24/7 III.

Kolena mi za tu dobu, co mě tam nechával dál klečet, pomalu vypovídala službu, tušil jsem, že se už jen tak lehce nezvednu. Po další půlhodině, kterou jsem strávil civěním do koberce a spekulováním nad tím, jestli je to vůbec fér, konečně vyšel z pracovny. Šlehl jsem po něm pohledem, trochu prosebným, on však neřekl ani slovo a ani se na mě nepodíval. Místo toho, aby zamířil ke mně, přešel do ložnice. Tiše jsem si povzdechl a doufal, že mě nenechá klečet a čekat celou noc. Bezděčně jsem sepjal ruce v klíně a začal si hrát s prsty. Hlavu jsem sklonil spíš podvědomě, nechtěl jsem se dívat směrem, kde jsem věděl, že je. Po chvilce jsem však zaslechl tiché kroky.

            Tím svým téměř tanečním krokem se ke mně blížil jako šelma a já se neodvážil neobrátit k němu pozornost. Vzápětí mnou však projel osten hrůzy: v rukou ležérně točil úzkým dlouhým bičíkem, který mi už od pohledu naháněl strach. Najednou jsem si přál, abych se na něj nebyl podíval, teď už však bylo pozdě, jinam jsem se už dívat nemohl. Bylo to jako sledovat něco strašného a úžasného zároveň, ten pocit, kdy jde z něčeho strach a přesto od toho nemůžu odtrhnout oči, i kdybych chtěl.

            Visel jsem na něm pohledem, dokud nepřišel až ke mně. Rozechvěle jsem sledoval, jak se blíží, vnímal jsem jeho pomalou chůzi jak ve zpomaleném filmu. Ve tváři měl úšklebek, který dopředu neznačil nic dobrého, a to způsobovalo, že mi až mrazilo v zádech. Zastavil se přímo přede mnou.

            „Půjdeš udělat večeři,“ oznámil mi s bohorovným klidem, když jsem věnoval plnou pozornost jeho očím. Musel mě k tomu ale vybídnout koncem bičíku, kterým se lehce dotkl zespodu mojí brady. Toho nástroje jsem se bál, dával mi vědět, že teď musím být stoprocentně poslušný, jinak ho doopravdy použije.

            „Ale nejdřív,“ pokračoval stejně klidně, aniž by mi dal šanci si cokoli pomyslet, natož říct, „tě potrestám za tvou drzost před půl hodinou.“

            Všechno, co jsem dokázal, bylo pouhé ztuhnutí. Musel jsem vypadat doopravdy vyděšeně, protože se mě náhle zeptal, ačkoli to neznělo o nic laskavěji: „Copak, děje se něco?“

            Zamrkal jsem a chvilku jsem na něj jen zíral. Pak, sotva slyšitelně, jsem ze sebe dokázal vypravit jen jediné. „Ehm… vy si nemyslíte, že už jste mě potrestal dostatečně, Pane?“ Těm slovům se nějak moc nechtělo znít, pročež jsem si musel odkašlat, podle Jeho reakce jsem však poznal, že mě slyšel až moc dobře. Jakmile jsem otázku vyslovil, jeho úšklebek se rozšířil. „Ne, to si nemyslím,“ odpověděl trochu jízlivě.

            „Ale… co ta facka, Pane?“ Neodvažoval jsem se sice protestovat proti Jeho výchově, jíž mě podroboval, tím méně ve chvíli, kdy byl v rozpoložení, v jakém jsem ho právě viděl, ale musel jsem se ozvat, nepřipadalo mi to prostě fér. Dočkal jsem se však pouze toho, že se rozesmál.

            „Ale prosím tě,“ ozval se, když se smát přestal, a zadíval se mi zase do očí. „To byla jen taková výchovná facka. Ta tě jen měla přimět k poslušnosti a ukázat ti, že děláš, co nemáš, protože jsem zrovna neměl čas tě dlouho trestat. Ale teď…“ Díval jsem se, jak téměř s láskou pohladil bičík dlaní, přičemž se na něj fanaticky zadíval. Z toho výrazu šel strach mnohem větší než z jeho slov. „… teď už ten čas mám.“ Zachvěl jsem se, když mi plně došlo, co to znamená. On se stále ušklíbal, jako by se v tom přímo vyžíval. Přesunul na mě svůj pohled, jenž mi říkal jediné: že ho těší dívat se na můj stále rostoucí strach, že snad přímo chce, abych se ho bál. Krve by se ve mně v tu chvíli nedořezal. Neodvažoval jsem se pod tím pohledem ani hnout.

            „Kromě toho,“ pokračoval a ruku, kterou prve hladil bičík, teď přesunul na moji tvář a lehce mi po ní přejel, bylo to skoro něžné pohlazení, „jsem si nevšiml, že bych ti dovolil, aby ses na mě díval, když jsem vycházel z pracovny… a pak z ložnice. Je to tak?“

            Poklesla mi brada. Uvědomil jsem si, že má pravdu, že mi skutečně svolení ani předtím k ničemu takovému nedal. Jenže předtím mu to nevadilo, proč mu to vadí teď? Zvýšil snad nároky? No samozřejmě, postupně bude nároky zvyšovat, vybavila se mi část smlouvy, podle které jsem tu byl. Dokázal jsem jen němě přikývnout v odpověď na jeho otázku. To mu ale viditelně nestačilo. Než jsem se stačil vzpamatovat, vrazil mi další facku, toho dne druhou. Bylo to spíš jen takové plesknutí, nepříliš surové, ale usměrňující.

            „Ty nemluvíš?“ zeptal se, zdánlivě v klidu, jeho hlas však zněl, jako by právě promluvil ledovec. Byl tak necitlivý, a přitom tak… tak…

            Třetí facka, daleko surovější než ta předchozí, mě probrala. „Ano, Pane, mluvím,“ odpověděl jsem mu tiše, bojácně. Ty facky mi ale tolik nevadily jako to, že se mě zjevně chystá potrestat tak, že se mi to určitě nebude líbit. Pálila mě od nich tvář, zvlášť od té třetí, ale nebylo to zas tak hrozné. Přinejmenším mi tentokrát nevhrkly slzy do očí jako při té první. Daleko víc jsem se však bál bičíku. Bude to bolet moc? Co když ano a já budu muset použít stopku? Co když na ni nezareaguje? Hlavou se mi náhle proháněly ty nejhorší scénáře.

            Z mých úvah mě probral jeho hlas. „Tak odpověz na otázku,“ vyzval mě tiše. Silou vůle jsem se přinutil udržet pohled v jeho očích. Nebylo to snadné vzhledem k tomu, jak ledovým pohledem mě propaloval. Měl jsem dojem, že to už déle nevydržím. Navíc jsem zlomek vteřiny musel přemýšlet, na jakou otázku mám vlastně odpovídat; budu si na to muset dávat větší pozor.

            „Ano, Pane, je to tak,“ odpověděl jsem poté poslušně. Zdálo se, že je to všechno, co po mně chce. Klepl si bičíkem do dlaně, což vydalo pleskavý zvuk, kterého jsem se lekl, přestože jsem viděl, co ho způsobilo. Nevydržel jsem ten pohled s tím úšklebkem a oči jsem sklopil, což mi snad poprvé a naposled prošlo bez trestu. Nebo možná neprošlo vzhledem k tomu, že se hned přesunul za má záda a já na nich pocítil první ránu dřív, než jsem se na ni stačil připravit. Nebyla však surová a k mému překvapení ani bolestivá, třebaže šla na ledviny; spíš to bylo jen štípnutí.

            Po druhé ráně, která mě šlehla přes lopatky, jsem však vykřikl, leknutím i překvapením, protože byla daleko silnější než první. Poprvé jsem pocítil důsledky bičíku a pochopil, proč mi všichni, kdo s tím měli zkušenost, říkali, že rány bičíkem dovedou být hodně nepříjemné. S výkřikem jsem se však daleko nedostal.

            „Ticho bude,“ sykl mi Pán přímo do ucha. Zdálo se, že si to nějak oblíbil. Opět jsem se zachvěl; z jeho hlasu šel respekt i strach. Nebylo možné ten příkaz neuposlechnout, takže jsem zatnul zuby a zbytek trestu přečkal bez hlesu, i když byly rány občas pěkně tvrdé. Když skončil, záda mě pálila, jak kdyby mi na nich zapálil oheň, a ani jsem nevěděl, kolik ran mi celkem věnoval. Ke své smůle, jak jsem zjistil o chvíli později.

            „Dokázal bys mi říct, kolik ran to bylo?“ oslovil mě tiše, stále ještě stál za mými zády, a tak jsem na něj neviděl.

            Pouze jsem se nadechl a naprázdno polkl. Neměl jsem tušení, nevnímal jsem to, nepočítal jsem je. Nebylo jich moc, ale to jsem mu přece říct nemohl, chtěl přesné číslo. Pomalu jsem zavrtěl hlavou. To bylo jediné, co jsem si dovolil. Vzápětí mi přiletěl pohlavek, načež mě obešel a dřepl si ke mně. Hleděl mi tak do očí ve stejné výškové úrovni, bičík držel v levé ruce, kterou si předloktím opřel o koleno. Pravačkou mi vlepil facku, možná aby toho nebylo málo. Tentokrát byla mírnější, přesto však byla tím, co znovu spustilo mé slzy. Podvědomě jsem přitom sklopil pohled k zemi. Záda mi skoro hořela a on byl ke mně ještě takhle krutý…

            „Příště to počítej,“ napomenul mě a teprve pak si nejspíš všiml mých slz. Skrz ně jsem viděl, jak mu bičík vypadl z ruky, když rozevřel prsty levačky. Pak ji pomalu přiblížil k mé tváři. Cuknul jsem sebou úplně bezděčně, nechtěl jsem další facku. On mě však po tváři jen něžně pohladil dlaní.

            „Neboj,“ řekl mi konejšivě. Hlas mu zjihl a zněžněl. Překvapením jsem až zamrkal a znovu se přinutil mu pohlédnout do tváře. Jeho výraz mě naprosto ohromil. Laskavě se na mě usmíval, oči byly náhle plné citu. Chvilku jsem se tak na něj díval jako nakopnuté štěně, zatímco mě hladil po tváři.

            „Neboj se,“ zopakoval. „Už ti neublížím.“

            Po tomto ujištění, kterému jsem chtěl věřit a vlastně i věřil, si mě přitáhl blíž k sobě a objal. Ucítil jsem polibek ve vlasech a konejšivé pohlazení po zádech, byl něžný a opatrný k ranám, které stále pálily. Opřel jsem si hlavu o jeho rameno, doufaje, že si tím nevysloužím další trest, a nechával slzy stékat na jeho košili. Nejspíš mu to nevadilo, protože se ani neodtáhl. Byl jsem mu za to vděčný.

            Několik minut mě jen hladil a tiskl k sobě, pak se odtáhl a pátravě se mi zadíval do obličeje. Rukou mi setřel zbytky slz, což mě přimělo se malinko pousmát. „Děkuji, Pane,“ nezapomněl jsem na slušnost a on to ocenil, pohladil mě po vlasech a úsměv mi oplatil, vřelý, přátelský. Konečně jsem měl pocit, že jsem ho dokázal dovést ke spokojenosti, tedy kromě chvíle, kdy jsem ho uspokojoval sexuálně.

            „Tak pojď, vstaň,“ vybídl mě jemně. Z klečení už mi dávno zdřevěněly nohy, proto to nebylo tak jednoduché, s jeho pomocí jsem se však vytáhl na nohy. Byl jemný a vůbec nepřiblížil ruku k obojku kolem mého krku nebo k mým vlasům. Dokonce mě chvíli nechal, abych se srovnal s tím, že po tak dlouhé době stojím na nohou. Počkal, dokud jsem nekývl na znamení, že mám nohy v pořádku, a teprve pak mě navedl směrem ke kuchyni. „A teď ta večeře,“ zavelel, ale nijak zle to nevyznělo.

            V kuchyni mi ukázal, kde co najdu. „Pamatuj si to, víckrát už ti to ukazovat nebudu,“ varoval mě a pak se vytratil s tím, ať ho něčím překvapím. Na své kuchařské umění jsem sice nebyl moc pyšný, něco jsem ale zvládl, a tak jsem hodil na pánev vajíčka a osmahnul je společně s nakrájeným párkem. Výsledek jsem ještě ozdobil zeleninou a donesl to Pánovi i s pečivem a vidličkou do pracovny. Zastavil jsem se na prahu.

            „Pane, máte hotovou večeři,“ ozval jsem se, i když vcelku zbytečně, protože jakmile jsem se objevil ve dveřích, už o mně věděl. Trhnul hlavou v jasném gestu, a tak jsem překročil práh a donesl mu to až na stůl. Moc jsem se po pracovně nerozhlížel, zaznamenal jsem však, že na stěnách nejsou žádné obrazy ani dekorace a většinu pracovny vlastně zabírají stoly s různými lejstry, s počítačem a tiskárnou a dalšími technickými vymoženostmi. Když jsem před něj položil talíř s jídlem, jen uznale zakýval hlavou.

            „To vypadá dobře,“ zhodnotil můj výsledek a pousmál se. „Tak si běž taky něco k večeři udělat, vezmi si, co chceš. A pak přijď sem, můžeš se najíst se mnou,“ dodal ještě a pohlédl mi do očí, do nichž jsem se v tu ránu propadl. Ten laskavý úsměv byl úchvatný, pro ten bych byl ochoten udělat snad cokoli. Mírně jsem sklonil hlavu. „Děkuji, Pane,“ ani tentokrát jsem nezapomněl na slušné vychování a vymizel z pracovny, abych si také něco k večeři udělal.

            Když jsem k němu mířil se svou večeří, bezděčně mi myšlenky sjely k jeho pokynu, abych se navečeřel s ním. Neviděl jsem, že by měl v pracovně víc než jednu židli… asi se tedy budu muset najíst vestoje. Když jsem však do jeho pracovny vešel podruhé, zjistil jsem, že tam jsou najednou dvě židle, tu druhou nejspíš odněkud vyčaroval, zatímco jsem si dělal jídlo. Ušklíbl jsem se pro sebe, přišlo mi trochu legrační, jaké drobnosti řeším… oproti chvíli, kdy jsem klečel na kolenou a čekal jsem, až si mě On bude všímat. Pokynul mi rukou k volné židli vedle sebe a já tento němý příkaz uposlechl. Všiml jsem si také, že u stolu, u něhož jsme teď oba seděli, trochu poklidil, aby se u něj dalo jíst. Úšklebek ve tváři se mi trochu rozšířil.

            „Copak, copak?“ zeptal se a naklonil hlavu lehce na stranu tím způsobem, který se mi od začátku líbil.

            „Nic, jen… jsem spokojený, Pane,“ odpověděl jsem. Se svými malichernými úvahami jsem se mu rozhodně nehodlal svěřovat.

            Zdálo se, že ho moje odpověď uspokojila. „To je dobře,“ odvětil a něžně mi hrábl rukou do vlasů. Od té chvíle už nic neřekl a já také ne, večeřeli jsme beze slov. Oba jsme byli ponořeni do vlastních myšlenek. Zatímco on přemýšlel nevím o čem, já si v duchu rekapituloval celou tu dobu strávenou s ním a došel k názoru, že se mi tu s ním líbí. Aby taky ne, když jsem měl, co jsem chtěl…

            Vyrušil mě až ve chvíli, kdy dojedl. „Ocenil bych, kdybys umyl nádobí,“ pronesl konverzačním tónem, ačkoli jsem věděl, že je to jen zamaskovaný rozkaz. „Půjdu si lehnout a ty přijď, až skončíš s úklidem v kuchyni.“ Mrkl na mě, zvedl se a odešel. Ve dveřích se na chvilku zastavil, aby se na mě ohlédl a věnoval mi jeden vážný pohled, načež zmizel kdesi v ložnici.

            Dojedl jsem také a odnesl nádobí do kuchyně. Tedy, že si ze mě udělá služebnou na domácí práce, to jsem nečekal, ale ani v nejmenším mi to nevadilo. Bylo to lepší, než kdyby nádobí myl on a já musel po tu dobu v kleku čekat, až skončí a milostivě se mi bude zase věnovat. A navíc se u toho dalo přemýšlet, aniž bych ho naštval svou nečinností. Přemýšlel jsem o něm, snil jsem, jaké by to bylo s ním spát, doopravdy spát, bez zábran, bez rozkazů, bez… Zarazil jsem své myšlenky včas, aby se nezatoulaly tam, kde už neměly co pohledávat. Já tu jsem přece proto, že ho chci poslouchat, chci, aby mi dával rozkazy, chci dělat to, co chce on, abych dělal… a ne proto, abych snil o tom, že tenhle vztah mezi námi není. Určitě po mně jednou bude chtít, abych mu podržel, uklidňoval jsem se. Nebo možná spíš nejednou. Doufal jsem jen, že to bude brzy.

            Domyl jsem poslední kousek nádobí, pak jsem to všechno uklidil zpátky do skříněk a otřel hadříkem kuchyňskou linku. Porozhlédl jsem se po kuchyni, abych se ujistil, že už není co uklízet. Možná bych ještě mohl vytřít, nechtěl jsem ho ale nechat čekat moc dlouho, to by si mohl špatně vyložit. A tak jsem zhasl světlo a opustil kuchyň.

             V ložnici svítila lampa na nočním stolku vedle Jeho postele. On napůl ležel, napůl seděl, zády opřený o polštář, který byl zase opřený o pelest, jednu nohu měl pokrčenou a druhou opřenou kotníkem o koleno té první. Deku měl shrnutou u nohou, v ruce držel knížku, jejíž název jsem neviděl. Nemusel jsem se ani ohlašovat, jakmile jsem váhavě překročil práh ložnice, ozval se sám.

            „Kleknout,“ přikázal stroze a líně otočil stránku knihy, aniž by se na mě podíval. Trochu jsem zaváhal. To jsem mohl vážně v té kuchyni vytřít… Jeho ostrý pohled směrem ke mně mě však usměrnil a já ztěžka klesl na kolena, která už toho po dnešku měla za sebou i beztak dost. Pro jistotu jsem i sklonil hlavu.

            Neřekl ani slovo. Periferně jsem vnímal, že obrátil pozornost zpátky ke knížce. Složil jsem ruce do klína a začal si trochu nervózně pohrávat s prsty. Než mě konečně vzal znovu na vědomí, obrátil dalších šest stránek knížky. Neměl jsem ponětí, jak dlouho to trvalo, v ložnici hodiny neměl. Pak knížku odložil, změnil polohu z toho sed-lehu do tureckého sedu a zakýval na mě jedním prstem. Možná to bylo čiré štěstí, že jsem to gesto zachytil, a po kolenou se přesunul k němu. Vzhledem k tomu, co už jsem měl za sebou, mě to ani tolik nerozhodilo, i když každé přenesení váhy na kolena bolelo, nicméně jsem si nedovolil ho provokovat tím, že bych se zvedl. Trestů za neoprávněné zvedání jsem si užil v minulých vztazích dost na to, abych pochopil, co se sluší a patří.

            Odměnil mě za to úsměvem a poklepal prsty na postel. Neohrabaně jsem se zvedl a už se sunul do kleku, když si mě chytil za obojek a přitáhl tak, že jsem na něm napůl ležel. Schoulil jsem se u něj a on mě něžně pohladil po vlasech. Chvíli jsme tak zůstávali, on hleděl do tváře mně a já zas jemu. Prsty mi vplétal do vlasů a jemně si s nimi hrál. Pak mě překvapil otázkou. „Líbí se ti u mě?“ pronesl tiše, zatímco se mi stále hrabal prsty ve vlasech. Bylo to moc příjemné a já jen přivíral oči slastí. „Ano, Pane,“ odpověděl jsem stejně tiše.

            Ani jsem si nevšiml, kdy mě přesunul hlavou na už narovnaný polštář, lehl si vedle mě a překryl nás oba dekou. Nevšiml jsem si, kdy zhasnul lampu. Bylo mi naprosto jedno, že usínám v džínách. Hlavně, že usínám s ním, stulený v Jeho náručí…