené záležitosti. „Dobrá,“ přikývl pro změnu on a zapsal datum přesně za týden. Pak se podepsal na určenou řádku a smlouvu mi podal s druhou propiskou, kterou vytáhl z kapsy džín. Zároveň vyhrábl zpod těch neuspořádaných lejster na stole druhou kopii a vyplnil ji přesně stejně.

            „Tak,“ řekl, když jsem se podepsal pod obě kopie, „jedna kopie pro mě, druhá pro tebe. Za týden ve stejnou dobu jako dneska, tady.“

            Kývl jsem, svoji smlouvu stočil do roličky a natáhl se pro bundu. Schůzka je u konce. Na rozloučenou mi stiskl ruku a pak už jsem opustil jeho byt. S napůl radostným a napůl nervózním očekáváním, co bude za týden…