Návštěva I.

Vítr mi čechral vlasy. Procházel jsem se ulicemi svého rodného města, v uších sluchátka, ruce v kapsách kabátu, v jedné z nichž se před zraky okolních lidí schovával discman. Občas jsem rukou zmáčkl tlačítko opakovaného přehrávání, když jsem chtěl skladbu, která zrovna dohrála, slyšet znovu, jinak jsem na něm ale měl navolený režim náhodného přehrávání. Všechno to byly mé oblíbené skladby a já je znal zpaměti. Tichounce jsem si s discmanem zpíval, pofukující vítr mi bral slova od úst a nenechal je, aby se ode mě dostala příliš daleko, k uším naprosto neznámých lidí, které už s největší pravděpodobností nikdy v životě neuvidím.

            Bylo nádherné jaro. V parku, kterým jsem se rád procházel, byly k vidění pozdní sněženky a první narcisy. Ve vzduchu nebyl slyšet jen vítr, ale i zpěv ptáků, které jaro před nedávnem probudilo k životu. I lidé byli veselejší, živější; občas se zastavili, aby se podívali, jak zrovna tenhle narcis u cesty krásně kvete a na chvilku se zaposlouchali do ptačího zpěvu. Jiní naopak zrychlili krok, kdykoli uviděli jakéhokoli náhodného kolemjdoucího, a zahnuli za nejbližším rohem do špinavých městských ulic.

            Nebyli tu jen chodci. S přicházejícím jarem se do ulic a hlavně do parků vyrojili běžci, někdy se sluchátky na uších, tak jako já, někdy bez nich. Někdy po dvojicích, někdy se psem. Prohlížel jsem si ten život se zájmem; vždycky jsem rád pozoroval, jak různé roční doby, počasí a další aspekty působí na lidi jako takové. Na jaře má lidstvo celkově lepší náladu. Usmíval jsem se, bylo mi dobře.

Ne že by mi nebylo dobře teď. Také jsem se usmíval. Seděl jsem na lavičce v parku, ruce v kapsách kabátu, nechával si větrem čechrat vlasy a rozjímal o vzdálené minulosti. O minulosti, která skončila před čtyřmi lety.

            To všechno je pryč. Odnaučil jsem se vycházet do ulic s discmanem a sluchátky v uších; ostatně jsem se odnaučil vycházet do ulic vůbec. Vzpomínal jsem na to jaro a pozoroval kolemjdoucí chodce – jako tenkrát. Nyní jsem však neviděl úsměv ani na jediné tváři. Možná to bylo tím, že teď byl sychravý podzim. Listopad se přihlásil o slovo v plné síle, chodníky pokrývalo hnědé listí. Většina stromů už na sobě neměla ani lísteček. Lidé se nezastavovali, pejskaři pobízeli své svěřence, aby byli rychlí a oni se s nimi mohli rychle vrátit do tepla domova.

            Za ty čtyři roky se toho mnoho změnilo. Často jsem si poslední dobou uvědomoval, jak moc. Zamiloval jsem se – doopravdy zamiloval –, stal se soukromým zvířátkem svého milence a pod jeho vedením vlastně i trochu víc dospěl. Psychické změny ale nebyly všechno. Za tu dobu mi stačily trochu zhrubnout rysy ve tváři, vlasy jsem měl dlouhé téměř k ramenům a nechával jsem si pečlivě upravenou kraťoučkou bradku, přesně tak, jak se to líbilo Jemu. Snad jediné, co se na mně nezměnilo vůbec, byl můj styl oblečení, který se za ty roky ani vzdáleně nezačal přibližovat Jeho stylu. Asi mu to ani nevadilo, a mně také ne, tak proč bych na tom měl něco měnit?

            Zatímco jsem přemýšlel o sobě, čas pomalu ubíhal a lavička začala nepříjemně studit. Zvedl jsem se, ruce přitom nechal v kapsách, a vydal se směrem k domovu. K jeho domovu, mám-li být přesný, za ty čtyři roky jsem se však naučil považovat ho i za svůj domov. V podstatě jsem neměl, kam jinam se vrátit; kdybychom se náhle rozešli, nebo, jak tomu říkal on, ukončili vztah, musel bych si najít práci a pronájem. K tomu se ale nikdy ani náznakem neschylovalo a já za to byl vděčný.

            Vycházky ven jsem nepraktikoval často. Ostatně k tomu jsem příliš často neměl ani prostor; když byl doma, chtěl mě tam, a to bezpodmínečně. Vzdálit z bytu jsem se směl jen tehdy, když pracoval mimo domov. Byl překladatel, takže práci z domova si mohl dovolit, a odcházel, jen když se potřeboval radit s vydavatelem nebo měl nějakou důležitou schůzku ohledně dalších překladů. V těch vzácných chvílích jsem měl naprosto volnou ruku a mohl jsem si vyrazit, kam jsem chtěl – s jednou podmínkou: musel jsem se vrátit dřív, než on.

            Loudal jsem se, protože jsem byl obeznámený s faktem, že dnešní schůzku má na dlouho. Dokonce mi to i nepřímo řekl, když se zmiňoval, že bude pryč déle než obvykle. Vyrazil jsem tedy do ulic s přesvědčením, že budu mít dostatek času na to, si v parku hezky pohodlně sednout, zamyslet se a možná se i projít kolem řeky. To jsem nakonec vynechal, stačilo mi jen se u ní zastavit a chvíli sledovat, jak voda nerušeně plyne. Jako by v tom byl jakýsi nadpozemský klid. Aspoň tak jsem to v tu chvíli vnímal.

            Teď však nebylo proč spěchat. Ani jindy jsem nespěchal; stejně jsem se však vždy vrátil domů i několik hodin před jeho příchodem. Zpravidla jsem si vyšel tak na hodinku, dvě. Dnes jsem se na čas ani neohlížel, takže jsem si neuvědomoval, kolik času přesně jsem venku strávil, můj vytříbený a během těch let velice dobře vycvičený smysl pro vnímání času mi však napovídal, že to bude něco kolem tří až čtyř hodin.

Ten správný okamžik překvapení mě ovšem čekal u dveří bytu, když jsem se pracně vyškrábal do schodů. Už pár týdnů nám nejezdí výtah, takže jsem musel ty schody vyšlapat a nevypustit přitom duši, to by mi můj Pán příliš nepoděkoval. Lehce jsem se pousmál, když jsem si na něj vzpomněl. Ne že by byl zrovna zastáncem toho, abych vypustil duši, ale i tak mě občas na společných vycházkách pěkně prohnal.

            Jako třešničku na dortu, kterou mi Pán zjevně s chutí připravil, jsem při otevírání bytových dveří klíčem seznal, že je odemčeno, ač jsem si byl vědom toho, že jsem při odchodu zamykal. To mohlo znamenat jen jediné: že je doma. A je doma beze mě, a z toho jsem opět mohl stoprocentně vyvodit jen jediný správný závěr: že nebude zrovna příznivě naladěn.

            A taky že ne. Jakmile zaslechl klíč v zámku, už jsem slyšel kroky z obýváku, nebezpečně pomalu se blížící. Srdce jsem měl najednou až v krku – a vůbec to nesouviselo s tím, že jsem právě vyšlapal bezmála šedesát schodů o výšce asi tak patnáct čísel.

            Zavřel jsem za sebou, klíče ještě stačil pověsit na věšák k tomu určený. Následně už jsem jen cítil, jak se přiblížil těsně ke mně, ruce položil na dveře a tělem mě k nim doslova přišpendlil.

            „Tohle je naposled,“ sykl mi nebezpečně do ucha.

           „Ale taky poprvé,“ odvážil jsem se opatrně podotknout. Srdce jako by mi chtělo vyskočit z hrudi. Asi to bylo i tou námahou.

„Tebe už dlouho nikdo nepotrestal, co?“

Ztuhl jsem. Měl pravdu; už docela dlouhou dobu mě za nic trestat nemusel, protože jsem si již zvykl na jeho výstřelky a výkyvy nálad a byl jsem ochoten mu splnit první poslední. Oceňoval to, teď se však v těch několika málo slovech ukázalo, jak moc po mém potrestání toužil.

„Promiňte, Pane,“ vypravil jsem ze sebe náhle přidušeně. „Omlouvám se za svoji drzost.“

„To si ještě vyřídíme,“ odsekl a stáhl ruce. Než jsem si stačil pomyslet, že nějak rychle, pokračoval. „Odlož si a přijď do obýváku. Máme návštěvu.“

To mě přišpendlilo ke dveřím znovu – a nutno říct, že snad ještě spolehlivěji, než on. Máme návštěvu? A to se mi to vůbec neobtěžoval předem říct? Měl jsem v tu chvíli chuť ho uškrtit, i když je to můj milovaný a hlavně vážený Pán.

Pomalu jsem se otočil ke dveřím zády a chtěl jsem se ho zeptat, co tím myslí, ale on už byl pryč. Stáhl jsem ze sebe tedy kabát a pověsil ho na věšák, čímž jsem pro kohokoli, kdo by mě v tu chvíli viděl, odhalil jednoduchý černý kožený obojek na krku, zul jsem boty a zamířil pomalým až opatrným krokem do obýváku.

Věděl jsem, jak se mám v jeho přítomnosti chovat před cizími. Ale bude tenhle člověk vědět, co jsem zač? Bude to chápat? Vysvětlil mu to Pán? Nejradši bych si nafackoval za to, že jsem se ho na tohle všechno nestihl vyptat už v předsíni. Naštěstí mě předešel tím, že mě uvedl a představil.

„Tak tohle je ten můj pejsek,“ řekl muži v křesle, sotva staršímu, než on, když jsem se objevil na prahu. To stavělo situaci do značně jednoduššího světla.

„Dobrý den,“ pozdravil jsem nesměle a zamířil k Pánovi, zdánlivě nedbaje na to, jak si mě muž prohlíží. Nijak výrazně mi nevadilo, že mi pozdrav neopětoval, pouze lehce sklonil hlavu ke straně. Sám jsem po něm střelil jen rychlým pátravým pohledem, ze kterého jsem toho navzdory krátkosti zjistil docela dost – že je Pánovi docela dost podobný, až na vlasy, které měl krátké, špinavě blonďaté a s melírem, vcelku štíhlé postavy, oblečený byl do tmavohnědé košile a džínů a nejspíš i podobně vysoký jako Pán. V ruce držel hrnek, nejspíš s kafem. V obličeji mi byl trochu povědomý, nepřikládal jsem tomu však přílišnou důležitost. Vlastně ani nebyl čas to řešit. Krátký pohled mi stačil na to, abych si ho odhadl, nato už jsem ale vrátil pozornost k Pánovi a poskytl jeho návštěvníkovi přímo nádherný výhled na můj krk, ozdobený obojkem.

„Můj bratr,“ utrousil ke mně Pán docela tiše, zatímco muže pozoroval. Neviděl jsem v jeho tváři ani stín náznaku, že by se mu něco příčilo na skutečnosti, že na mě představený zírá jako na kus masa, který sám pro sebe posuzuje.

„A teď nás omluv,“ promluvil pak přímo k němu s mírným úšklebkem a mě postrčil směrem k ložnici. „Potřebuju si se svým pejskem něco vyříkat.“

Dloubnutí, které mi věnoval, bylo dostatečně surové na to, abych se na nic neptal, a pohled, jímž mě počastoval, byl dostatečně varovný, abych se nijak hlasově neprojevil. Poslušně jsem zamířil do ložnice, kde za námi zavřel. I tak jsem si byl jistý, že to bylo jen divadlo, jen aby se neřeklo. Onen muž, kterého mi Pán představil jako svého bratra, stejně uslyší každé slovo, které mi řekne – nebo každou ránu páskem, kterou schytám za svou předchozí drzost.

Kupodivu mě hned nestlačil do kolen, ani mi nepřikázal, abych sundal svršky, což s oblibou dělal, když mě chtěl trestat. Místo toho se pustil do proslovu, což jsem u něj zažíval jen zřídkakdy.

„Bratr se tu zdrží pár dní,“ informoval mě suše. „A co se týče tvého pozdního příchodu, vím, že jsem přišel dřív, ale tvoje drzost byla neomluvitelná, takže počítej s trestem. Příštích pár dní to tu bude chodit trochu jinak. O svého bratra se postarám, ale ty se postaráš o mě. Byl bych moc nerad, kdybys s tím nesouhlasil.“ Vztáhl ke mně ruku a jemně se jí dotkl mojí tváře. Pak mě pohladil, což také příliš často nedělal – to jen když měl hodně mazlivou náladu.

Zatímco jsem mu hleděl do očí, přemítal jsem, jak si tohle mám vyložit. Nasucho jsem polkl, když mi došlo, že ode mě čeká odpověď.

„Jistě, že souhlasím,“ broukl jsem tiše, ale oddaně.

„Výborně,“ odvětil rovněž tiše, pousmál se a jen lehce mě políbil na rty. „I tak ale musíš mít motivaci.“ Pak přešel ke skříni a otevřel ji. Nedůvěřivě jsem ho sledoval, bylo mi jasné, že to, co z ní na mě vytáhne, nebude ani náhodou nic příjemného.

A taky že ne. Když se ke mně otočil, držel v ruce mně dobře známý kovový obojek.

Trochu ve mně hrklo, ale udržel jsem se a nesklouzl jsem pohledem nikam jinam než na tu věc, kterou vzal ze skříně, a pak zpátky do jeho očí.

„Bojíš se,“ řekl tiše. Bylo to konstatování, ne otázka, ale já stejně přikývl.

„Ano.“ Byla to pravda, bál jsem se té věci. Věděl jsem, co to znamená, a rozhodně jsem ji nechtěl mít na krku znovu. Můj klasický kožený obojek mi nevadil; znamenal, že jsem jen Jeho a že na mě nesmí kromě něj nikdo ani sáhnout. Jenže tenhle kovový obojek ke mně dával přístup každému… nebo minimálně každému, komu Pán dovolil si na mě sáhnout. A nejen sáhnout, jak jsem ostatně už stačil zjistit.

„Takže mě aspoň budeš poslouchat, když tohle budeš mít neustále na očích. Bude ti to připomínat, kdo je tady Pánem… anebo tu budou Pánové dva. Je to jen na tvém uvážení. Chci, abys věděl, že ti nestrpím žádné drzosti.“

„Ano, Pane.“ Skoro jsem se nemohl nadechnout. Jako by mi kožený obojek najednou dal míň prostoru na dýchání, i když jsem věděl, že je to jen můj subjektivní pocit. Z té věci, kterou stále držel v rukou, z jeho tónu a slov šel strach. Nebo možná respekt. Bylo to někde na těsné hranici mezi tím.

Obešel mě a položil kovový obojek na postel. Pak se ke mně otočil.

„Tak,“ naklonil hlavu mírně ke straně, „a teď bys možná mohl jít našemu hostu připravit pokoj pro hosty.“