Kolena mi za tu dobu, co mě tam nechával
dál klečet, pomalu vypovídala službu, tušil jsem, že se už jen tak lehce
nezvednu. Po další půlhodině, kterou jsem strávil civěním do koberce a
spekulováním nad tím, jestli je to vůbec fér, konečně vyšel z pracovny.
Šlehl jsem po něm pohledem, trochu prosebným, on však neřekl ani slovo a ani se
na mě nepodíval. Místo toho, aby zamířil ke mně, přešel do ložnice. Tiše jsem
si povzdechl a doufal, že mě nenechá klečet a čekat celou noc. Bezděčně jsem
sepjal ruce v klíně a začal si hrát s prsty. Hlavu jsem sklonil spíš
podvědomě, nechtěl jsem se dívat směrem, kde jsem věděl, že je. Po chvilce jsem
však zaslechl tiché kroky.
Tím
svým téměř tanečním krokem se ke mně blížil jako šelma a já se neodvážil
neobrátit k němu pozornost. Vzápětí mnou však projel osten hrůzy:
v rukou ležérně točil úzkým dlouhým bičíkem, který mi už od pohledu
naháněl strach. Najednou jsem si přál, abych se na něj nebyl podíval, teď už
však bylo pozdě, jinam jsem se už dívat nemohl. Bylo to jako sledovat něco
strašného a úžasného zároveň, ten pocit, kdy jde z něčeho strach a přesto
od toho nemůžu odtrhnout oči, i kdybych chtěl.
Visel
jsem na něm pohledem, dokud nepřišel až ke mně. Rozechvěle jsem sledoval, jak
se blíží, vnímal jsem jeho pomalou chůzi jak ve zpomaleném filmu. Ve tváři měl
úšklebek, který dopředu neznačil nic dobrého, a to způsobovalo, že mi až
mrazilo v zádech. Zastavil se přímo přede mnou.
„Půjdeš
udělat večeři,“ oznámil mi s bohorovným klidem, když jsem věnoval plnou
pozornost jeho očím. Musel mě k tomu ale vybídnout koncem bičíku, kterým
se lehce dotkl zespodu mojí brady. Toho nástroje jsem se bál, dával mi vědět,
že teď musím být stoprocentně poslušný, jinak ho doopravdy použije.
„Ale
nejdřív,“ pokračoval stejně klidně, aniž by mi dal šanci si cokoli pomyslet,
natož říct, „tě potrestám za tvou drzost před půl hodinou.“
Všechno,
co jsem dokázal, bylo pouhé ztuhnutí. Musel jsem vypadat doopravdy vyděšeně,
protože se mě náhle zeptal, ačkoli to neznělo o nic laskavěji: „Copak, děje se
něco?“
Zamrkal
jsem a chvilku jsem na něj jen zíral. Pak, sotva slyšitelně, jsem ze sebe
dokázal vypravit jen jediné. „Ehm… vy si nemyslíte, že už jste mě potrestal
dostatečně, Pane?“ Těm slovům se nějak moc nechtělo znít, pročež jsem si musel
odkašlat, podle Jeho reakce jsem však poznal, že mě slyšel až moc dobře.
Jakmile jsem otázku vyslovil, jeho úšklebek se rozšířil. „Ne, to si nemyslím,“
odpověděl trochu jízlivě.
„Ale…
co ta facka, Pane?“ Neodvažoval jsem se sice protestovat proti Jeho výchově,
jíž mě podroboval, tím méně ve chvíli, kdy byl v rozpoložení, v jakém
jsem ho právě viděl, ale musel jsem se ozvat, nepřipadalo mi to prostě fér.
Dočkal jsem se však pouze toho, že se rozesmál.
„Ale
prosím tě,“ ozval se, když se smát přestal, a zadíval se mi zase do očí. „To
byla jen taková výchovná facka. Ta tě jen měla přimět k poslušnosti a
ukázat ti, že děláš, co nemáš, protože jsem zrovna neměl čas tě dlouho trestat.
Ale teď…“ Díval jsem se, jak téměř s láskou pohladil bičík dlaní, přičemž
se na něj fanaticky zadíval. Z toho výrazu šel strach mnohem větší než
z jeho slov. „… teď už ten čas mám.“ Zachvěl jsem se, když mi plně došlo,
co to znamená. On se stále ušklíbal, jako by se v tom přímo vyžíval.
Přesunul na mě svůj pohled, jenž mi říkal jediné: že ho těší dívat se na můj
stále rostoucí strach, že snad přímo chce, abych se ho bál. Krve by se ve mně
v tu chvíli nedořezal. Neodvažoval jsem se pod tím pohledem ani hnout.
„Kromě
toho,“ pokračoval a ruku, kterou prve hladil bičík, teď přesunul na moji tvář a
lehce mi po ní přejel, bylo to skoro něžné pohlazení, „jsem si nevšiml, že bych
ti dovolil, aby ses na mě díval, když jsem vycházel z pracovny… a pak
z ložnice. Je to tak?“
Poklesla
mi brada. Uvědomil jsem si, že má pravdu, že mi skutečně svolení ani předtím
k ničemu takovému nedal. Jenže předtím mu to nevadilo, proč mu to vadí
teď? Zvýšil snad nároky? No samozřejmě, postupně bude nároky zvyšovat, vybavila
se mi část smlouvy, podle které jsem tu byl. Dokázal jsem jen němě přikývnout
v odpověď na jeho otázku. To mu ale viditelně nestačilo. Než jsem se
stačil vzpamatovat, vrazil mi další facku, toho dne druhou. Bylo to spíš jen
takové plesknutí, nepříliš surové, ale usměrňující.
„Ty
nemluvíš?“ zeptal se, zdánlivě v klidu, jeho hlas však zněl, jako by právě
promluvil ledovec. Byl tak necitlivý, a přitom tak… tak…
Třetí
facka, daleko surovější než ta předchozí, mě probrala. „Ano, Pane, mluvím,“
odpověděl jsem mu tiše, bojácně. Ty facky mi ale tolik nevadily jako to, že se
mě zjevně chystá potrestat tak, že se mi to určitě nebude líbit. Pálila mě od
nich tvář, zvlášť od té třetí, ale nebylo to zas tak hrozné. Přinejmenším mi
tentokrát nevhrkly slzy do očí jako při té první. Daleko víc jsem se však bál
bičíku. Bude to bolet moc? Co když ano a já budu muset použít stopku? Co když
na ni nezareaguje? Hlavou se mi náhle proháněly ty nejhorší scénáře.
Z mých
úvah mě probral jeho hlas. „Tak odpověz na otázku,“ vyzval mě tiše. Silou vůle
jsem se přinutil udržet pohled v jeho očích. Nebylo to snadné vzhledem
k tomu, jak ledovým pohledem mě propaloval. Měl jsem dojem, že to už déle
nevydržím. Navíc jsem zlomek vteřiny musel přemýšlet, na jakou otázku mám
vlastně odpovídat; budu si na to muset dávat větší pozor.
„Ano,
Pane, je to tak,“ odpověděl jsem poté poslušně. Zdálo se, že je to všechno, co
po mně chce. Klepl si bičíkem do dlaně, což vydalo pleskavý zvuk, kterého jsem
se lekl, přestože jsem viděl, co ho způsobilo. Nevydržel jsem ten pohled
s tím úšklebkem a oči jsem sklopil, což mi snad poprvé a naposled prošlo
bez trestu. Nebo možná neprošlo vzhledem k tomu, že se hned přesunul za má
záda a já na nich pocítil první ránu dřív, než jsem se na ni stačil připravit. Nebyla
však surová a k mému překvapení ani bolestivá, třebaže šla na ledviny;
spíš to bylo jen štípnutí.
Po
druhé ráně, která mě šlehla přes lopatky, jsem však vykřikl, leknutím i
překvapením, protože byla daleko silnější než první. Poprvé jsem pocítil
důsledky bičíku a pochopil, proč mi všichni, kdo s tím měli zkušenost,
říkali, že rány bičíkem dovedou být hodně nepříjemné. S výkřikem jsem se však
daleko nedostal.
„Ticho
bude,“ sykl mi Pán přímo do ucha. Zdálo se, že si to nějak oblíbil. Opět jsem
se zachvěl; z jeho hlasu šel respekt i strach. Nebylo možné ten příkaz
neuposlechnout, takže jsem zatnul zuby a zbytek trestu přečkal bez hlesu, i když
byly rány občas pěkně tvrdé. Když skončil, záda mě pálila, jak kdyby mi na nich
zapálil oheň, a ani jsem nevěděl, kolik ran mi celkem věnoval. Ke své smůle,
jak jsem zjistil o chvíli později.
„Dokázal
bys mi říct, kolik ran to bylo?“ oslovil mě tiše, stále ještě stál za mými zády,
a tak jsem na něj neviděl.
Pouze
jsem se nadechl a naprázdno polkl. Neměl jsem tušení, nevnímal jsem to,
nepočítal jsem je. Nebylo jich moc, ale to jsem mu přece říct nemohl, chtěl
přesné číslo. Pomalu jsem zavrtěl hlavou. To bylo jediné, co jsem si dovolil.
Vzápětí mi přiletěl pohlavek, načež mě obešel a dřepl si ke mně. Hleděl mi tak
do očí ve stejné výškové úrovni, bičík držel v levé ruce, kterou si
předloktím opřel o koleno. Pravačkou mi vlepil facku, možná aby toho nebylo
málo. Tentokrát byla mírnější, přesto však byla tím, co znovu spustilo mé slzy.
Podvědomě jsem přitom sklopil pohled k zemi. Záda mi skoro hořela a on byl
ke mně ještě takhle krutý…
„Příště
to počítej,“ napomenul mě a teprve pak si nejspíš všiml mých slz. Skrz ně jsem
viděl, jak mu bičík vypadl z ruky, když rozevřel prsty levačky. Pak ji
pomalu přiblížil k mé tváři. Cuknul jsem sebou úplně bezděčně, nechtěl
jsem další facku. On mě však po tváři jen něžně pohladil dlaní.
„Neboj,“
řekl mi konejšivě. Hlas mu zjihl a zněžněl. Překvapením jsem až zamrkal a znovu
se přinutil mu pohlédnout do tváře. Jeho výraz mě naprosto ohromil. Laskavě se
na mě usmíval, oči byly náhle plné citu. Chvilku jsem se tak na něj díval jako
nakopnuté štěně, zatímco mě hladil po tváři.
„Neboj
se,“ zopakoval. „Už ti neublížím.“
Po
tomto ujištění, kterému jsem chtěl věřit a vlastně i věřil, si mě přitáhl blíž
k sobě a objal. Ucítil jsem polibek ve vlasech a konejšivé pohlazení po
zádech, byl něžný a opatrný k ranám, které stále pálily. Opřel jsem si
hlavu o jeho rameno, doufaje, že si tím nevysloužím další trest, a nechával
slzy stékat na jeho košili. Nejspíš mu to nevadilo, protože se ani neodtáhl.
Byl jsem mu za to vděčný.
Několik
minut mě jen hladil a tiskl k sobě, pak se odtáhl a pátravě se mi zadíval
do obličeje. Rukou mi setřel zbytky slz, což mě přimělo se malinko pousmát.
„Děkuji, Pane,“ nezapomněl jsem na slušnost a on to ocenil, pohladil mě po
vlasech a úsměv mi oplatil, vřelý, přátelský. Konečně jsem měl pocit, že jsem
ho dokázal dovést ke spokojenosti, tedy kromě chvíle, kdy jsem ho uspokojoval
sexuálně.
„Tak
pojď, vstaň,“ vybídl mě jemně. Z klečení už mi dávno zdřevěněly nohy,
proto to nebylo tak jednoduché, s jeho pomocí jsem se však vytáhl na nohy.
Byl jemný a vůbec nepřiblížil ruku k obojku kolem mého krku nebo
k mým vlasům. Dokonce mě chvíli nechal, abych se srovnal s tím, že po
tak dlouhé době stojím na nohou. Počkal, dokud jsem nekývl na znamení, že mám
nohy v pořádku, a teprve pak mě navedl směrem ke kuchyni. „A teď ta
večeře,“ zavelel, ale nijak zle to nevyznělo.
V kuchyni
mi ukázal, kde co najdu. „Pamatuj si to, víckrát už ti to ukazovat nebudu,“
varoval mě a pak se vytratil s tím, ať ho něčím překvapím. Na své
kuchařské umění jsem sice nebyl moc pyšný, něco jsem ale zvládl, a tak jsem
hodil na pánev vajíčka a osmahnul je společně s nakrájeným párkem.
Výsledek jsem ještě ozdobil zeleninou a donesl to Pánovi i s pečivem a
vidličkou do pracovny. Zastavil jsem se na prahu.
„Pane,
máte hotovou večeři,“ ozval jsem se, i když vcelku zbytečně, protože jakmile
jsem se objevil ve dveřích, už o mně věděl. Trhnul hlavou v jasném gestu,
a tak jsem překročil práh a donesl mu to až na stůl. Moc jsem se po pracovně
nerozhlížel, zaznamenal jsem však, že na stěnách nejsou žádné obrazy ani
dekorace a většinu pracovny vlastně zabírají stoly s různými lejstry,
s počítačem a tiskárnou a dalšími technickými vymoženostmi. Když jsem před
něj položil talíř s jídlem, jen uznale zakýval hlavou.
„To
vypadá dobře,“ zhodnotil můj výsledek a pousmál se. „Tak si běž taky něco
k večeři udělat, vezmi si, co chceš. A pak přijď sem, můžeš se najíst se
mnou,“ dodal ještě a pohlédl mi do očí, do nichž jsem se v tu ránu
propadl. Ten laskavý úsměv byl úchvatný, pro ten bych byl ochoten udělat snad
cokoli. Mírně jsem sklonil hlavu. „Děkuji, Pane,“ ani tentokrát jsem nezapomněl
na slušné vychování a vymizel z pracovny, abych si také něco k večeři
udělal.
Když
jsem k němu mířil se svou večeří, bezděčně mi myšlenky sjely k jeho
pokynu, abych se navečeřel s ním. Neviděl jsem, že by měl v pracovně
víc než jednu židli… asi se tedy budu muset najíst vestoje. Když jsem však do
jeho pracovny vešel podruhé, zjistil jsem, že tam jsou najednou dvě židle, tu
druhou nejspíš odněkud vyčaroval, zatímco jsem si dělal jídlo. Ušklíbl jsem se
pro sebe, přišlo mi trochu legrační, jaké drobnosti řeším… oproti chvíli, kdy
jsem klečel na kolenou a čekal jsem, až si mě On bude všímat. Pokynul mi rukou
k volné židli vedle sebe a já tento němý příkaz uposlechl. Všiml jsem si
také, že u stolu, u něhož jsme teď oba seděli, trochu poklidil, aby se u něj
dalo jíst. Úšklebek ve tváři se mi trochu rozšířil.
„Copak,
copak?“ zeptal se a naklonil hlavu lehce na stranu tím způsobem, který se mi od
začátku líbil.
„Nic,
jen… jsem spokojený, Pane,“ odpověděl jsem. Se svými malichernými úvahami jsem
se mu rozhodně nehodlal svěřovat.
Zdálo
se, že ho moje odpověď uspokojila. „To je dobře,“ odvětil a něžně mi hrábl
rukou do vlasů. Od té chvíle už nic neřekl a já také ne, večeřeli jsme beze
slov. Oba jsme byli ponořeni do vlastních myšlenek. Zatímco on přemýšlel nevím
o čem, já si v duchu rekapituloval celou tu dobu strávenou s ním a
došel k názoru, že se mi tu s ním líbí. Aby taky ne, když jsem měl,
co jsem chtěl…
Vyrušil
mě až ve chvíli, kdy dojedl. „Ocenil bych, kdybys umyl nádobí,“ pronesl
konverzačním tónem, ačkoli jsem věděl, že je to jen zamaskovaný rozkaz. „Půjdu
si lehnout a ty přijď, až skončíš s úklidem v kuchyni.“ Mrkl na mě,
zvedl se a odešel. Ve dveřích se na chvilku zastavil, aby se na mě ohlédl a
věnoval mi jeden vážný pohled, načež zmizel kdesi v ložnici.
Dojedl
jsem také a odnesl nádobí do kuchyně. Tedy, že si ze mě udělá služebnou na
domácí práce, to jsem nečekal, ale ani v nejmenším mi to nevadilo. Bylo to
lepší, než kdyby nádobí myl on a já musel po tu dobu v kleku čekat, až
skončí a milostivě se mi bude zase věnovat. A navíc se u toho dalo přemýšlet,
aniž bych ho naštval svou nečinností. Přemýšlel jsem o něm, snil jsem, jaké by
to bylo s ním spát, doopravdy spát, bez zábran, bez rozkazů, bez… Zarazil
jsem své myšlenky včas, aby se nezatoulaly tam, kde už neměly co pohledávat. Já
tu jsem přece proto, že ho chci poslouchat, chci, aby mi dával rozkazy, chci
dělat to, co chce on, abych dělal… a ne proto, abych snil o tom, že tenhle vztah
mezi námi není. Určitě po mně jednou bude chtít, abych mu podržel, uklidňoval
jsem se. Nebo možná spíš nejednou. Doufal jsem jen, že to bude brzy.
Domyl
jsem poslední kousek nádobí, pak jsem to všechno uklidil zpátky do skříněk a
otřel hadříkem kuchyňskou linku. Porozhlédl jsem se po kuchyni, abych se
ujistil, že už není co uklízet. Možná bych ještě mohl vytřít, nechtěl jsem ho
ale nechat čekat moc dlouho, to by si mohl špatně vyložit. A tak jsem zhasl
světlo a opustil kuchyň.
V ložnici svítila lampa na nočním stolku
vedle Jeho postele. On napůl ležel, napůl seděl, zády opřený o polštář, který
byl zase opřený o pelest, jednu nohu měl pokrčenou a druhou opřenou kotníkem o
koleno té první. Deku měl shrnutou u nohou, v ruce držel knížku, jejíž
název jsem neviděl. Nemusel jsem se ani ohlašovat, jakmile jsem váhavě
překročil práh ložnice, ozval se sám.
„Kleknout,“
přikázal stroze a líně otočil stránku knihy, aniž by se na mě podíval. Trochu
jsem zaváhal. To jsem mohl vážně v té kuchyni vytřít… Jeho ostrý pohled
směrem ke mně mě však usměrnil a já ztěžka klesl na kolena, která už toho po
dnešku měla za sebou i beztak dost. Pro jistotu jsem i sklonil hlavu.
Neřekl
ani slovo. Periferně jsem vnímal, že obrátil pozornost zpátky ke knížce. Složil
jsem ruce do klína a začal si trochu nervózně pohrávat s prsty. Než mě
konečně vzal znovu na vědomí, obrátil dalších šest stránek knížky. Neměl jsem
ponětí, jak dlouho to trvalo, v ložnici hodiny neměl. Pak knížku odložil,
změnil polohu z toho sed-lehu do tureckého sedu a zakýval na mě jedním
prstem. Možná to bylo čiré štěstí, že jsem to gesto zachytil, a po kolenou se
přesunul k němu. Vzhledem k tomu, co už jsem měl za sebou, mě to ani
tolik nerozhodilo, i když každé přenesení váhy na kolena bolelo, nicméně jsem si
nedovolil ho provokovat tím, že bych se zvedl. Trestů za neoprávněné zvedání
jsem si užil v minulých vztazích dost na to, abych pochopil, co se sluší a
patří.
Odměnil
mě za to úsměvem a poklepal prsty na postel. Neohrabaně jsem se zvedl a už se
sunul do kleku, když si mě chytil za obojek a přitáhl tak, že jsem na něm napůl
ležel. Schoulil jsem se u něj a on mě něžně pohladil po vlasech. Chvíli jsme
tak zůstávali, on hleděl do tváře mně a já zas jemu. Prsty mi vplétal do vlasů
a jemně si s nimi hrál. Pak mě překvapil otázkou. „Líbí se ti u mě?“
pronesl tiše, zatímco se mi stále hrabal prsty ve vlasech. Bylo to moc příjemné
a já jen přivíral oči slastí. „Ano, Pane,“ odpověděl jsem stejně tiše.
Ani
jsem si nevšiml, kdy mě přesunul hlavou na už narovnaný polštář, lehl si vedle
mě a překryl nás oba dekou. Nevšiml jsem si, kdy zhasnul lampu. Bylo mi
naprosto jedno, že usínám v džínách. Hlavně, že usínám s ním, stulený
v Jeho náručí…
2 komentáře:
Úžasné!
Bude další kapitola?
Bude, bude. Jen ji musím ještě domyslet.
Díky :)
Okomentovat