Před tou hodinou jsem
klečel před ním a dělal mu dobře, když někde dál za polovinou mé práce mu
zazvonil telefon. Zvedl to, aniž by mě nebo jen mojí hlavu odsunul, což jsem
bral tak, že můžu pokračovat. Jen slabě jsem vnímal, oč v rozhovoru jde,
moje práce byla přece jen jiná. Nechal mě a jen se kroutil, snažil se
nevzdychat svému šéfovi do telefonu. Ta pohádka o tom, že si šel zaběhat, byla
fakt perfektní, asi i jeho šéfa dokázala ukolébat. Zvlášť, když se to spojilo
s jeho snahou ten dech tlumit. Jenže to tvrzení dostalo vážné trhliny po
tom táhlém vzdechu, který akusticky doprovodil jeho závěr. Musel jsem se
v duchu smát při představě výrazu jeho šéfa, byť to objektivně vůbec
vtipné nebylo, samozřejmě.
Dokázal jsem se
naštěstí ubránit viditelnému úsměvu poté, co jsem odtáhl hlavu z jeho
klína a zvedl k němu podřízený pohled. Ani tak mě to ale neuchránilo od
tvrdé facky, která přiletěla ihned poté, co hovor položil a mobil hodil na gauč
vedle sebe. Nebyla jen ponižující, měla cíl zranit, což se mu taky povedlo,
dlouho po jeho odchodu mi tvář pálila, teď už to ale bylo v pořádku.
Co jsem ale udělal
špatně? On mi přece neřekl, že mám přestat, mohl moji hlavu kdykoliv odtáhnout,
odstrčit mě, cokoliv, o čem by druhá strana telefonu vůbec nevěděla, protože
bych ani necekl, ostatně už předtím mi zakázal se jakkoliv hlasově projevovat.
Ne, místo toho se nechal dodělat, pak mi s nadávkou vrazil facku, odvlekl doprostřed pokoje a nechal mě tam klečet. Nebylo to fér, neprovinil jsem se proti
jeho rozkazu, splnil jsem ho přesně, tak proč?! Proč mě trestal, když si to
nezasloužil? Jistě, kdyby mi dal najevo, abych toho nechal, pak mě mohl přizabít,
ale takhle? Jeho hlava ani pokora to nebrala, naopak, bylo to podlé a
nespravedlivé. Jenže ten trest přijal, neřekl ani fň, nezastavil ho a nyní dál
plní jeho rozkaz, aby zůstal na místě a byl zticha. Mohl se zvednout a odejít,
ale nechtěl.
Po dalších dvaceti
minutách dveře přece jen klaply, byl doma. Slyšel jsem, jak hodil klíče na
botník a sundal si bundu, pak přišel ke mně.
„Zvedni se,“ zasyčel
svůj jasný rozkaz. Roztřásl jsem se, ale poslechl ho, nechtěl jsem ho naštvat
ještě víc, než byl.
„Jdi do ložnice,“
zazněl další jeho rozkaz. Vydechl jsem, ale zamířil tam, kam určil bez jediného
protestu, stejně by mi ty protesty k ničemu nebyly. Rozhodně ne ty, které
mi přicházely na jazyk. Zaplul jsem do ložnice a postavil se zhruba doprostřed
místnosti, zády ke dveřím. Bylo mi jasné, že se do nich postaví a bude mě
sledovat. Znal jsem ho na to až příliš dobře, abych tohle věděl. Prohlížel si
má záda několik dlouhých minut, než se přesunul k mé osobě a přejel mi
prsty po několika novějších šrámech, které jsem měl na zádech a ramenou od jeho
řemene. Nepálilo to, takže jsem sebou ani necukl, což se mu asi nelíbilo, takže
použil nehty a strhl mi kousek stroupku. Nečekal jsem to, proto vyšlo
z mých rtů tlumené zasyknutí. Neprotestoval, asi mu to stačilo ke štěstí.
„Na postel,“ zazněl
další ostrý příkaz a já mu neklidně pohlédl do tváře přes vlastní rameno. Bál
jsem se, že mě potrestá i při tom. Nebylo by to ostatně poprvé, co by nepoužil
k lubrikaci nic jiného, než sliny. Už to tak párkrát udělal, aby mě
dostatečně potrestal za moji drzost a neposlušnost. Nezáleželo mě na tom,
v jaké poloze to bylo nebo jak moc tvrdej byl, nikdy mi ostatně doopravdy
neublížil, ale tohle se mi nelíbilo. Můj masochismus měl svoje hranice, na
druhou stranu jsem však kvůli podobné věci nikdy nepoužil stopku. Přišlo mi to
zbytečné.
Z mých myšlenek mě
vytrhl tvrdý pohlavek, který mi uštědřil za doprovodu hlasitého hrdelního
zavrčení. Moje přemýšlení se mu nelíbilo, zdržovalo ho. Polekaně jsem vykvikl a
tiše se omluvil za svoji nevýslovnou drzost. Přesunul jsem se k posteli a
vlezl na ní, neurčil polohu, tak jsem si tam klekl zády k němu a složil
ruce do klína. Tušil jsem, v jaké poloze si mě představuje, samozřejmě,
ale pakliže mým úkolem nebylo přemýšlet o jeho pokynech, pak jsem nic navíc
nedělal, nač ho provokovat tím, že bych si polohu určil sám? Nepochybně by se
tomu jindy pousmál a třeba by i vyslyšel mé němé přání. Třeba by použil polohu,
o kterou jsem mlčky poprosil, ale dnes rozhodně ne. Dnes byl až podivně chladný
a neosobní. Nepřipočítával jsem to k tomu incidentu odpoledne, protože
takový už byl od mého příchodu k němu. Nicméně i tak se mi to dotýkalo,
tuto hru jsem nechápal a ubližovalo mě jeho chování. Dnes ze sebe nevypustil
jediné pochvalné slovo, které by myslel vážně. Nebyl povinen mě chválit, ale to
neměnilo nic na tom, že to dělal při našich hrách vcelku pravidelně, vždycky
byl připravený mě pochválit za bezchybně splněné příkazy, ale dnes? Ať jsem
dělal, co jsem dělal, slova chvály jsem se nedočkal. Zraňovala mě jeho
syrovost, zároveň jsem však hru nechtěl ukončit.
Trpělivě jsem vyčkával
na slova chvály nebo snad na jediné něžné pohlazení dál a dál, místo toho
přišel jen další rozkaz.
„Svlíkni se a na čtyry“
zavrčel mým směrem podrážděně a z nočního stolku si podal tubu
s gelem. Aspoň to, když už nic. Tiše jsem si oddychl, aby to pokud možno
uniklo jeho uším, a beze slova jsem ze sebe stáhl košili i kalhoty, které jsem
vzal rovnou se svým spodním prádlem a ponožkami. Spustil jsem tu hromadu
z postele a zaujal předepsanou polohu. Dovolil jsem si rovnou klesnout na
předloktí, neprotestoval. Pouze se ušklíbnul, ale to jsem vidět nemohl, dávno
jsem zavřel oči a sklonil hlavu, odložil jsem jí na svá předloktí a zatnul
prsty do matrace v očekávání.
Netrvalo to dlouho a
pocítil jsem jeho přítomnost za svým vystaveným zadkem. Udělal jsem mu místo
mezi svýma nohama a tiše vydechl v nějakém tom očekávání. Nemohl jsem
popřít fakt, že mě i přes jeho ledovou odtažitost tahle situace vzrušovala.
„Ty jedna couro,“
zamručel ke mně, zatímco připravoval sám sebe, suchou rukou mi přejel po
páteři, čímž si nenásilně vynutil mé prohnutí v zádech. Nevadili mi jeho
poznámky, podobné nadávky občas při sexu používal a pobaveně sledoval, co se
mnou dělají. Já měl přečteného jeho, ale on měl přečteného zase mě a asi i líp,
než já jeho. Mohl jsem tušit jeho úšklebek, když jsem si po jeho slovech
tlumeně vzdychl do rukou.
To, co udělal vzápětí,
se však rozhodně neshodovalo s mými představami. Tvrdě do mě vniknul, aniž
by mě předtím byť jen náznakem připravil. Bolestně a ne zrovna tiše jsem
zakňučel a udělal jsem zoufalý pokus o odtáhnutí se od jeho klína. Samozřejmě
mi to nedovolil, ihned si mě za boky přitáhl zpět k sobě. Ta bolest nebyla
taková, jako kdyby nenamatlal gel ani na sebe, ale rozhodně byla dostatečná na
to, abych se vzepjal a lapl zoufale po dechu.
„Pane ne,“ zakňučel
jsem k němu spěšně, abych se pokusil zabránit tvrdému přírazu. Potřeboval
jsem čas na srovnání a jen se modlil, aby mé kníknutí vyslyšel. Moji víru však
udusil ihned na to, vcelku pomalu se pohnul zpátky a vyvolal další moje
zbědované zakňučení. „Pane, prosím, dejte mi čas,“ zoufale jsem přeformuloval
svoji prosbu a chytal dech, pro ten účel jsem natočil hlavu na stranu. Po tváři
se mi spustila bolestná slza.
Zoufale jsem se snažil
připravit na další jeho neomalený pohyb do mých útrob, ale ten nepřišel. Dlaní
jedné ruky mi přejel po zádech, dostal ji až k obojku, který pevně
zachytil, avšak pouze ho držel, k ničemu dalšímu se neměl. Druhá jeho ruka
spočívala na mém boku. Moje dechové kapacity mi neumožňovaly poděkování, svoje
síly jsem vynaložil k tomu, abych uvolnil svaly a tak nějak se srovnal
s jeho přítomností v sobě.
Po chvíli jsem přece
jen dokázal povolit opatrně svaly a trochu zklidněně jsem vydechl. Okamžitě toho
využil, aby se ve mně zkusmo pohnul v očekávání mé reakce. Když zjistil,
že jsem v pořádku, ve svých přírazech pokračoval a postupně je zrychloval.
Čekal jsem, kdy jednu z rukou přesune do mého klína, ale ani toho jsem se
nedočkal, prostě na mě kašlal a dělal si ve mně dobře sám, aniž by bral další
ohledy na svého pejska, který poslušně držel se zavíráním očí.
Trvalo to jen chvíli.
Pár chvil jeho přírazů a občasného tichého vzdychnutí, které nedokázal
ovládnout. Jeho dech se zrychloval spolu s jeho tempem, než dosáhl cílové
pásky a udělal se do mě. Vzdychnutí utlumil v mém rameni, do kterého
zabořil hlavu.
Dobu trvalo, než se ze
mě konečně oddálil s již vcelku klidným dechem, polkl jsem nasucho a
vydechl neuspokojený a tak trochu asi i ublížený. Nejen, že mě odbyl
s jakoukoliv přípravou, ale ještě se na mě hnusně vykašlal. Ani se
nesnažil, abych z toho něco měl. Jestli jsem se předtím cítil ublížený,
nebylo to nic v porovnání s tím, jak jsem se cítil teď. Pomalu jsem
si dovolil lehnout na břicho na postel a ztěžka jsem vydechl. Proč? Za co mě
tak vytrestal? Jako by nestačilo, že mě nechal skoro celé odpoledne klečet
samotného na zemi, zatímco si sám lítal někde venku. Nedokázal jsem potlačit
tiché fňuknutí, trpěl jsem sebelítostí a zraněností. Choval se ke mně hůř než
ke psu, copak nevěděl, jak moc mi tím ubližuje?! Sledoval mě. Stál nade mnou a
pozoroval mé třesoucí se tělo, které se vypořádávalo s tou hořkou
nespravedlností. Nesledoval jsem ho, vlastně jsem si přál, aby odešel se
osprchovat a nechal mě tady samotného s mojí psychickou zraněností. Nechal
jsem po tváři sjet další slzu, tentokrát odplavovala kousíček mojí vnitřní
ublíženosti.
Pocítil jsem jeho ruku
na svých zádech, něžně mi po nich pohladil a zabrouzdal rukou do mých vlasů,
které prohrábl. Když se nesetkal s reakcí, sedl si na postel a chytil mě,
načež si mě jak hadrovou panenku přesunul do náruče a zahleděl se mi do tváře.
Neochotně jsem musel jeho pohled oplatit, jeho výraz byl jiný. Hovořila
z něj smířlivost a klid. Pohladil mě prsty po tváři a vydechl.
„Promiň subíčku,“
zabroukal tiše, jeho hlas byl v tuto chvíli jako něžné pohlazení po mé
zraněné duši. Vše bylo odpuštěno v prvním momentě, kdy použil tento tón. Lísavě
jsem otřel hlavu o jeho hruď a chabě se pousmál, abych mu naznačil, že je
vše hned teď smazáno a křivda zapomenuta. Pokojně jsem oči zavřel a položil
jednu ruku na jeho hrudník.
„Chtěl jsem vidět, jak
budeš reagovat, když Tě bude křivděno,“ přiznal se a tato další slova donutila
moje oči k opětovnému otevření a zahledění se pátravě do jeho tváře. „Už
se to nebude opakovat, slibuji,“ dodal a věnoval mi polibek na špičku nosu.
Nechápal jsem to, proč
se snažil zrovna o tohle? Jeho pokus mi nedával žádný smysl, ale mě ostatně
nepříslušelo soudit, co on dělá a z čeho a jak mě zkouší. Ostatně to
nebylo poprvé, co jsem jeho příkazy a chování nechápal. Nechal jsem znovu
zavřít své oči, dokud mi nevzal do náruče a nezvedl se semnou z postele.
Donesl si mě do koupelny, kde mě položil do vany a vlezl si ke mně, pustil na
nás teplou vodu a já se spokojeně uvelebil v jeho náruči. Hodlal jsem si
tu péči řádně užít.
31.3. 2013
Žádné komentáře:
Okomentovat