24/7 IV.

Bylo to ráno jako každé jiné. Budík mě probudil kolem osmé, já ho však jen zaklapl a chvilku jen ležel. Podíval jsem se vedle sebe, kde, nevzbuzen mým otravným budíkem, klidně spal můj subík. Pousmál jsem se, jen lehce ho pohladil po tváři, abych ho nevzbudil, a opatrně, tiše jako duch jsem vstal z postele. Pak už následovala obvyklá ranní rutina – hygiena, černá káva, snídaně a zašít se do pracovny…

Probudil jsem se do jasného rána. Žaluzie na oknech v ložnici byly vytažené, do pokoje svítilo slunce. Chvíli mi trvalo, než jsem se vzpamatoval a přišel na to, kde jsem. Nechal jsem na své tváři objevit spokojený úsměv a protáhl se. On vedle mě neležel.

            Rozhlídl jsem se po místnosti. Nebyl vůbec v ložnici a žádný zvuk mi nenapovídal, kde by mohl být. Pohled mi sklouzl na digitální hodiny na nočním stolku – včera večer jsem se mýlil, když jsem nabyl dojmu, že v ložnici hodiny nemá. Jen jsem ten budík za ním neviděl. Teď bylo půl desáté.

            Chvíli jsem váhal, zda mám vstát, ale nakonec jsem to stejně udělal. Už se mi nechtělo dál ležet. Chopil jsem se kalhot, které jsem objevil přehozené přes dveře skříně – vážně netuším, jak se tam dostaly, usínal jsem přece v nich – a navlékl je na sebe. Pak jsem vyšel z ložnice a zamířil do koupelny, abych spáchal obvyklou ranní hygienu. Zatímco jsem si čistil zuby, snažil jsem se sám sebe přesvědčit, že je to normální ráno, úplně stejné, jako kdybych se probudil u sebe doma.

            Našel jsem ho v pracovně. Jak taky jinak. Seděl zády ke dveřím a byl zcela ponořený do práce, takže nejspíš ani nezaregistroval, že jsem se zastavil u dveří. Přemýšlel jsem chvíli, jestli to, že ho pozdravím, nebude brát jako vyrušení od práce, pak jsem nad tím ale pouze pokrčil rameny. Jestli bude, jeho problém. Já jsem jen slušný.

            „Dobré ráno,“ pozdravil jsem.

            „Dobré,“ odpověděl, v tom hlase jsem slyšel úsměv. Klepl ještě párkrát do klávesnice a otočil se ke mně. Domněnka toho úsměvu se mi potvrdila, tvářil se přívětivě a ten pohled, jakým se na mě díval, byl hřejivý. „Nechal jsem tě spát,“ poznamenal a rukou mi pokynul, ať jdu blíž. Pousmál jsem se, byl jsem mu za to vděčný. Ne že bych byl tak unavený, ale vstávat kdovíjak brzy by se mi taky nechtělo. Na jeho gesto jsem překonal těch pár kroků, které nás od sebe dělily.

            Něžně si mě k sobě přitáhl a políbil. Ten polibek jsem mu opětoval víc než ochotně. Byl to vůbec první polibek, který mi věnoval, trochu mě tím překvapil. Ze začátku byl trochu opatrný, bál se mé reakce, což bylo zcela evidentní. Když jsem mu to ale začal oplácet, hodil za hlavu veškerou počáteční opatrnost a do polibku se začala vkrádat jeho dravost, kterou jsem ale oceňoval a opětoval.

            Nenechal to trvat moc dlouho, na můj vkus se odtáhl až příliš brzy. Zkusil jsem ho nenechat, aby se odtáhl, ale bylo to marné. Nezamračil se, ani jinak neprojevil nesouhlas s mým chováním, ovšem gesto, kterým mě takřka vystrkoval z pracovny, bylo víc než jasné. „Mám práci,“ připomněl mi. „Dej si nějakou snídani a pak se nějak zabav.“

            Jen jsem přikývl, maličko svěsil hlavu a odešel. Nebylo mi příliš po chuti, že mě vyhazuje. Byl jsem ovšem jen jeho pejsek na hraní a jako takový jsem se s tím musel smířit. Cítil jsem v zádech jeho pohled, ale neotočil jsem se. Zamířil jsem rovnou do kuchyně a obsloužil se kávou, pečivem, máslem a nějakým sýrem. Příliš jsem si nevybíral, na to jsem byl moc zabraný do myšlenek.

            Zajímalo by mě, proč mě u sebe nenechal a taky čím se mám zabavit. To tu mám chodit po bytě jen tak? Nebo tím snad chtěl říct něco konkrétního? A kdyby ano, tak co? Mám mu tady uklidit? Ne, to už by si rovnou mohl pořídit služku. A kdybych se zabavil sám, nic by z toho neměl. Tyhle a další úvahy se mi míhaly hlavou, dokud jsem po snídani nedošel zpátky do ložnice a neuviděl na nočním stolku jeho knihu.

            Byl jsem zvědavý, co čte. Lehl jsem si proto na postel a sáhl po knize. Byla to nějaká vědecká literatura, ale to mi nevadilo ani v nejmenším. Měl jsem se přece zabavit, a tak jsem se do toho začetl.

            Kolem poledne jsem toho věděl spoustu o orientálních masážích, a to jsem se ještě ani nedostal k těm klasickým metodám masáže, užívaným na západě. Zato mě to už dávno přestalo bavit a navíc jsem znovu pociťoval hlad. Sice mírný, ale i tak. Knížku jsem odložil zpátky tak, jak byla, vstal z postele a vyšel z ložnice.

            Překvapilo mě, když jsem ho místo v pracovně našel v obýváku. Tiše seděl na gauči, na stolku před ním otevřený notebook, kterému evidentně věnoval jen pramalou pozornost, a popíjel kávu z hrnku, který držel oběma rukama. Podle toho, že z hrnku nestoupala pára, se dalo poznat, že tu sedí už nějakou dobu. Nebo přinejmenším už pije to kafe nějakou dobu.

            Ani jsem se nemusel ohlašovat, aby o mně věděl. Jakmile jsem vešel do dveří, vzhlédl ke mně, přestože mě neměl v zorném poli hned. Netušil jsem, jestli je za tím pouze instinkt nebo nějaký vytříbený smysl pro vycítění něčí přítomnosti, a chvilku jsem se tím zabýval. Přerušil mě odzbrojujícím úsměvem a pohnutím hlavy mi dal jasné znamení, kde mě očekává. Snažil jsem se udržet si neutrální výraz a nenechat naprosto nic náhodě, nechtěl jsem mu ukázat svoje překvapení – vlastně všeobecné, nad tím, že jsem ho našel tady, kde jsem ho neočekával, nad tím úsměvem a nad tím mírným gestem.

            Už jsem chtěl zakleknout před pohovkou, když mě gestem ruky zarazil a nechal mě stát. Pohodlně se opřel, ruku přesunul zpátky na svůj hrnek a věnoval mi pohled do očí.

            „Jak ses zabavil?“ optal se konverzačně. Mírně při té otázce natočil hlavu.

            Plaše jsem se pousmál. Nebyl jsem si jistý, jestli mě neztrestá za nehoráznou drzost, když přiznám, že jsem se úzce zajímal o to, co čte.

            V reakci na moje krátké zaváhání vstoupilo do jeho výrazu cosi nečitelného. Jeho úsměv zmizel a vystřídala ho tvrdá maska, za kterou nebylo nic poznat.

            „Když se tě na něco zeptám, očekávám, že mi odpovíš,“ oznámil mi klidně. Možná v tom byl podtón varování. Neznal jsem ho ještě dostatečně na to, abych to z těch slov dokázal jednoznačně určit. Stáhl jsem svůj plachý úsměv. Nezbylo než vyjít s pravdou ven a přijmout případné následky. Velice dobře jsem tušil, že jestli ho to rozdráždí, moc milý ke mně nebude.

            „Promiňte, Pane,“ omluvil jsem se zdvořile podle jeho očekávání. „Četl jsem si.“

            Obrátil pohled ke svému hrnku. „Hmm… a co sis četl?“

            Můj narychlo připravený plán říct mu jen část pravdy se sesypal jako domeček z karet. Nepatrně se mi zrychlil dech, zůstal jsem ale pevně stát na nohou a soustředil se na to, abych se ani nezachvěl. Vyšlo mi to.

            „Tu… tu knížku, kterou máte na stolku vedle postele, Pane,“ přiznal jsem a bojoval při tom s nutkáním sklopit oči.

            Znovu se na mě podíval. Tentokrát jsem už nejspíš své překvapení prozradil, když mi opět ukázal onen naprosto neškodný úsměv. Pořád jsem ale nevěděl, nakolik tomu úsměvu můžu věřit. Neobrátí v příští vteřině?

            „A dozvěděl ses něco zajímavého?“ ptal se dál, navzdory veškerému mému strachování úplně klidně. I tak jsem se ale rozhodl neponechat nic náhodě a znovu jsem mu už svůj plachý úsměv neukázal.

            „Ano, Pane.“ Za žádnou cenu jsem mu nechtěl přiznávat, že mě to ve skutečnosti málem unudilo k smrti a zůstal jsem u toho jen proto, že žádná jiná knížka nebyla v dohledu ani dosahu.

            „To jsem rád.“ Nepřestával se usmívat. Znělo to upřímně. Dovolil jsem si taky menší úsměv, byl jsem teď ale mnohem opatrnější. Přiměl jsem se jen na chviličku sklopit oči a zase na něj pohlédnout; nebylo to o moc delší než mrknutí. Za prohřešek to dost dobře považovat nemohl.

            Odložil hrnek s kafem a udělal rukou gesto, po kterém jsem se usmál naplno, bylo z něj patrné, že teď mi nic nehrozí. Podle pokynu jeho ruky jsem se přesunul na gauč vedle něj. Něžně si mě k sobě stáhl, položil si mou hlavu na stehno a začal se mi jemně hrabat ve vlasech. Neubránil jsem se zavrnění, v tu chvíli jsem se skoro rozplynul blahem. Ta změna v jeho chování oproti ránu, kdy mě skoro vyhazoval ze svojí pracovny, byla obrovská a byla hodně vidět. Možná si dokonce dával záležet na tom, abych to poznal.

            Usmál se, což jsem zachytil periferním viděním. Drbal mě a hladil dál. Dokonce se ke mně sklonil a něžně mě políbil na ucho. Uniklo mi další krátké zavrnění.

            Promluvil až po chvíli, jeho slova mi ale zněla jako rajská hudba. „Co bys řekl pizze k obědu?“

            Okamžitě jsem k němu natočil hlavu a kývl. To mu zřejmě stačilo. Aniž by mě přestal jednou rukou hladit, druhou přesunul na klávesnici notebooku na stole a hbitými prsty do ní něco naťukal. Na obrazovce se objevila stránka pizzerie s rozvozem, kterých je tady ve městě spousta. Spokojeně jsem se ušklíbnul.

            Jeho ruka sjela po mém krku, kde se jen nepatrně zastavila na obojku, bylo to skoro neznatelné gesto, přesto však nepřehlédnutelné, o to víc bylo zřejmé, co tím chce říct, jsem jen Jeho. Hned poté rukou zamířil dál, pohladil mě něžně po rameni a po boku. Přivíral jsem oči slastí. Tohle mazlení bylo moc příjemné a já mohl jen doufat, že v případě jeho mazlivé nálady se nejedná o ojedinělý stav.

            Evidentně nejednalo. Po obědě s tím mazlením pokračoval. Pořád jsme zůstávali v obýváku, ale to taky nemuselo nic znamenat. Nechával si mě u sebe a hladil mě, drbal a mezitím pracoval. Konečně jsem zjistil, co dělá, když jsem viděl na monitor notebooku. Je překladatel. Z nějakého mně neznámého jazyka, nejspíš ruštiny, překládal do toho srozumitelného. Vystačil si s jednou rukou, i když mu práce šla pomaleji. Druhou ale vytrvale zaměstnával mým hlazením. A já jen spokojeně přivíral oči a blaženě vrněl. Až dokud se nezvedl a neprohlásil, že má práce pro dnešek dost.

            „Co se tady válíš? Tady máš klečet, přede mnou.“ Jeho pohled se do mě vpíjel jako pohled boha hněvu.

            „Ano, Pane,“ pípnu nejistě a sesunu se z gauče před něj. Odměnou mi je jen hrubé sklonění hlavy.

            Zírám do země a slyším, jak rozepíná pásek. Nařeže mi? A za co? Nervózně se kousnu do rtu, ale on mi nejspíš nechce nařezat, protože pásek nechává tam, kde je. Rozepíná kalhoty a hlavu mi mírně zvedne.

            Rychle pochopím, co se po mně chce. Poslušně mu ho nějakou chvíli kouřím a jsem připraven i polknout, když –

            Hrubě mě od sebe odstrčí a zamíří pryč. Cestou zapíná kalhoty. Neřekne při tom ani slovo. Nechápu to a jen se za ním ublíženě dívám. Ranil jsem ho snad nějak? Dotknul jsem se ho?

            Zmizí v ložnici a já sklopím hlavu, abych mohl studovat vzorek toho jeho nádherného a jistojistě zajímavého koberce. Ne, kdepak, není na něm zajímavého nic. I tak zírám dál do země, protože mě nenapadá, kam jinam bych měl zírat. Snažím se utřídit si myšlenky, které se mi honí hlavou jedna za druhou. Ublížil jsem mu? Jestli ano, jak? Nebyl s mojí prací spokojený? Ale přece včera byl. Nebo jsem tím vstupním testem přece jen neprošel? Co má znamenat ten jeho odchod? Bylo tu prostě příliš mnoho otazníků. Jestli jsem se dopoledne u jeho knížky nudil, tak teď jsem o jeho chování přemýšlel na plné obrátky.

            Nedostal jsem však příliš času to řešit. Asi jen minutu, nebo dvě, než se znovu objevil, přejel mě pohledem a jediným gestem ruky mě poslal do ložnice. Zvedl jsem se tedy a přesunul se tam, kam určil.

            „A rychleji by to nešlo?“ syknul na mě nespokojeně, když jsem procházel kolem něj. Bázlivě jsem se přikrčil, ale zrychlil jsem a zaujal polohu v kleku za dveřmi ložnice. „Omlouvám se, Pane,“ pípnul jsem, za což jsem sklidil nepříliš jemné prohrábnutí vlasů.

            „Vstávej,“ zasyknul. „A svlíkat.“

            Uniklo mi polknutí naprázdno, jeho příkazu jsem se však bez řečí podvolil. Nasměroval mě na postel, na kterou jsem si mlčky kleknul.

            „Lehnout,“ opravil mě vzápětí, a tak jsem se sesunul na bok. Chtěl jsem na něj vidět, což, jak se zdálo, nevnímal jako chybu. Aspoň zatím ne. Se svlékáním mě napodobil a lehl si vedle mě. Dlouhou chvíli na mě jen zíral, neřekl ani slovo a ani se mě nedotkl. Přinutilo mě to, abych se začal ptát sám sebe, co tím sleduje. Neodvážil jsem se ale zeptat se přímo jeho. A tak jsem mu hleděl do nádherných hnědých očí a přemýšlel, co skrývá za tou tvrdou maskou.

            Dozvěděl jsem se to s jeho prvním dotekem. Bylo mi to jasné… no dobře, tak nebylo, doufal jsem v to. Ale zároveň jsem to v hloubi duše věděl, co chce udělat. Chtěl to udělat už na začátku, a zdržel se toho. Já jen čekal, jak dlouho to bude trvat, jak dlouho mě nechá v nejistotě, jestli to udělá a kdy… Moc dlouho jsem tedy čekat nemusel. Jen jeden den.

            Dlouho mě dráždil a pak byl obdivuhodně něžný. Tak něžný sex jsem nejspíš ještě nezažil. Byl ohleduplný, nechával mi prostor. Až jsem si říkal, jestli to byl před chvílí ten samý člověk, který mě nechal klečet u jeho nohou a bezohledně mi přirážel do krku…

           

Leželi jsme vedle sebe. On udýchaný, já ani tolik ne, vlastně jsem k tomu ani neměl důvod. Hned potom mě poslal do sprchy a přestal se o mě zajímat.

            Když jsem se vrátil ze sprchy, nechal mě si lehnout vedle něj, sám v posteli četl rozečtenou knížku. Nerušil jsem ho, zadíval jsem se do stropu a chvíli přemýšlel o něm, než mě to omrzelo a začal jsem přemýšlet o čárách na stropě, které na něm vytvořila barva a které šly vidět jen při pozorném zakoukání. Strávil jsem u toho půl hodiny, po které bych skoro usnul, kdyby mi do vlasů zcela bezmyšlenkovitě nehrábla ruka mého Pána a nezačala je něžně prohrabovat.

            V tu chvíli jsem byl úplně bdělý. Věnoval jsem mu pohled. On mně ne; pořád četl tu knihu a druhou rukou mě jen hladil ve vlasech. Zkusil jsem se k němu přitulit. Neprotestoval.

            Myslím, že to bylo poprvé a naposledy, kdy jsem jeho polibek do vlasů před spaním cítil.