Návštěva II.

Trest za mou drzost na mě čekal hned následující ráno. Probudil mě v osm jen proto, aby mě mohl vytáhnout z postele. Nijak něžné probuzení to nebylo, ale taky nebylo z nejhorších. Jeho dech voněl po kafi a dával bezpečně znát, že už je po snídani, o které jsem si já mohl nechat leda tak zdát.

           Hned poté, co se mu dostalo mého pozdravu, se na mě křivě usmál a stáhl ze mě oblečení, ve kterém jsem spal, načež mě nepříliš šetrně zvedl z postele a odtáhl ke zdi. „Otoč se,“ zazněl strohý příkaz.

            Trochu vyděšeně jsem se podíval na zavřené dveře ložnice a pak na něj. Nenutil mě násilně k poslušnosti, místo toho mě lehce pohladil rukou po zádech a pousmál se, ukázal mi trochu citu. „Neboj se, je v práci,“ ujistil mě a já bez dalších protestů splnil jeho rozkaz. Věděl, že jsem potřeboval uklidnit, a ono uklidnění mi poskytl.

            Hned nato se ale vrátil do své role trestajícího Pána. „Ruce na zeď.“ Uposlechl jsem, trochu jsem se chvěl, snad strachem z toho, co bude následovat. Navíc se mi pomalu, ale jistě začal ozývat žaludek, čehož si on musel být velice dobře vědom. Nic s tím neudělal; ani jsem nečekal, že by ho to teď zajímalo. Chtěl trestat, všechno ostatní muselo počkat.

            Ani jsem se nestihl pořádně zabrat do svých úvah o tom, kdy mě nechá najíst, a už dopadla první rána. Pásek, překvapilo mě to. Málokdy ho používal k mému trestání. Většinou spíš používal daleko surovější metody, anebo trestal psychicky. To zvládnu, problesklo mi hlavou. Jestli mě hodlá jen seřezat páskem, nebude to nic, co by se nedalo přežít. A ještě je to výhra.

            Nakonec jsem shledal, že to zase až taková výhra nebyla. Čtyřicet ran páskem, přičemž neušetřil ani jediný centimetr kůže na mých zádech, pozadí a zadní straně stehen. Ty rány nebyly z nejjemnějších a docela pálily. Dalo mi i trochu víc práce se udržet na nohou, i když jsem se opíral rukama o zeď. Ke konci už jsem kňučel, ale udržel jsem se a k žadonění o zkrácení trestu jsem se nesnížil. Samozřejmě mi neřekl předem, kolik ran mi věnuje, takže jsem je v duchu počítal. Nakonec na mých zádech skončila i čtyřicátá první, občas to tak dělal, aby měl jistotu, že ty rány opravdu počítám a nestřílím jen tak naslepo kulatá čísla. Nepochyboval jsem, že bude chtít vědět, kolik jich bylo.

            A moje očekávání se vyplnilo. „Tak kolik?“ zeptal se líbezně a pohladil má zbitá záda dlaní. Zakňučel jsem bolestí.

            „Čtyřicet jedna, Pane,“ donutil jsem se nakonec k odpovědi.

Vycítil jsem jeho úsměv. Nechal to bez odpovědi a opustil mě, slyšel jsem, jak vrací pásek zpátky do kalhot, odkud ho vzal. Zůstal jsem útrpně čekat opřený o zeď, kromě rukou jsem o stěnu opřel i čelo. Nezareagoval na to, když jsem zaregistroval jeho kroky, jak se vrací; místo toho jsem ucítil na zádech chladný ručník a jeho prsty mi něžně prohrábly vlasy. Vzal mě do náruče, sice jemně, ale i tak mě rány bolely a pálily, jak se jich přes ručník dotýkal. Pak mě ale položil něžně na postel a přikryl dekou. Zasténal jsem napůl bolestí a napůl slastí a přivřel potěšeně oči. Zlehka mě políbil na čelo a pohladil po tváři.

Chvíli mě jen nechal relaxovat. Bylo to nejspíš poprvé, co se ke mně po trestu choval takhle láskyplně. Starostlivě, to ano, ale až takovou něhu jsem nikdy dřív z jeho chování nevycítil. Chtěl jsem mu za to poděkovat, obejmout ho, oplatit mu polibek, cokoli. Zavírající se oči mi ale tu možnost neposkytly; pořád ještě bylo relativně brzo a výprask mě navíc fyzicky vyčerpal. Usnul jsem během několika minut.

Probudil jsem se těsně před polednem, jak jsem zjistil po zběžném pohledu na hodiny na digitálním budíku. Chladný ručník už jsem k zádům přitisknutý neměl, divil jsem se, že mě nechal vyspávat tak dlouho. Obvykle to nedělal.

            Ještě chvíli jsem jen tak ležel, zabalený do peřin, bylo to příjemné. Pak ale moje zbitá záda začala přicházet k sobě a donutila mě vstát. Jen jsem útrpně čekal, až bolest trochu povolí; čekal jsem ji, po tak surovém výprasku, třebaže tím nejjemnějším prostředkem, který můj Pán mohl vytáhnout, bylo naprosto vyloučené, že by to po sobě nezanechalo následky.

            Pocit bolesti trochu odezněl. Sáhl jsem si pravačkou za levé rameno, jen pro ujištění. Moje očekávání se zcela vyplnilo, kůže byla horká jako písek na poušti. To, že mě nechal vyspávat tak dlouho, bylo sice potěšující, ale na druhou stranu to znamenalo, že nedostanu ani balzám na utišení bolesti. Snažil jsem se s tou myšlenkou smířit.

            Už delší dobu prahl po mém potrestání, takže jsem samozřejmě očekával, že to bude tvrdé. Čekal jsem ale něco daleko surovějšího, to, že na mě nakonec vytáhl „jen“ pásek, mě pouze zmátlo – a o to mu ostatně nejspíš šlo. Ukolébat mě k falešnému klidu a pak mi to dát vyžrat. Choval se tak celkem často a já mu to trpěl, koneckonců jsem měl rád, když mě občas seřeže jako psa, k čemu si nalhávat něco jiného. Taky bych s ním ani nezůstával, kdyby se mi to příčilo. A moje city, které už mě dávno zradily – ty dokázaly, že už bych nedokázal žít s někým jiným. Být s někým jiným. Miloval jsem ho, celou svou bytostí.

            Než se moje myšlenky stačily dostat k rozboru toho, zda jsou mé city opětované, rozrazil dveře do ložnice. „Vstávačka,“ zamručel nepříjemně ještě předtím, než mě uviděl na nohou. Pak mu pohled sklouzl ke mně a já měl možnost vidět v jeho tváři úšklebek. Nasucho jsem polkl.

            „Fajn, obleč se.“ Ten příkaz jsem splnil hned, natáhl jsem na sebe spodní prádlo a kalhoty – zatnul jsem zuby a nedovolil zaskučení, aby se prodralo ven, když mi látka na nahém těle připomněla, co se dělo ráno – a sáhl jsem po košili. Tu mi však vzal z ruky dřív, než jsem si ji stačil obléct.

            „Tohle stačí,“ oznámil mi stroze. Natáhl ruku k mému rameni a otočil mě, bez protestů jsem se mu podvolil. Chtěl vidět, co na nedávný výprask moje záda, a s výsledkem byl zřejmě spokojen. Skoro jsem ten úšklebek v jeho tváři cítil.

            „To není špatné,“ ozval se a já si tím úšklebkem byl v tu chvíli už stoprocentně jistý. Nevěděl jsem sice, co vidí tak skvělého na mých zmlácených zádech, ale nechal jsem ho při tom. Když se chtěl vyřádit, tak se prostě vyřádil, stejně bych mu v tom nemohl zabránit, udělal by to dřív či později, i kdybych byl hodný jak beránek. Kdybych ho vydržel nevyprovokovat jakoukoli drzostí – jeho pozornost k nim se obvykle zvyšovala s prodlužující se dobou mojí absolutní poslušnosti – až moc dlouho, seřezal by mě pouze a jen proto, že by se mu nelíbilo, jak moc jsem hodný. Byl prostě sadista každým coulem a i já jsem po té bolesti občas toužil.

            „Dneska budeš bez svršku,“ zazněl jeho verdikt po prohlídce mých zad a s těmi slovy si mě otočil zase k sobě. Mírně nadzvednuté obočí značilo, že se ode mě očekává odpověď.

            „Ano, Pane,“ odpověděl jsem poslušně to, co chtěl slyšet, a s námahou spolkl svoji otázku, zda si to vymyslel jen proto, aby měla naše návštěva přímo před očima ukázku toho, čeho je schopen, když mi ujede jedna malá drzost. Beztak jsem věděl, že odpovědí na otázku je „ano“, a že by mi odpověděl „ne“, případně by se zeptal, co mě podněcuje k takové provokaci, nebo něco podobného. A pak bych kovový obojek už neměl před očima, ale na krku.

            Otřásl jsem se při té představě, ale on si to vyložil zcela jinak. Samozřejmě, jinak než jako reakci na to, že budu chodit celý den s odhalenou horní polovinou těla, si to vyložit ani nemohl. Třebaže mě znal už velice dlouho, některé moje myšlenkové pochody mu stále zůstávaly záhadou. A já jsem mu to teď ani neusnadnil – nerozhlédl jsem se, kde se kovový obojek právě nachází. Moc dobře jsem to věděl a střežil jsem se pohledu na to místo. Nehledě na to, že ten pohled by mi přivodil další nepříjemnosti.

            „Tak šup,“ postrčil mě Pán ke dveřím. „Očekává se od tebe, že mi pomůžeš s přípravou oběda. Bratr dal tentokrát přednost mojí kuchyni před restaurací,“ osvětlil mi a z těch slov se dalo vycítit, jak se nadmul pýchou. Byl na svoje kulinářské umění občas nesnesitelně pyšný a také měl na co – doopravdy vařil dobře. Mě nechával trávit čas v kuchyni přípravou jídla jen tehdy, když ho zmohla lenost, což se nestávalo zase tak často.

            Do kuchyně bychom mohli jít přes chodbu a asi by to tak bylo, kdybychom neměli návštěvu. Takhle mě úmyslně postrčil přes obývák, jakmile jsem se jen pokusil uniknout do kuchyně tou nejrychlejší a nejkratší cestou. Samozřejmě, musel se předvést. Naše návštěva už seděla v křesle a nad panákem něčeho zlatého, nejspíš whisky, se probírala papíry. Vzhlédla, jakmile jsme upoutali její pozornost vstupem do místnosti.

            „Hezký den,“ pozdravil jsem bezbarvě a pokusil se o chabý úsměv. Bylo mi tentokrát oplaceno kývnutím, což bylo víc, než předchozího dne. To kývnutí sice mohlo být přátelské, ovšem to bych nesměl zaregistrovat ten úsměv, který ho doprovázel. Snad až výsměšný. Došlo mi, že Pán s ním o mém ranním trestu minimálně mluvil, po čemž jsem okamžitě zčervenal. Zalila mě hanba a musel jsem sklopit hlavu. Dobře jsem věděl, že si zkoumavě prohlíží moje záda, zatímco jsem procházel kolem něj. Do kuchyně jsem nakonec vešel jako poraženec.

            Pán vešel do kuchyně pár vteřin po mně a hned se dal do přípravy našeho oběda. Mlčky jsem mu pomáhal a pokaždé, když jsem se sklonil, otočil nebo pro něco natáhl, se mi připomněla bolest v zádech, moje úžasná momentální spolubydlící sdílející se mnou moje tělo. Možná to byl jeho cíl, možná to bylo pokračování trestu, ani bych o tom nepochyboval, kdyby mi řekl nebo nějak dal najevo, že je tahle moje domněnka pravdivá. Nijak mi to ovšem nepotvrdil, celou dobu byl zticha a soustředil se výhradně na přípravu jídla.

            „Pane?“ optal jsem se nakonec tiše, když jsme oba čekali, až za nás elektrické spotřebiče práci dodělají. On stál opřený ležérně o linku a se založenýma rukama sledoval hodiny; já si nedovolil ani se opřít, a tak jsem tam tak stál vedle něj a pohled jsem držel přišpendlený na jeho tváři. Už jsem to nemohl déle vydržet, musel jsem vědět, proč mě tak ponížil.

            „Hm?“ Ani se neobtěžoval ke mně obrátit pozornost.

            „Vy jste… s ním mluvil o mém dnešním trestu?“ zeptal jsem se tiše, bázlivě, střelil jsem pohledem směrem k obýváku. Neviděl jsem ho ale, takže jsem si nebyl jistý, jestli má slova nezaslechl a teď třeba neposlouchá. Anebo do svých papírů mohl být zabraný tak, že mě ani nevnímal, v což jsem z celého srdce doufal.

            Pánovi to zřejmě nevadilo, protože odpověděl zcela normálním hlasem. „Ano.“ Při té odpovědi se na mě podíval. Pátravě, ale na nic se nezeptal. Věděl, že se zeptám sám.

            „Proč?“ Dal jsem do té otázky právě tolik, aby poznal, jak hluboce mě to ranilo.

            Zabralo to – ne na dlouho, ale já jsem to přesto viděl. Čelo mu na kratičkou chvíli zbrázdila starostlivá vráska, než se jeho tvář opět vyhladila do bezchybné, bezcitné masky.

            „Součást trestu.“ Ta slova jen usekl, byla tvrdá a zněla nepřístupně. Zachvěl jsem se a o půl kroku ustoupil, tohle bylo zlé. Zřejmě jsem narazil na stránku jeho osobnosti, kterou jsem vůbec neměl vidět. Ale ta starostlivost… starost o mě, vždyť její důkaz jsem měl přímo před očima, nebo to byl jenom přelud? Optický klam? Nebo mě nechal vidět ustaraný výraz schválně, aby mě ranil ještě víc? I toho byl schopen, věděl jsem to, od něj by mě nic takového ostatně nepřekvapilo. I tohle samotné mohla být součást trestu… celý tenhle den mohl být součást trestu. Rty se mi samy pootevřely a moje tvář se uvolnila díky zděšení, které tohle moje smýšlení vyvolalo.

            Na druhou stranu, ten výraz vypadal tak upřímně. Děsilo mě, že v téhle oblasti vůbec netuším, na čem jsem, a stále tápu v neznámém prostředí, chodím jen tak po tenkém ledě a můžu se kdykoli probořit… asi jako teď, zdálo se mi, když jsem mu tak zíral do tváře, že se to právě stalo. Probořil jsem se. Stoupl jsem na příliš tenký led, někam, kam jsem stoupnout neměl, viděl jsem něco, co mi nechtěl ukázat. Ale proč? Stydí se snad za svoje city ke mně? Hlavou mi probleskly myšlenky z ložnice. Miluju ho, miluje i on mě? Pokud ano, proč to nedává najevo? Hraje si se mnou, pohrává si se mnou dost krutě… viděl jsem v tom větší krutost než ve všech trestech, co jsem si od něj kdy vysloužil, dohromady. Moje myšlenky šly na plné obrátky a já si vůbec nevšiml, že jídlo je hotové, takže mě Pán musel rozhodně chňapnout za obojek, abych si vůbec uvědomil, že tam je.

            „Co jsem ti říkal o té neposlušnosti,“ zasyčel na mě a přimhouřil při tom oči.

            „Promiňte, Pane, omlouvám se,“ vydechl jsem rychle, jen co jsem se myšlenkami vrátil zpátky do kuchyně. „Jen jsem se trochu zamyslel.“

            „Když se vaří, tak se nemáš zamýšlet nad čímkoli jiným,“ zasykl, ovšem už daleko smířlivěji, a pustil mě. Provinile jsem se po něm podíval, doplnil „ano, Pane“ v naději, že mě to kouzelné slovní spojení zachrání, a doufal jsem, že mu předchozí omluva bude stačit. Moje náhlé vypadnutí a ještě náhlejší návrat do přítomnosti mě vyděsily. Sáhne po kovovém obojku? Nebo mi to velkoryse odpustí? Spíš jsem se přikláněl k možnosti, že neodpustí, bylo to přece neomluvitelné. Musím si dávat větší pozor…, pokud dostanu ještě šanci.

            Dostal jsem. Společný oběd proběhl bez sebemenšího nedorozumění a já se nemusel vůbec zapojovat do konverzace; beztak jsem jí nerozuměl a o mně nepadlo ani jediné slovo, za což jsem byl protentokrát svému Pánovi vděčný. Mohlo to dopadnout i hůř.

            Po umytí nádobí jsem dostal volno, zalezl jsem si tedy do ložnice a lehl na postel. Zatímco jsem zíral do stropu, přemýšlel jsem o tom všem, o čem jsem v kuchyni neměl dovoleno přemýšlet. Z toho, co Pán předvedl těsně po tom záblesku starostlivého výrazu, během oběda a po něm, z toho, jak se mnou jednal a jak stroze mi řekl, že mi nechá nějakou chvíli volno… z toho všeho jsem usoudil, že ten záblesk musel být klam. Asi jsem si to do jeho tváře sám dosadil, možná jsem to tam prostě chtěl vidět.

            Moje zamyšlení mi neumožnilo všimnout si, kdy přesně se mi po tváři spustily slzy. Byl jsem zraněný, tentokrát ne fyzicky, ale psychicky, a to bolelo až příliš. Slzy tekly až moc dlouho. Přál jsem si usnout, ale takového luxusu se mi nedostávalo. Byl jsem vlastním vědomím přinucen si tuhle bolest vychutnat až do konce.

            Bál jsem se, že to nikdy neskončí.