24/7 II.

Za týden, přesně v určenou hodinu stojím u přesně stejných dveří a vztahuju ruku, abych zaklepal. Nevěřím, že to opravdu dělám, ale všechno ve mně se chvěje vzrušením. Můžu kdykoli odstoupit, připomínám si, pak přece jen seberu odvahu a na ten kratičký okamžik zaklepání zavřu oči.

            Po chvilce mi otevírá, netrvalo to příliš dlouho. Tak trochu mu cukne koutek, když mě vidí, a já okamžitě spadám do své submisivní role vůči němu. Náš vztah je platný ode dneška; je na čase se podle toho začít chovat.

            „Dobrý den, Pane,“ pozdravím ho uctivě. Na sobě má opět černou, nahoře rozhalenou košili, tentokrát jinou než minule, a světlé džíny. Na nohou nemá boty ani ponožky. A vlasy se mu neodolatelně vlní podél obličeje až k ramenům.

            „Vítám tě,“ pozdraví mě tiše a ustoupí, abych kolem něj mohl projít. „Bundu nech na věšáku a zuj si boty.“ To jsou jeho první příkazy, které bez zaváhání uposlechnu, zatímco on za mnou zavře dveře a projde kolem mě do obýváku. Odtamtud mi dá rukou jasné znamení, abych k němu přišel. Ne váhavě, přesto však mírně nejistě tak učiním.

            Ze stolu zvedne černý kožený obojek, nezdobený, jednoduchý. „Klekni si,“ řekne mi tiše a já to udělám, kleknu si těsně před něj a mírně skloním hlavu. Ještě stačím zachytit jeho spokojený úsměv, jsem rád, že mi ho ukázal a jsem si vědom toho, že jsem ho z něj dostal právě já. Chvilku mlčky čeká, mlčím také a pozoruju jeho bosé nohy. Nejspíš pečuje o své nehty často, má je pečlivě zastřižené a zapilované. Nalakované nejsou, při té představě se však musím malinko pousmát.

            Pak mi zapne kožený obojek kolem krku. Zavrzání kůže mi prozradí, že je zcela nový. Cítím i jeho vůni. Provádí to pomalu, téměř obřadně. Jako by v tom viděl nějaký rituál. I já sám cítím, že tohle je chvíle, která se nebude opakovat. Tlakem několika prstů na bradu mi zvedne hlavu, čímž mě přiměje se mu podívat do očí. „Teď jsi můj,“ oznámí mi tiše, skoro formálně. Nejistě přikývnu, nevím, jestli na tohle vůbec mám nějak reagovat. On však vypadá, že nechce víc. „Počkej tady na mě,“ zní další příkaz a do jeho hlasu už se vkrádá autorita, dominance. Je z něj jasně cítit.

            „Ano, Pane,“ odpovím a sleduju ho, jak odchází z obýváku do pracovny. Nevím, jak dlouho mě nechá čekat. Myšlenky se mi samovolně zatoulají k uplynulému týdnu.

            Každý den jsem přemýšlel nad tím, zda jsem udělal správnou věc. Ke konci toho týdne jsem došel k tomu, že ano, protože to chci. Přes týden jsme pokračovali v elektronické konverzaci, v níž už jsme si po našem prvním setkání tykali, a já si sem během týdne přinesl nějaké oblečení a osobní věci, jak po mně chtěl. Budu u něj bydlet a to obnáší, jak zdůraznil, že se tu musím cítit jako doma. Bylo divné smířit se s tím, ale když jsem se teď rozhlédl po tom prostorném – velkém, ale ne zase až příliš – obývacím pokoji, cítil jsem, že sem patřím. Možná to bylo díky obojku na krku, možná proto, že jsem se s tou představou za ten týden smířil. Každopádně jsem dořešil všechny své záležitosti, abych tady dnes mohl začít novou etapu svého života. Etapu, o které nevím, jak dlouho bude trvat, vím ale, že zůstanu, dokud mi to bude příjemné. A třeba navždy. To pomyšlení už mě ani moc neděsilo, spíš mi dodávalo pocit jakési vlastní důležitosti. Jsem tu proto, abych ho těšil. A také abych těšil sám sebe. To je přece logické, dává to smysl.

            Po několika minutách strávených v pracovně se ke mně vrátil. Znovu jsem ho sledoval pohledem: jak vychází ze dveří, jak překonává těch pár metrů, které nás dělily, svým ladným, elegantním krokem, za který by se nestyděla kočkovitá šelma. Kde se tohle naučil? Tancuje snad? Než jsem však mohl své úvahy plně rozvinout, už stál přede mnou a vybízel mě, ať vstanu.

            Vstal jsem tedy a zadíval se mu do očí. Ve tváři jsem ponechal pokoru, tu tam určitě chce vidět. Lehce jsem se pousmál, abych nepůsobil zkamenělým dojmem, zatímco on mě několikrát obkroužil s výrazem dravce, prohlížejícího si svoji kořist. Byl jsem rád, když jsem po jeho opětovném zastavení přede mnou v jeho tváři spatřil souhlasný výraz.

            Hrábl mi rukou do vlasů. „S těmi vlasy budeme muset něco udělat,“ pronesl tiše, spíše pro sebe než pro mě, jak se zdálo. „Jsou moc krátké, nedají se pořádně chytit. Necháme je narůst,“ rozhodl už hlasitěji. Neřekl jsem na to nic, co taky? Dlouhé vlasy mi nevadily… jen když nebudou moc dlouhé. Ale když zůstanou právě tak dlouhé, aby se „daly chytit“, jak to nazval, proč ne, neprotestoval jsem. Ani bych si to nedovolil, ne v téhle roli.

            „Hezké držení těla,“ pochválil mě tiše. „To se mi líbí.“ Pak pokračoval pohledem na můj obličej, proskenovával ho jako pod rentgenem. Detailně mě zkoumal, zatímco jsem malinko sklopil oči, abych nemusel čelit tomu znervózňujícímu orlímu pohledu. Až teď jsem si stačil všimnout, že je jen o něco málo vyšší než já. Ten rozdíl byl na první pohled sotva patrný.

            „V téhle tváři však vidím vzdor,“ najednou zazněl varovně. Překvapeně jsem k němu zvedl oči. Vždyť se přece snažím, aby žádný nevycítil, snažím se mít čistě pokorný výraz. Ne že by se tím však nechal rozhodit, jak ukázal hned v další vteřině. „Ale s tím už něco uděláme. Teď si sundej košili,“ vybídl mě.

            Zamrkal jsem. Přece se ještě skoro neznáme… a on už po mně chce, abych se svlékal? Zaváhal jsem.

            Zatahal za spodní lem mé košile. „No tak, něco jsem říkal,“ pronesl důrazněji a lehce se zamračil. V tu chvíli vypadal tak přitažlivě a neodolatelně, že bych ho zatáhl do postele, nebýt mé role. Teď jsem jen zvedl ruku k vrchnímu knoflíku a začal ho rozepínat. Pak další, pak další… nakonec jsem nechal košili volně sklouznout na zem. Zdálo se, že ho to uspokojilo. „No vidíš, jak to šlo,“ ušklíbl se lehce ironicky, nic pochvalného v tom tentokrát nebylo, nic jsem si však z toho nedělal a ani jsem necekl. Jestli s ním mám žít tímhle životem, pak si na to budu muset prostě zvyknout.

            Znovu mě začal obcházet. Tentokrát se díval na můj odhalený hrudník a záda. Cestou sebral moji košili ze země a ledabyle ji pohodil přes opěrku pohovky, která stála metr za ním. Pak si mi stoupl za záda a jemně přejel dlaní po mé páteři, od krku až dolů. Trochu jsem se zachvěl, bylo to příjemné. Víc než příjemné – dotýkal se mě tak něžně, a byl tak přitažlivý… Nemohl jsem se nad tím však dlouho rozplývat, protože ruku stáhl a chvíli si mě – nejspíš – jen tak prohlížel. Když usoudil, že je s prohlídkou zad hotový, přesunul se dopředu a pohled mu padl na mé jizvy na levém rameni. Přejel po nich dlaní a zadíval se na ně zvlášť zkoumavým pohledem. „Jak jsou staré a od čeho jsou?“

            Nadechl jsem se. „Sedm let, od pořezání nožem,“ odpověděl jsem okamžitě. Trochu zúžil oči.

            „Jak se ti tohle mohlo stát na rameni?“ vyzvídal dál.

            „Rval jsem se,“ přiznal jsem. Nebyl jsem na to upřímně moc pyšný. „Byl jsem terčem šikany na střední. Takže jsem si to s nima jednou chtěl vyřídit, ale jeden z nich měl nůž. A nezacházel s ním zrovna profesionálně,“ poreferoval jsem krátce. Vypadalo to, že mu to stačí, ohledně těch jizev už se na nic nezeptal. Místo toho se pohledem přesunul na můj hrudník.

            „Jsi trochu pohublý, jsou ti trochu vidět žebra,“ zkonstatoval. Byla to pravda, ač jsem se vždycky cpal jak nezřízený, nikdy jsem nedosáhl toho, aby mi vidět nebyla. „Ale to napravíme…“ zamumlal už spíš pro sebe. Neodvážil jsem se zeptat se ho, jak to chce udělat.

            „A teď,“ řekl, když skončil s mou prohlídkou, „prověříme tvoje dovednosti.“ Toho jsem se bál nejvíc. Že před ním selžu, že mě najednou nebude chtít, protože mu budu připadat moc nezkušený, moc neschopný… Než jsem se však stačil začít bát, už jsem klečel na jeho další příkaz, zatímco on si rozepínal přezku pásku a hned po ní kalhoty, které stáhl níž i se spodním prádlem. Byl jsem na něj zvědavý, to ano, ale tohle jsem nečekal. Copak není chvíli v klidu? Jistě že je, musí. Teď ale zrovna moc klidovým dojmem nepůsobil. Zajímalo by mě, kdy to stihnul… když na mě sahal? Třeba ho to vzrušilo. Ale takhle moc? Dá se tomu vůbec věřit?

            „Nejdřív ruce,“ přikázal stroze a já poslušně udělal, co se po mně chtělo. Oběma rukama jsem ho pevně sevřel, až prudce vydechl, a jednou rukou pak začal hladit blízké okolí, zatímco druhou jsem pokračoval v začaté práci. Chvíli mě tak nechal, a zatímco jsem ho takhle uspokojoval, slyšitelně vzdychal slastí. Ve tváři se mi znenadání, jakoby ani ne z mé vůle, objevil mírný, trochu samolibý úsměv. Byl jsem spokojený sám se sebou, byl jsem rád, že všechno jeho potěšení je tu díky mně. Pokradmu jsem se na něj podíval. Měl zavřené oči a mírně pootevřené rty, hlavu mírně zakláněl. V tu chvíli byl tak… ne, nesmím na to myslet. Ovládl jsem svoje myšlenky, pohled honem sklopil dolů a věnoval se tomu, čemu se věnovat mám. Po pár vteřinách mi to však utnul; když promluvil, ani v nejmenším nepůsobil zadýchaně, přestože jsem právě byl svědkem jeho zrychleného dechu.

            „Výborně, pro tohle máš nadání… teď rty,“ přikázal mi trochu ostřeji. Poslechl jsem ho okamžitě a přiblížil své rty k němu. Přejel jsem po nich jazykem, abych je navlhčil, a pak jsem opatrně vzal jeho špičku do úst. Ruce jsem stáhl, nejspíš by protestoval, kdybych si jimi pomáhal. Nejdřív jsem ho jen jemně sál a olizoval, to se mu podle zvuků, které vydával, líbilo, a tak jsem s tím pokračoval, až dokud nezazněl další přímý rozkaz. „Vem ho hloub do pusy,“ řekl, teď už trochu zadýchaně. V tu chvíli jsem se malinko zarazil. S tímhle jsem příliš zkušeností neměl, v minulosti jsem to dělal pouze dvakrát a vždycky mi to vyvolalo dávicí reflex. Nemohl jsem takhle nepřipravený… jenže jsem neměl na výběr. „Slyšels?“ zavrčel na mě a chytil mě za vlasy, aby si mě podržel, načež mi přirazil hluboko do krku.

            V tu chvíli se mi zvedl žaludek a já myslel, že to nevydržím. Přemáhal jsem se hodnou chvíli, než jsem se s tím nakonec dokázal srovnat. Když jsem ho měl takhle v puse, zdál se snad ještě delší… Rukou mi určil rytmus pohybů a já se chtě nechtě přizpůsobil.

            „Tak je to lepší,“ pochvaloval si. Přál jsem si na něj vidět. Věnovat mu jeden jediný pohled, abych znal jeho výraz, abych zjistil, na čem jsem. Myslí to jako pochvalu, nebo zase jako ironickou poznámku? Netušil jsem a nemohl jsem se k tomu vyjádřit, mluvení mi znemožňoval on sám. Pokračoval jsem tedy v tom, co jsem po jeho důrazném pokynu rukou začal. Dopředu a dozadu, pořád dokola… nezáleželo už ani na tom, že ho skoro neznám. Mělo by mě těšit, a také že mě to těší, že ho činím spokojeným. Je to můj Pán. A navíc je hrozně přitažlivý, kdo by neměl potřebu takového chlapa uspokojit? Upřímně řečeno, byl jsem rád, že se ta čest dostala právě mně.

            Když došel k vrcholu, měl jsem pocit, že je toho víc, než dokážu spolknout. Bylo to slané a hořké a já měl opět pocit, že je to ta nejhnusnější chuť, jakou jsem kdy v životě poznal, stejně jako v předchozích dvou případech. Nakonec jsem to celé polkl, ač jsem přitom měl pocit, že se pozvracím. To se však naštěstí nestalo a když ho z mých úst vytáhl, tiše jsem vydechl úlevou. Rychle jsem si otřel rty hřbetem ruky. V tom, že jsem cítil v ústech tu intenzivní pachuť, mi to moc nepomohlo, udělal jsem to však zcela instinktivně. Hlavu jsem měl ještě stále skloněnou, zatímco on si zas natáhl kalhoty a zapnul si je. Pak mě hřbetem ruky lehce pohladil po tváři a já se odvážil vzhlédnout. Pousmál se na mě. „Vidíš, nebylo to zas tak hrozné, že?“ Zakončil tu větu otázkou, nejspíš zcela úmyslně, abych na ni musel odpovědět.

            „Ne, Pane,“ odpověděl jsem mu tedy upřímně. Vážně to nebylo až tak zlé. Udělal bych to znovu – jen a jen proto, abych ho potěšil.

            „Výborně,“ téměř zašeptal, proto se ke mně i sklonil, abych to slyšel, a na tváři se mu objevil samolibý úsměv. Nejistě jsem mu ho oplatil.

            Hrábl mi rukou do vlasů a takřka něžně mi sklonil hlavu. Tlakem na rameno mi dal tichý příkaz, nebo snad tiché svolení k tomu, abych se usadil na paty, a tak jsem tak mlčky učinil. Hned nato odešel a já tam zůstal klečet na stejném místě, trpělivě čekaje, co se mnou hodlá provést tentokrát. Vztáhl jsem ruku ke koženému obojku na svém krku a lehce se ho dotkl. Jen abych se ujistil, že tam opravdu je, že se mi to všechno jen nezdá. Pak jsem spustil ruku zpátky do klína.

            Nechal mě tam čekat velice dlouho. Na jedné ze stěn visely hodiny, a tak jsem kontroloval čas a sledoval, jak vteřinová ručička bolestně pomalu vykonává jeden okruh za druhým. Stále stejná mechanická práce. Upnul jsem se k těm hodinám, aby se mi krátil čas, zjistil jsem však, že čím déle na ně hledím, tím pomaleji se vteřinovka hýbe. Po půlhodině jsem tedy odtrhl pohled od hodin a se zmučeným výrazem jsem se zahleděl před sebe. Čekání jsem naprosto nesnášel. Co to má jako být, zkouška trpělivosti? Nebo na mě Pán zapomněl? Ať už to nebo ono, rozhodl jsem se, že dál už čekat nebudu. Sebral jsem odvahu a velice tiše se do éteru zeptal: „Pane?“

            Čekal jsem pár vteřin. Žádná odpověď. Vždyť mě přece musel slyšet, kolem bylo úplné ticho. Váhavě, přesto však hlasitěji jsem oslovení zopakoval.

            Přišel okamžitě. Vzhlédl jsem k němu – a v té chvíli mi došlo, že je zle. Kráčel ke mně rázným, svižným krokem, ve tváři nebezpečný výraz. Rty semknuté do úzké linky, oči zúžené a obočí se skoro spojovalo v jednu linii. Došel až ke mně, přímo přede mnou se zastavil. „Vstaň,“ štěkl ostře. To bylo poprvé, co na mě tenhle tón použil, a já dostal strach. Potrestá mě za moji troufalost? No jistě, že mě potrestá, jinak by si to ke mně takhle nezamířil. Zachvěl jsem se, ale příkaz jsem raději uposlechl.

            Bez zaváhání mě okamžitě popadl za obojek a trochu přiškrtil. „Kdo si myslíš, že jsem, hej počkej?!“ vyjel na mě bez varování. Vyděšeně jsem ho sledoval a naprázdno polkl. „Že si na mě můžeš zavolat a já okamžitě přijdu? To si myslíš?!“ běsnil. Na to, jak laskavě se před chvílí choval, teď obrátil o sto osmdesát stupňů.

            Zbledl jsem a začal se rychle hájit. „N-ne, Pane,“ vykoktal jsem a uhnul očima stranou. Ten jeho zuřivý pohled jsem prostě nemohl ustát, to nešlo. Stále držel můj obojek a lehce mě jím škrtil, takže se mi nedostávalo tolik vzduchu, kolik bych potřeboval, ale dokázal jsem s tím vyjít, i když jsem teď dýchal mělce a rychle, k čemuž mě tím donutil.

            „Tak proč,“ ta slova zněla, jako by po mně plival síru, „proč zneužíváš mojí laskavosti a rušíš mě při práci?“

            „Protože jsem… chtěl vědět, jak… jak dlouho tu budu… s-sám,“ po každých pár slovech jsem se musel nadechnout, takže moje odpověď nebyla v kuse, a zdálo se, že ho to neuspokojilo. Trhnul mi s obojkem, docela surově, a já pocítil na kratičkou chvilku ještě menší přísun vzduchu než doteď. Po onom trhnutí se však moje dýchání mohlo vrátit do předchozího stavu. „S kým mluvíš?“ doplnil to trhnutí otázkou a ještě víc zúžil oči. Nevěřil jsem, že skrz ně ještě něco vidí – a jestli, tak zcela určitě rudě.

            „Pane,“ doplnil jsem rychle, než ho naštvu ještě víc. To ho malinko uklidnilo, což jsem poznal podle toho, že pustil můj obojek. Jenže jsem se nejspíš zmýlil, protože tou samou rukou mi hned nato vrazil facku. Tvrdou a ponižující, tak, že mi skoro až vehnala slzy do očí.

            „Tak příště zůstaň na místě bez pohnutí a beze slova,“ zavrčel na mě. „Když tě takhle nechám, chci, abys na mě čekal. Je ti to dost jasné?!“ Poslední otázku zdůraznil tím, že mě chytil za bradu a donutil mě zadívat se mu přímo do očí. Tvář, která mě ještě pálila od surové rány jeho dlaně, mi jasně připomínala, že bych měl odpovědět přesně to, co se ode mě očekává.

            „Ano, Pane,“ vydechl jsem zmučeně. Tohle byla první z tvrdých lekcí… to jsem ještě nevěděl, že další mě teprve čekají. Jen jsem to matně tušil.

            „Takže si klekni,“ zasyčel mi Pán do ucha, „a čekej, dokud si pro tebe nepřijdu.“

            Pod tíhou jeho pohledu jsem se sesunul znovu na kolena, zatímco on opět zmizel v pracovně a nechal mě tam čekat dál. Tentokrát jsem už nevydal ani hlásku.