Ten večer byl velice příjemný, přestože jsem ho celý strávil ve své subíkovské roli hodného a vychovaného pejska, který dělá vše, co mu jeho milovaný Pán nakáže. Chová se způsobně, je upravený a jeho obojek na krku dotažený tak, aby neškrtil, ale zároveň nebyl ani příliš volný. Přesně takový jsem byl, ačkoliv ostatní na tom firemním večírku o tom neměli ani potuchu. Měl jsem oblek a můj vycházkový tenký obojek byl bezpečně skrytý pod límečkem nažehlené košile. Dělal jsem doprovod svému partnerovi, jak se sluší a patří. Nikdo netušil, v jaké roli jsem celou dobu byl a Pán, musel by se na nás zaměřit a sledovat ta jasná, avšak zcela nenápadná gesta. Musel by znát svět trojné monády, aby to dokázal rozluštit, a hádám, že nikdo takový se tam nepohyboval.
Cestou na autobus si mě příliš nevšímal, vlastně vypadal, že o něčem horečně přemýšlí. Sledoval jsem ho s nejistotou a přemýšlel, o čem přemýšlí asi on? O práci? O tom, co se mnou provede doma? Nebo snad o něčem jiném? Nevěděl jsem a neodvažoval jsem se ho na to zeptat, takže jsem mu dělal jen tichou společnost po jeho boku. Asi po pěti minutách přijel autobus na zastávku, kde kromě nás nikdo jiný nebyl. Pohladil mě při nastupování po zádech, ale za celou dobu neřekl jediné slovo, vlastně mě to dost znervózňovalo. Porozhlédl jsem se až v momentě, kdy jsem zaplul na nejposlednější dvojsedačku na konci autobusu. Sedl si vedle mě a položil mi ruku na koleno. Věnoval jsem mu vřelý úsměv, ale on ho nejspíš ani nepostřehl. Okatě se rozhlížel po spolucestujících.
Nepřekvapilo mě to, dělal to často, když jsme spolu jeli v noci. Ostatně bylo dobré vědět, kdo s vámi jede, zvlášť jestli je mezi nimi osoba nevalného vzezření. To tady ale nebylo. Vpředu seděla jen nějaká dáma v kožichu a pak nějací dva kluci, kterým nemohlo být víc než osmnáct let. Než jsem si je stihl prohlédnout, pocítil jsem jeho rty na svém uchu. Pokoukl jsem po něm a přivřel s úsměvem oči, hlavu jsem mu nastavil víc než ochotně.
Ožužlával mi ucho bez ohledu na to, že tady byli kamery i lidi. Miloval svůj exhibicionismus a rád ho ukazoval. Cesta byla ještě ostatně dlouhá a on přesně věděl, jak si jí chce zkrátit. Mně to došlo až o chvíli později poté, co mi položil ruku do klína a sevřel. Nebolelo to, ale cítil jsem to a on věděl, že mě to chladným rozhodně nemohlo nechat. Zešílel? Chce to dělat tady?! Vždyť jsou tu lidi.
„Pane,“ vydechl jsem v náznaku nesouhlasu a i bych ho dopověděl, kdyby mi nepoložil prst na rty a ostře nezasykl do ucha.
„Ticho… buď zticha,“ po tomhle už jsem ze sebe nevydal ani hlásku, pouze jsem nasucho polkl a přivřel oči. Jeho ruka na mém poklopci zanechávala za sebou dost značný efekt, přece jen, látka kalhot nebyla nijak silná a jeho doteky prakticky nijak netlumila. Nebyl něžný, spíš naopak, jenže o to víc se mi to líbilo. Dokonce natolik, že mi v jednu chvíli ujelo vzdychnutí, které se ovšem ztratilo v hluku motoru… nebo jsem v to alespoň doufal. On to ale zaznamenal. Jak jinak si vysvětlovat, že tu ruku hned na to stáhl a pod límečkem košile mi sevřel obojek v prstech tak, že mě tím přidusil. Otevřel jsem oči a věnoval mu omluvný pohled s dalším suchým polknutím.
Omluva přijata – pustil obojek a hrubě políbil, pochopil jsem, že to nejsem jen já, kdo ztratil svůj naprostý kalhotový klid. Opětoval jsem mu ten polibek, ale neodvažoval jsem se ho dotknout. Po chvilce mě pustil a odtáhl ze mě ruce, celkově si mě přestal všímat, pouze se porozhlédl. Dáma už tam nebyla a kluci si hleděli svého. Nakonec i ti brzy autobus opustili, zatímco my pokračovali až na jeho konečnou. Napadalo mě, co asi bude následovat, jakmile se dveře za těma dvěma zavřely a autobus se rozjel. Nepletl jsem se.
Znovu mě chytil za obojek a donutil mě se zvednout a dotáhl mě k zadní části, o kterou mě opřel a rozkopl nohy. Vydechl jsem poněkud zaskočeně a čelo opřel o ledové sklo přede mnou. Nasucho jsem polkl pár slin, zatímco on mi rozepnul kalhoty a stáhnul je o kousek, chvíli se nedělo nic, pouze jsem zaznamenal cinknutí přezky jeho opasku a tiché vzdychnutí za sebou. Kamera nainstalovaná na stropě ani řidič ho nezajímali, a jestliže nezajímali jeho, nemuseli zajímat ani mě. Ostatně byl jsem jen subík, který musel poslouchat Pánova přání a rozkazy. A jeho přání nyní bylo zcela jasné už tím, že jsem v sobě pocítil jeho prsty navlhčené čímsi, co jsem nedokázal takhle identifikovat. Ani jsem se otočit nepokusil vlastně, nezajímalo mě to. Věděl jsem, že mně neublíží a o víc jsem se nemusel starat. To byla jeho věc. Nasucho jsem polkl a nehty zaryl do tyče, o kterou jsem byl opřený. Počínal si dost hrubě a neurvale, občas jsem kvůli tomu zasyknul bolestí nebo víc hlavu zarval do zadního okna, ale neprotestoval jsem. Nakonec prsty vytáhl a prudce je nahradil sebou samým. Vykvikl jsem jak postřelené podsvinče a narovnal se prudce. Ruka na zádech mě však zarazila a donutila jít znovu do onoho předklonu, do kterého mě postavil on sám. Tiše jsem zakňoural a chytil se pevněji, skoro jsem ani nevěřil, že mi dá čas, ale on dal.
Počkal, než jsem se s ním dokázal srovnat, stepoval jsem tam trochu jako kobyla, která je uvázaná, aby neutekla a necukala se. Jakmile svaly povolily, pohnul se a přestal na mě brát víceméně ohledy, šel si za svým. Od mazlení to mělo dost daleko, ale nevadilo mi to. I tak jsem v tom nacházel jisté uspokojení a vzrušení z pocitů, které mě náhle zaplavovaly. Že mu tu držím jak háravá čubka na veřejnosti, že nás nejspíš autobusák sleduje, že on zadržuje svoje hlasové projevy a vážně mu to jde. Nevadil mě dokonce ani fakt, že se jeho ruka neocitala v mém klíně.
Zakousl se mi při tom do ramene, což způsobilo mé další tiché kviknutí, až potom jsem cítil, jak se mi ve střevech zabydlují dětičky jeho počinu. Vysunul se ze mě prakticky okamžitě a já tak ztratil oporu. S funěním se mi podlomily nohy, ale než jsem se stihl sesunout, zachytila mě jeho ruka kolem pasu a vytáhla nahoru s jakýmsi dobráckým zamručením. Olíbnul mi tvář s náhlou něžností, zatímco si jednou rukou natahoval kalhoty a zapínal se. Vydýchával jsem se a dokázal se jen držet té tyče, kalhoty mi nakonec musel natáhnout a zapnout sám, pomalu jsem ho nevnímal. Vlastně jsem nevnímal pomalu ani to, že autobus zastavil a on mě vytáhl na zastávku, kde mě posadil na lavičku a starostlivě mi pohlédl do tváře, až tam jsem se tak nějak vzpamatoval poté, co mě pohladil něžně po tváři s tím nejistým a skoro vyplašeným pohledem. Vypadl z role, když viděl můj tupý výraz, chladný vzduch mě ale opět vyvedl z jakési apatie, zamrkal jsem a pohlédl mu do očí s jakousi jiskřičkou. V klíně to bylo nepohodlné a to nemluvím o tom suvenýru, který jsem měl v sobě.
„Dobrý?“ optal se tiše se starostlivým tónem a hladil mě po tváři, zatímco klečel přede mnou. Zjevně jsem ho vážně vylekal.
„Ano, Pane,“ broukl jsem tiše a dal tichý důraz na to oslovení. Chtěl jsem mu ukázat, že jsem v pořádku a schopný pokračovat v roli. Nic se nestalo přece, jen jsem na chvíli vypadl.
„Fajn, tak jdeme,“ zamručel znovu tím dominantním tónem mého Pána.
Pomohl mi za obojek na nohy a vypravili jsme se pěšky a mlčky k jeho bytu. Zachovával svůj výraz i mlčení až do chvíle, než za námi zaklaply vchodové dveře. Nesvlíkal jsem se a vyčkal jeho tichému dalšímu příkazu, po kterém jsem sundal kabát a pověsil ho na věšák. Zůstal stát a sledoval mě, dokud jsem proti němu znovu nestál v naprostém klidu a nezíral mu podřízeně do očí. Potom ke mně přistoupil a opět ruku vztáhl na obojek. Jeho zapínání povolilo a on ho stáhl z mého krku, volně ho položil na skříňku vedle a poté mě něžně políbil na rty. Objal mě pevně, ale láskyplně a domácí obojek už ten večer nepřipnul. Hra pro dnešek skončila.
Cestou na autobus si mě příliš nevšímal, vlastně vypadal, že o něčem horečně přemýšlí. Sledoval jsem ho s nejistotou a přemýšlel, o čem přemýšlí asi on? O práci? O tom, co se mnou provede doma? Nebo snad o něčem jiném? Nevěděl jsem a neodvažoval jsem se ho na to zeptat, takže jsem mu dělal jen tichou společnost po jeho boku. Asi po pěti minutách přijel autobus na zastávku, kde kromě nás nikdo jiný nebyl. Pohladil mě při nastupování po zádech, ale za celou dobu neřekl jediné slovo, vlastně mě to dost znervózňovalo. Porozhlédl jsem se až v momentě, kdy jsem zaplul na nejposlednější dvojsedačku na konci autobusu. Sedl si vedle mě a položil mi ruku na koleno. Věnoval jsem mu vřelý úsměv, ale on ho nejspíš ani nepostřehl. Okatě se rozhlížel po spolucestujících.
Nepřekvapilo mě to, dělal to často, když jsme spolu jeli v noci. Ostatně bylo dobré vědět, kdo s vámi jede, zvlášť jestli je mezi nimi osoba nevalného vzezření. To tady ale nebylo. Vpředu seděla jen nějaká dáma v kožichu a pak nějací dva kluci, kterým nemohlo být víc než osmnáct let. Než jsem si je stihl prohlédnout, pocítil jsem jeho rty na svém uchu. Pokoukl jsem po něm a přivřel s úsměvem oči, hlavu jsem mu nastavil víc než ochotně.
Ožužlával mi ucho bez ohledu na to, že tady byli kamery i lidi. Miloval svůj exhibicionismus a rád ho ukazoval. Cesta byla ještě ostatně dlouhá a on přesně věděl, jak si jí chce zkrátit. Mně to došlo až o chvíli později poté, co mi položil ruku do klína a sevřel. Nebolelo to, ale cítil jsem to a on věděl, že mě to chladným rozhodně nemohlo nechat. Zešílel? Chce to dělat tady?! Vždyť jsou tu lidi.
„Pane,“ vydechl jsem v náznaku nesouhlasu a i bych ho dopověděl, kdyby mi nepoložil prst na rty a ostře nezasykl do ucha.
„Ticho… buď zticha,“ po tomhle už jsem ze sebe nevydal ani hlásku, pouze jsem nasucho polkl a přivřel oči. Jeho ruka na mém poklopci zanechávala za sebou dost značný efekt, přece jen, látka kalhot nebyla nijak silná a jeho doteky prakticky nijak netlumila. Nebyl něžný, spíš naopak, jenže o to víc se mi to líbilo. Dokonce natolik, že mi v jednu chvíli ujelo vzdychnutí, které se ovšem ztratilo v hluku motoru… nebo jsem v to alespoň doufal. On to ale zaznamenal. Jak jinak si vysvětlovat, že tu ruku hned na to stáhl a pod límečkem košile mi sevřel obojek v prstech tak, že mě tím přidusil. Otevřel jsem oči a věnoval mu omluvný pohled s dalším suchým polknutím.
Omluva přijata – pustil obojek a hrubě políbil, pochopil jsem, že to nejsem jen já, kdo ztratil svůj naprostý kalhotový klid. Opětoval jsem mu ten polibek, ale neodvažoval jsem se ho dotknout. Po chvilce mě pustil a odtáhl ze mě ruce, celkově si mě přestal všímat, pouze se porozhlédl. Dáma už tam nebyla a kluci si hleděli svého. Nakonec i ti brzy autobus opustili, zatímco my pokračovali až na jeho konečnou. Napadalo mě, co asi bude následovat, jakmile se dveře za těma dvěma zavřely a autobus se rozjel. Nepletl jsem se.
Znovu mě chytil za obojek a donutil mě se zvednout a dotáhl mě k zadní části, o kterou mě opřel a rozkopl nohy. Vydechl jsem poněkud zaskočeně a čelo opřel o ledové sklo přede mnou. Nasucho jsem polkl pár slin, zatímco on mi rozepnul kalhoty a stáhnul je o kousek, chvíli se nedělo nic, pouze jsem zaznamenal cinknutí přezky jeho opasku a tiché vzdychnutí za sebou. Kamera nainstalovaná na stropě ani řidič ho nezajímali, a jestliže nezajímali jeho, nemuseli zajímat ani mě. Ostatně byl jsem jen subík, který musel poslouchat Pánova přání a rozkazy. A jeho přání nyní bylo zcela jasné už tím, že jsem v sobě pocítil jeho prsty navlhčené čímsi, co jsem nedokázal takhle identifikovat. Ani jsem se otočit nepokusil vlastně, nezajímalo mě to. Věděl jsem, že mně neublíží a o víc jsem se nemusel starat. To byla jeho věc. Nasucho jsem polkl a nehty zaryl do tyče, o kterou jsem byl opřený. Počínal si dost hrubě a neurvale, občas jsem kvůli tomu zasyknul bolestí nebo víc hlavu zarval do zadního okna, ale neprotestoval jsem. Nakonec prsty vytáhl a prudce je nahradil sebou samým. Vykvikl jsem jak postřelené podsvinče a narovnal se prudce. Ruka na zádech mě však zarazila a donutila jít znovu do onoho předklonu, do kterého mě postavil on sám. Tiše jsem zakňoural a chytil se pevněji, skoro jsem ani nevěřil, že mi dá čas, ale on dal.
Počkal, než jsem se s ním dokázal srovnat, stepoval jsem tam trochu jako kobyla, která je uvázaná, aby neutekla a necukala se. Jakmile svaly povolily, pohnul se a přestal na mě brát víceméně ohledy, šel si za svým. Od mazlení to mělo dost daleko, ale nevadilo mi to. I tak jsem v tom nacházel jisté uspokojení a vzrušení z pocitů, které mě náhle zaplavovaly. Že mu tu držím jak háravá čubka na veřejnosti, že nás nejspíš autobusák sleduje, že on zadržuje svoje hlasové projevy a vážně mu to jde. Nevadil mě dokonce ani fakt, že se jeho ruka neocitala v mém klíně.
Zakousl se mi při tom do ramene, což způsobilo mé další tiché kviknutí, až potom jsem cítil, jak se mi ve střevech zabydlují dětičky jeho počinu. Vysunul se ze mě prakticky okamžitě a já tak ztratil oporu. S funěním se mi podlomily nohy, ale než jsem se stihl sesunout, zachytila mě jeho ruka kolem pasu a vytáhla nahoru s jakýmsi dobráckým zamručením. Olíbnul mi tvář s náhlou něžností, zatímco si jednou rukou natahoval kalhoty a zapínal se. Vydýchával jsem se a dokázal se jen držet té tyče, kalhoty mi nakonec musel natáhnout a zapnout sám, pomalu jsem ho nevnímal. Vlastně jsem nevnímal pomalu ani to, že autobus zastavil a on mě vytáhl na zastávku, kde mě posadil na lavičku a starostlivě mi pohlédl do tváře, až tam jsem se tak nějak vzpamatoval poté, co mě pohladil něžně po tváři s tím nejistým a skoro vyplašeným pohledem. Vypadl z role, když viděl můj tupý výraz, chladný vzduch mě ale opět vyvedl z jakési apatie, zamrkal jsem a pohlédl mu do očí s jakousi jiskřičkou. V klíně to bylo nepohodlné a to nemluvím o tom suvenýru, který jsem měl v sobě.
„Dobrý?“ optal se tiše se starostlivým tónem a hladil mě po tváři, zatímco klečel přede mnou. Zjevně jsem ho vážně vylekal.
„Ano, Pane,“ broukl jsem tiše a dal tichý důraz na to oslovení. Chtěl jsem mu ukázat, že jsem v pořádku a schopný pokračovat v roli. Nic se nestalo přece, jen jsem na chvíli vypadl.
„Fajn, tak jdeme,“ zamručel znovu tím dominantním tónem mého Pána.
Pomohl mi za obojek na nohy a vypravili jsme se pěšky a mlčky k jeho bytu. Zachovával svůj výraz i mlčení až do chvíle, než za námi zaklaply vchodové dveře. Nesvlíkal jsem se a vyčkal jeho tichému dalšímu příkazu, po kterém jsem sundal kabát a pověsil ho na věšák. Zůstal stát a sledoval mě, dokud jsem proti němu znovu nestál v naprostém klidu a nezíral mu podřízeně do očí. Potom ke mně přistoupil a opět ruku vztáhl na obojek. Jeho zapínání povolilo a on ho stáhl z mého krku, volně ho položil na skříňku vedle a poté mě něžně políbil na rty. Objal mě pevně, ale láskyplně a domácí obojek už ten večer nepřipnul. Hra pro dnešek skončila.
5.2. 2014
Žádné komentáře:
Okomentovat