Trest za mou drzost na mě čekal
hned následující ráno. Probudil mě v osm jen proto, aby mě mohl vytáhnout
z postele. Nijak něžné probuzení to nebylo, ale taky nebylo
z nejhorších. Jeho dech voněl po kafi a dával bezpečně znát, že už je po
snídani, o které jsem si já mohl nechat leda tak zdát.
Hned
poté, co se mu dostalo mého pozdravu, se na mě křivě usmál a stáhl ze mě
oblečení, ve kterém jsem spal, načež mě nepříliš šetrně zvedl z postele a
odtáhl ke zdi. „Otoč se,“ zazněl strohý příkaz.
Trochu
vyděšeně jsem se podíval na zavřené dveře ložnice a pak na něj. Nenutil mě
násilně k poslušnosti, místo toho mě lehce pohladil rukou po zádech a
pousmál se, ukázal mi trochu citu. „Neboj se, je v práci,“ ujistil mě a já
bez dalších protestů splnil jeho rozkaz. Věděl, že jsem potřeboval uklidnit, a
ono uklidnění mi poskytl.
Hned
nato se ale vrátil do své role trestajícího Pána. „Ruce na zeď.“ Uposlechl
jsem, trochu jsem se chvěl, snad strachem z toho, co bude následovat.
Navíc se mi pomalu, ale jistě začal ozývat žaludek, čehož si on musel být
velice dobře vědom. Nic s tím neudělal; ani jsem nečekal, že by ho to teď
zajímalo. Chtěl trestat, všechno ostatní muselo počkat.
Ani
jsem se nestihl pořádně zabrat do svých úvah o tom, kdy mě nechá najíst, a už
dopadla první rána. Pásek, překvapilo mě to. Málokdy ho používal k mému
trestání. Většinou spíš používal daleko surovější metody, anebo trestal
psychicky. To zvládnu, problesklo mi hlavou. Jestli mě hodlá jen seřezat
páskem, nebude to nic, co by se nedalo přežít. A ještě je to výhra.
Nakonec
jsem shledal, že to zase až taková výhra nebyla. Čtyřicet ran páskem, přičemž
neušetřil ani jediný centimetr kůže na mých zádech, pozadí a zadní straně
stehen. Ty rány nebyly z nejjemnějších a docela pálily. Dalo mi i trochu
víc práce se udržet na nohou, i když jsem se opíral rukama o zeď. Ke konci už
jsem kňučel, ale udržel jsem se a k žadonění o zkrácení trestu jsem se
nesnížil. Samozřejmě mi neřekl předem, kolik ran mi věnuje, takže jsem je
v duchu počítal. Nakonec na mých zádech skončila i čtyřicátá první, občas
to tak dělal, aby měl jistotu, že ty rány opravdu počítám a nestřílím jen tak
naslepo kulatá čísla. Nepochyboval jsem, že bude chtít vědět, kolik jich bylo.
A
moje očekávání se vyplnilo. „Tak kolik?“ zeptal se líbezně a pohladil má zbitá
záda dlaní. Zakňučel jsem bolestí.
„Čtyřicet
jedna, Pane,“ donutil jsem se nakonec k odpovědi.
Vycítil jsem
jeho úsměv. Nechal to bez odpovědi a opustil mě, slyšel jsem, jak vrací pásek
zpátky do kalhot, odkud ho vzal. Zůstal jsem útrpně čekat opřený o zeď, kromě
rukou jsem o stěnu opřel i čelo. Nezareagoval na to, když jsem zaregistroval
jeho kroky, jak se vrací; místo toho jsem ucítil na zádech chladný ručník a
jeho prsty mi něžně prohrábly vlasy. Vzal mě do náruče, sice jemně, ale i tak
mě rány bolely a pálily, jak se jich přes ručník dotýkal. Pak mě ale položil
něžně na postel a přikryl dekou. Zasténal jsem napůl bolestí a napůl slastí a
přivřel potěšeně oči. Zlehka mě políbil na čelo a pohladil po tváři.
Chvíli mě jen
nechal relaxovat. Bylo to nejspíš poprvé, co se ke mně po trestu choval takhle
láskyplně. Starostlivě, to ano, ale až takovou něhu jsem nikdy dřív z jeho
chování nevycítil. Chtěl jsem mu za to poděkovat, obejmout ho, oplatit mu
polibek, cokoli. Zavírající se oči mi ale tu možnost neposkytly; pořád ještě
bylo relativně brzo a výprask mě navíc fyzicky vyčerpal. Usnul jsem během
několika minut.
Probudil jsem se těsně před
polednem, jak jsem zjistil po zběžném pohledu na hodiny na digitálním budíku.
Chladný ručník už jsem k zádům přitisknutý neměl, divil jsem se, že mě
nechal vyspávat tak dlouho. Obvykle to nedělal.
Ještě
chvíli jsem jen tak ležel, zabalený do peřin, bylo to příjemné. Pak ale moje
zbitá záda začala přicházet k sobě a donutila mě vstát. Jen jsem útrpně
čekal, až bolest trochu povolí; čekal jsem ji, po tak surovém výprasku, třebaže
tím nejjemnějším prostředkem, který můj Pán mohl vytáhnout, bylo naprosto
vyloučené, že by to po sobě nezanechalo následky.
Pocit
bolesti trochu odezněl. Sáhl jsem si pravačkou za levé rameno, jen pro
ujištění. Moje očekávání se zcela vyplnilo, kůže byla horká jako písek na
poušti. To, že mě nechal vyspávat tak dlouho, bylo sice potěšující, ale na
druhou stranu to znamenalo, že nedostanu ani balzám na utišení bolesti. Snažil
jsem se s tou myšlenkou smířit.
Už
delší dobu prahl po mém potrestání, takže jsem samozřejmě očekával, že to bude
tvrdé. Čekal jsem ale něco daleko surovějšího, to, že na mě nakonec vytáhl
„jen“ pásek, mě pouze zmátlo – a o to mu ostatně nejspíš šlo. Ukolébat mě
k falešnému klidu a pak mi to dát vyžrat. Choval se tak celkem často a já
mu to trpěl, koneckonců jsem měl rád, když mě občas seřeže jako psa,
k čemu si nalhávat něco jiného. Taky bych s ním ani nezůstával, kdyby
se mi to příčilo. A moje city, které už mě dávno zradily – ty dokázaly, že už
bych nedokázal žít s někým jiným. Být s někým jiným. Miloval jsem ho,
celou svou bytostí.
Než
se moje myšlenky stačily dostat k rozboru toho, zda jsou mé city
opětované, rozrazil dveře do ložnice. „Vstávačka,“ zamručel nepříjemně ještě
předtím, než mě uviděl na nohou. Pak mu pohled sklouzl ke mně a já měl možnost
vidět v jeho tváři úšklebek. Nasucho jsem polkl.
„Fajn,
obleč se.“ Ten příkaz jsem splnil hned, natáhl jsem na sebe spodní prádlo a
kalhoty – zatnul jsem zuby a nedovolil zaskučení, aby se prodralo ven, když mi
látka na nahém těle připomněla, co se dělo ráno – a sáhl jsem po košili. Tu mi
však vzal z ruky dřív, než jsem si ji stačil obléct.
„Tohle
stačí,“ oznámil mi stroze. Natáhl ruku k mému rameni a otočil mě, bez
protestů jsem se mu podvolil. Chtěl vidět, co na nedávný výprask moje záda, a
s výsledkem byl zřejmě spokojen. Skoro jsem ten úšklebek v jeho tváři
cítil.
„To
není špatné,“ ozval se a já si tím úšklebkem byl v tu chvíli už
stoprocentně jistý. Nevěděl jsem sice, co vidí tak skvělého na mých zmlácených
zádech, ale nechal jsem ho při tom. Když se chtěl vyřádit, tak se prostě
vyřádil, stejně bych mu v tom nemohl zabránit, udělal by to dřív či
později, i kdybych byl hodný jak beránek. Kdybych ho vydržel nevyprovokovat
jakoukoli drzostí – jeho pozornost k nim se obvykle zvyšovala s prodlužující
se dobou mojí absolutní poslušnosti – až moc dlouho, seřezal by mě pouze a jen
proto, že by se mu nelíbilo, jak moc jsem hodný. Byl prostě sadista každým
coulem a i já jsem po té bolesti občas toužil.
„Dneska
budeš bez svršku,“ zazněl jeho verdikt po prohlídce mých zad a s těmi
slovy si mě otočil zase k sobě. Mírně nadzvednuté obočí značilo, že se ode
mě očekává odpověď.
„Ano,
Pane,“ odpověděl jsem poslušně to, co chtěl slyšet, a s námahou spolkl
svoji otázku, zda si to vymyslel jen proto, aby měla naše návštěva přímo před
očima ukázku toho, čeho je schopen, když mi ujede jedna malá drzost. Beztak
jsem věděl, že odpovědí na otázku je „ano“, a že by mi odpověděl „ne“, případně
by se zeptal, co mě podněcuje k takové provokaci, nebo něco podobného. A
pak bych kovový obojek už neměl před očima, ale na krku.
Otřásl
jsem se při té představě, ale on si to vyložil zcela jinak. Samozřejmě, jinak
než jako reakci na to, že budu chodit celý den s odhalenou horní polovinou
těla, si to vyložit ani nemohl. Třebaže mě znal už velice dlouho, některé moje
myšlenkové pochody mu stále zůstávaly záhadou. A já jsem mu to teď ani
neusnadnil – nerozhlédl jsem se, kde se kovový obojek právě nachází. Moc dobře
jsem to věděl a střežil jsem se pohledu na to místo. Nehledě na to, že ten
pohled by mi přivodil další nepříjemnosti.
„Tak
šup,“ postrčil mě Pán ke dveřím. „Očekává se od tebe, že mi pomůžeš
s přípravou oběda. Bratr dal tentokrát přednost mojí kuchyni před
restaurací,“ osvětlil mi a z těch slov se dalo vycítit, jak se nadmul
pýchou. Byl na svoje kulinářské umění občas nesnesitelně pyšný a také měl na co
– doopravdy vařil dobře. Mě nechával trávit čas v kuchyni přípravou jídla
jen tehdy, když ho zmohla lenost, což se nestávalo zase tak často.
Do
kuchyně bychom mohli jít přes chodbu a asi by to tak bylo, kdybychom neměli
návštěvu. Takhle mě úmyslně postrčil přes obývák, jakmile jsem se jen pokusil
uniknout do kuchyně tou nejrychlejší a nejkratší cestou. Samozřejmě, musel se
předvést. Naše návštěva už seděla v křesle a nad panákem něčeho zlatého,
nejspíš whisky, se probírala papíry. Vzhlédla, jakmile jsme upoutali její
pozornost vstupem do místnosti.
„Hezký
den,“ pozdravil jsem bezbarvě a pokusil se o chabý úsměv. Bylo mi tentokrát
oplaceno kývnutím, což bylo víc, než předchozího dne. To kývnutí sice mohlo být
přátelské, ovšem to bych nesměl zaregistrovat ten úsměv, který ho doprovázel.
Snad až výsměšný. Došlo mi, že Pán s ním o mém ranním trestu minimálně
mluvil, po čemž jsem okamžitě zčervenal. Zalila mě hanba a musel jsem sklopit
hlavu. Dobře jsem věděl, že si zkoumavě prohlíží moje záda, zatímco jsem
procházel kolem něj. Do kuchyně jsem nakonec vešel jako poraženec.
Pán
vešel do kuchyně pár vteřin po mně a hned se dal do přípravy našeho oběda.
Mlčky jsem mu pomáhal a pokaždé, když jsem se sklonil, otočil nebo pro něco
natáhl, se mi připomněla bolest v zádech, moje úžasná momentální
spolubydlící sdílející se mnou moje tělo. Možná to byl jeho cíl, možná to bylo
pokračování trestu, ani bych o tom nepochyboval, kdyby mi řekl nebo nějak dal
najevo, že je tahle moje domněnka pravdivá. Nijak mi to ovšem nepotvrdil, celou
dobu byl zticha a soustředil se výhradně na přípravu jídla.
„Pane?“
optal jsem se nakonec tiše, když jsme oba čekali, až za nás elektrické
spotřebiče práci dodělají. On stál opřený ležérně o linku a se založenýma
rukama sledoval hodiny; já si nedovolil ani se opřít, a tak jsem tam tak stál
vedle něj a pohled jsem držel přišpendlený na jeho tváři. Už jsem to nemohl
déle vydržet, musel jsem vědět, proč mě tak ponížil.
„Hm?“
Ani se neobtěžoval ke mně obrátit pozornost.
„Vy
jste… s ním mluvil o mém dnešním trestu?“ zeptal jsem se tiše, bázlivě,
střelil jsem pohledem směrem k obýváku. Neviděl jsem ho ale, takže jsem si
nebyl jistý, jestli má slova nezaslechl a teď třeba neposlouchá. Anebo do svých
papírů mohl být zabraný tak, že mě ani nevnímal, v což jsem z celého
srdce doufal.
Pánovi
to zřejmě nevadilo, protože odpověděl zcela normálním hlasem. „Ano.“ Při té
odpovědi se na mě podíval. Pátravě, ale na nic se nezeptal. Věděl, že se zeptám
sám.
„Proč?“
Dal jsem do té otázky právě tolik, aby poznal, jak hluboce mě to ranilo.
Zabralo
to – ne na dlouho, ale já jsem to přesto viděl. Čelo mu na kratičkou chvíli
zbrázdila starostlivá vráska, než se jeho tvář opět vyhladila do bezchybné,
bezcitné masky.
„Součást
trestu.“ Ta slova jen usekl, byla tvrdá a zněla nepřístupně. Zachvěl jsem se a
o půl kroku ustoupil, tohle bylo zlé. Zřejmě jsem narazil na stránku jeho
osobnosti, kterou jsem vůbec neměl vidět. Ale ta starostlivost… starost o mě,
vždyť její důkaz jsem měl přímo před očima, nebo to byl jenom přelud? Optický
klam? Nebo mě nechal vidět ustaraný výraz schválně, aby mě ranil ještě víc? I
toho byl schopen, věděl jsem to, od něj by mě nic takového ostatně nepřekvapilo.
I tohle samotné mohla být součást trestu… celý tenhle den mohl být součást
trestu. Rty se mi samy pootevřely a moje tvář se uvolnila díky zděšení, které
tohle moje smýšlení vyvolalo.
Na
druhou stranu, ten výraz vypadal tak upřímně. Děsilo mě, že v téhle oblasti
vůbec netuším, na čem jsem, a stále tápu v neznámém prostředí, chodím jen
tak po tenkém ledě a můžu se kdykoli probořit… asi jako teď, zdálo se mi, když
jsem mu tak zíral do tváře, že se to právě stalo. Probořil jsem se. Stoupl jsem
na příliš tenký led, někam, kam jsem stoupnout neměl, viděl jsem něco, co mi
nechtěl ukázat. Ale proč? Stydí se snad za svoje city ke mně? Hlavou mi
probleskly myšlenky z ložnice. Miluju ho, miluje i on mě? Pokud ano, proč
to nedává najevo? Hraje si se mnou, pohrává si se mnou dost krutě… viděl jsem
v tom větší krutost než ve všech trestech, co jsem si od něj kdy
vysloužil, dohromady. Moje myšlenky šly na plné obrátky a já si vůbec nevšiml,
že jídlo je hotové, takže mě Pán musel rozhodně chňapnout za obojek, abych si
vůbec uvědomil, že tam je.
„Co
jsem ti říkal o té neposlušnosti,“ zasyčel na mě a přimhouřil při tom oči.
„Promiňte,
Pane, omlouvám se,“ vydechl jsem rychle, jen co jsem se myšlenkami vrátil
zpátky do kuchyně. „Jen jsem se trochu zamyslel.“
„Když
se vaří, tak se nemáš zamýšlet nad čímkoli jiným,“ zasykl, ovšem už daleko
smířlivěji, a pustil mě. Provinile jsem se po něm podíval, doplnil „ano, Pane“
v naději, že mě to kouzelné slovní spojení zachrání, a doufal jsem, že mu
předchozí omluva bude stačit. Moje náhlé vypadnutí a ještě náhlejší návrat do
přítomnosti mě vyděsily. Sáhne po kovovém obojku? Nebo mi to velkoryse odpustí?
Spíš jsem se přikláněl k možnosti, že neodpustí, bylo to přece
neomluvitelné. Musím si dávat větší pozor…, pokud dostanu ještě šanci.
Dostal
jsem. Společný oběd proběhl bez sebemenšího nedorozumění a já se nemusel vůbec
zapojovat do konverzace; beztak jsem jí nerozuměl a o mně nepadlo ani jediné
slovo, za což jsem byl protentokrát svému Pánovi vděčný. Mohlo to dopadnout i
hůř.
Po
umytí nádobí jsem dostal volno, zalezl jsem si tedy do ložnice a lehl na
postel. Zatímco jsem zíral do stropu, přemýšlel jsem o tom všem, o čem jsem
v kuchyni neměl dovoleno přemýšlet. Z toho, co Pán předvedl těsně po
tom záblesku starostlivého výrazu, během oběda a po něm, z toho, jak se
mnou jednal a jak stroze mi řekl, že mi nechá nějakou chvíli volno… z toho
všeho jsem usoudil, že ten záblesk musel být klam. Asi jsem si to do jeho tváře
sám dosadil, možná jsem to tam prostě chtěl vidět.
Moje
zamyšlení mi neumožnilo všimnout si, kdy přesně se mi po tváři spustily slzy.
Byl jsem zraněný, tentokrát ne fyzicky, ale psychicky, a to bolelo až příliš.
Slzy tekly až moc dlouho. Přál jsem si usnout, ale takového luxusu se mi
nedostávalo. Byl jsem vlastním vědomím přinucen si tuhle bolest vychutnat až do
konce.
Bál
jsem se, že to nikdy neskončí.
Žádné komentáře:
Okomentovat